Hvězda naděje

Autor: DarkTess
Žánr:Gothic/ nevím
dostupnost: lidi až tak od 13 let
Párování: Elektra/Aki/Mordred/Vill(tam bude malí problém tři muži a koho milovat),Arina/Lauri,Tia/Pauli
Shrnutí: Co se stane když se člověk probudí a zjistí že mu srdce už nebije a trpí ukrutným hladem,ale hlad kterým trpí Elektra není jen takový. Živý se krví. Ale pak se objeví muž a přijde i láska, porozumění a pomoc.Ale objeví se i stará láska, zpřízněná duše a zlý muž.
A/N: Nevlastním nebo neznám členy The Rasmus ani Villeho. Tento příběh je čistá fikce (je smyšlený) a nikdy se nestal ani nestane. Žádná část tohoto příběhu nesmí být publikována bez mého souhlasu. (pozn: tento příběh neexistuje)

No nevim jak se vam to bude líbit je to o The Rasmus a upírce!!


1.Kapitola

Utíkala jsem rychle,skákala ze střechy domu na další.Užívala jsem každičký okamžit své svobody svého nového života.Nebála jsem se toho co mě čeká věděla jsem moc dobře ,že to vzládnu...aspon jsi to myslím .Najednou uslyším hudbu byla krásná..hřála mě na duši i když slova byla pochmurná.
Zastavila a zavřu oči a zaposlouchám se.
„ Through the glass you see the same faces
Hear the voices play fade a drum
When your life's a boat in a bottle
You're surrounded, drifting alone

Don't leave me now
Stay another day
With me !“.
Ten zpěv mě uklidnoval.Otevřu oči a rozhlédnu se odkuď ta hudba přichází.
Zahlédla jsem dav lidí postávající před velikým podiem.Tancovali do rytmu hudby.Byli štastní nic je v tuto chvíli netrápilo.
Seskočím ze střechy do takové tmavé uličky ,aby mě nikdo nevyděl.
„Musím se držet v ústraní!“varuje mě mysl ,ale ta hudba je podmanivá nedá se jí odolat.
Jdu pomalu blíž s pravé strany podia....nechci blízko k lidem,mohla bych jim ublížit!
Na podiu jsou čtyři kluci.
Jeden je vysoký vlasy delší tak na ramena a hraje na kytaru..bohužel nerozeznám jaká to je nejsem v tomhle moc vzdělaná.
Druhý je trochu při těle a též má kytaru .
Třetí zpívá jeho hlas je podmanivý a jeho vzhled je užasný vypadá jak smrt za ranní rosy.
Trochu se uchechtnu „Nojo musím to vědět už jsme se potkali!“šeptnu si pro sebe a vzpomenu si na můj konec života.Nebylo mi tolik ...asi tak 23 už jsi nepamatuji bylo to už dávno.
Ležela jsem na sněhu..ten se mojí krví barvil,Mordred stál opodál jeho rty od mojí krve zlostně i potěšeně se usmíval.
Umírala jsem moc dobře jsem to věděla ,ale něco bylo jiné trvalo to moc dlouho.
Bála jsem se nevěděla jsem co se stalo! V tu se objevila postava byla to smrt.Mordred stál dál jako by ji neviděl nechápala jsem.
Snažila jsem se říct „Pomoc!“ale moc to nešlo ,ale jako by ta postava věděla co chci říct jen mlčky zavrtěla hlavou.
„Nemůžu tě zachránit ...nesmím!“řekla ta postava tiše“ale nesmím tě ani odsuď odnést do říše mrtvých ty tam ještě nepatříš.“
Jeho slova mě vyděsila z mých očí se hrnuli slzy.Nechápala jsem ,ale ta postava měla soucit.
„Staneš se upírem!“řekl tiše a pomalu“Nesmím zasahovat je to tvůj osud.“A pak zmizel.
Před očima jsem měla tmu ...temnou a nekončící tmu.


Zavrtím hlavou moje vzpomínky mě bodají u srdce.
Podívám se na toho kluka se vzhledem smrtky.Usměju se,připadá mi milý stejně jako smrt ,byl na něm vidět soucit a porozumění.
Podívám se na posledního člena téhle bandy.
Moje oči se z něho nemohou odlepit.Přijde mi tak ....tak ....divoký,užasný a kouzelný.
Ucítím známé nutkámí.Rychle o kus ustoupím.
„Ne nesmím jeho ne ani nikoho jiného !!“křičím na sebe v té hudbě to slyšet nejde.
Koncert skončil čtveřice jde děkovat fanouškum.Bubeník rozhazuje několik páru svých paliček.
Všimne si mně jak stojím jinde daleko od jiných ..hodí po mé pár paliček se kterým dneska hrál.
Trochu nemotorně je chytím a jeho to rozesměje.Kouknu se mu do očí a děkovně se usměju.
Lidi se pomalu vytrácí od místa koncertu..citím se už lépe ,už se nebojím že někomu ublížím.
Nelením a ladnými skoky vyskočím na střechu podia.Kouknu se zvědavě dolů.Kluci spolu s dalšími seděli na různých bednách a popíjeli a oslavobali zdařili koncert.
Jen ten bubeník se choval divné nesmál se a nic neříkal.Najednou se zvedl a šel k strané podia a zadívala se někam do tmy.
Přišel za ním ten kulatější a plácl ho po zádech“Aki co je s tebou jsi jak tělo bez duše ..jindy tady děláš prdel hlavně ty!!“řekl znepokojeně ten kluk.
„Aki.. Aki tak se jmenuje?!“rychle jsem si to jméno zapamatovala a můj usměv se roztáhl.
„Nevím Pauli co je se mnou musím myslet na tu holku.“řekl a zadíval se do tmy.
„Aháá..tak holka kdo to je...známe jí!“křičel na celé podium ,aby se ujistil že ho nikdo nepřeslech.
Všichni se otočili a nevěřícně hleděli na Akiho.
Aki zrudl, cítil se hodně špatně ,vím to protože můžu cítít nálady a pocity lidí.
Měla jsem sto chutí skočit dolů a toho tlouštíka si dát k večeři .ale moje povaha mi to nedovolovala,nebo to byl můj žaludek ..no to je jedno ale chtěla jsem mu pomstít za Akiho.
„No tak jo!!“zakřičel na Pauliho Aki, který ho pořád bloubal do žeber aby mu řekl kdo to je.
„Stála támhle ...daleko od všech jako jediná je netlačila dopředu k podiu ,jako by se spíše toho davu bála...Byla docela roztomilá a krásná!“při těch Akiho slovech jsem měla co dělat aby se udržela římse.
Kluci se mu posmívali, ať nemá hlavu v oblacích,že mě už v životě nepotká a tak ať si s tím nedělá hlavu.
Aki jen kývl a šel si sednout zpátky k nim.
Docela mě to naštvalo.Chvíli jsem přemýšlela co udělám.
„Už vím!!“praštila jsem se do čela.
Seskočila jsem za podio.Potichu jsem se prokradla dopředu k podiu.Vyskočila jsem na zábradlí které bránilo při koncertě aby se fanoušci vrhli na kluky.Stoupla jsem si zády k nim.
„A.aki,Lauri koukněte!“řekl koktavě ten vysoký a ukázal před podium.Aki zvedl hlavu od piva a nevěřil svým očím.
Pomalu jsem se otočila a usmála.Ale v tu po mě vyběhla ochranka.
Seskočila jsem ze zábradlí a utíkala pryč ,ale ty gorily mě oblíčili.
Kousek jsem před nimi ustoupila ...slyšela jsem matně jak Lauri křičí na ně ať mě nechají být,ale očividně ho neslyšeli.
Jeden po mě vystartoval a chtěl mě uhodit .Skrčím se,jeho ruka projede nademnou,chytím ho a lehce ho odhodím stranou.
Ten druhý jen nevěřícně kouká.Bojí se ke mně přiblížit.
Pomalým krokem ho obejdu a vydám se do tmy noci.
„Počkej!“slyším někoho křičet.Otočím se je to Aki utíká za mnou.
„Stůj!!“křiknu na něj ..nemusela bych se teď udržet a ublážit mu.
Aki se zarazí a kouká na mě jako by viděl ducha.Asi neví co říct jen si mě prohlíží od hlavy k patě.
Je mi to trochu nepříjemné.“Ehm..Ehm!“Odkašlam si.Aki sebou cukne a trochu zčervená.
„Ahoj já jsem Aki ze skupiny The Rasmus“řekl a natáhl ruku.
„Elektra.“řeknu nezáživně a zkřížím ruce na prsou.
Aki na mě divně kouká jako kdyby něco nechápal.V malé chvíly mi to dojde.
„Jestly jsi si přál že tu začnu skákat a vřískat jak nějaká praštěná faninka tak to je omlouvám že jsem ti zkazila iluze!“řeknu a trochu se zachichotám.
Aki se také zasměje.“Promin jsem zvyklí na něco trochu jiného.“řekne a ušklíbene se .
Začnu se smát.
Mezitím dojdou i kluci.
„Elektra není to moc běžné jméno zní jak jméno pro kočku!“uchechtne se Aki a kluci se začnou smát.
„Aki ....kde jsem to jen slyšela?“zamýšlím se“jo už vím tak se jmenoval mí setry osel...Aki nojo jak jsem mohla zapomenout!“lehce si klepnu na čelo.
Aki jen zrudne a kluci se válí po zemi smíchy.
Otočím se a chci odějít.
„Počkej..!“křikne Aki a popoběhne předeme.“Promiň ..uvidím tě ještě někdy?“zeptá se a koukne se mi do očí barvy medu a mědi.
Neodolám pomalu jdu k němu.
Dám mu ruku na krk.
Lehce ho k sobě přitáhnu a dám mu lehnou pusu na krk,při tom nasaju jeho vůni,abych ho mohla vždy najít.
„Ano uvidíme ,ale jen když padne soumrak!“šeptnu a utíkám pryč.
Aki tak stojí a je celý rudý.Kluci chvilku nevěřícně koukají a pak začnou na Akiho dělat cukrlíky a posmívat že málem omdlel.
Zaběhnu do uličkky.
Sednu si na zem, mám sto chutí si nafackovat takhle ho ohrozit jsem blbka. Stejně neodolám a jednu velkou fackusi na tvář stejně dám , ta mi ani nezrudne ,jsem mrtvá ale dneska poprvé jsem měla pocit u srdce ,že se můžu zase radovat.

Juhůůůů! další příspěvky! nový autor! pěkné to! upíry já ráda, ale tak doufejme, že se Akimu nic nestane...i když takový upír Aki...to by asi na koncertě vypadalo zajímavě...

P.S. Můžu tě poprosit o opravu čárek ve větách a mezer?
např. - neslyšel ,jak říká - není správné.
píše se - neslyšel, jak říká
- a prosím po uvozovkách a před nimi (když jsou uprostřed věty) jsou také mezery,
např. - "Počkej!"zavolal za mnou"zastav se!"rozběhl se ke mně. - by mělo vypadat
takhle - "Počkej!" zavolal za mnou "Zastav se!" rozběhl se ke mně.

tak to ještě jednou sjeď kritickým okem a oprav to prosím, aby našim i tvým očím už nic nekazilo pěkný zážitek ze čtení.

"Ležela jsem na sněhu..ten se mojí krví barvil,Mordred stál opodál jeho rty od mojí krve zlostně i potěšeně se usmíval. "
Tak tahle pasáž se mi moc líbila..nevím, ale něčím mě ta věta uchvátila......jen tak dál, asi si dovedeš představit jak jsme nadšení,že nepíšeme sami!!!! A Mortyši kritiku si vem k srdci...ona to myslí dobře...Ha teď jsem za dobrou vílu..
jupííííí

Seděla jsem v uličce a pořád jsem musela myslet na Akiho,když jsem zavřela oči byl on kdo se objevoval ve tmě.
Najednou uslyším smích.
Trochu se vylekám a rychlým pohybem vyskočím na střechu budovy. Kouknu se, odkud jde ten smích ,jsou to kluci nasedají do takového mikrobusu. Aki,Lauri a Paul byli trochu napití bylo na nich poznat, že oslavovali.
Docela nahlas jsem zasmála prostě to nešlo vydržet.
Mikrobus se pomalu rozjel a já jsem se rozhodla, že ho budu sledovat. Jeli docela dlouho, až k hotelu „The Glare“ kluci vystoupili a já jsem se schovala za římsu jednoho balkonu a potichu sledovala a poslouchám, co dělají a říkají.
„Hele půjdeme ještě na moment do baru!“vyhrkl ze sebe Lauri a trochu se zakymácel.
„Jo dobrý plán Lintu“vykřikl Pauli , až málem probudil celý hotel i já jsem si musel zacpat uši, jak byl hlasitý a praštil Lauriho do zad ten div nespadl na zem .
„Já nejdu jsem grogy!“řekl ten vysoký kluk je jediný u koho nevím jak se jmenuje.“Nojo to aby jednou si šel s námi a opil se nebo jen trochu napil Eero trháš partu!“řekl vztekle Lintu a dupnul.
„Nebude sám já taky nejdu.“řekl trochu provinile Aki a trošku se přikrčil.
„Néééé vidíš co jsi proved už jsi ho nakazil...to je konec ...konec světááááá!!!!“křičel Lintu a třásl s Akim, ale mluvil na Eera.
Aki se mu vysmýkl a začal se smát jako všichni i já jsem měla co dělat abych nevybuchla smíchy.
Trochu jsem se přikrčila za římsu a držela jsem si ruku před pusou a dusila smích.
Aki a Eero se vydali na své pokoje a Lintu a Pauli se šli napít. Vyskákala jsem na Akiho balkón a čekala, až přijde.
Aki otevřel dveře lekla jsem se a schovala pod okno. Trochu jsem vykoukla, ale hned zase zalezla.
„Jsem snad šmírák“řekla jsem si pro sebe. Ale něco ve mně nutilo, abych se koukala hrozně mě přitahoval.
Znovu jsem vykoukla do okna.
„AAAA…!“potichu jsem vykřikla ale rychle jsem si zakryla pusu. Aki byl bez mikiny, trička i kalhot stál tam ...jen ...jen v trenkách.
Ve světle lampy se rýsovalo jeho krásné tělo. Svalnaté a dokonalé, alespoň mě.
Zalezl do koupelny. Uslyšela jsem, jak se spustila voda.
Zase jsem schovala pod okno. Cítila jsem pocit, jako kdyby mi bylo horko, ale jak vždyť jsem vlastně mrtvá. Po dlouhých letech jsem zase měla pocit, jako kdyby mě někdo přitahoval.
Sice mě to těšilo, ale zároveň znepokojovalo.
„Nesmím se na něj upnout ne když vím co jsem zač...mohla bych ho i zabít!“zoufala jsem si myšlenka ,že bych mu něco provedla mi trhala duši.
Přemýšlela jsem o všem, co by se mohlo stát, kdybychom se více seznámili.
Mohla bych ho zabít, proměnit ale i něco horšího.
Mezitím Aki vylezl ze sprchy a šel si hned lehnout ani jsem to nezaregistrovala. Věžní hodiny odbíjeli 2 ráno to jsem tu seděla a nevnímala 2,5 hodiny. Dveře na balkón byli otevřené. Neodolala jsem a vešla dovnitř. Aki už dávno spal. Vypadal sladce. Sice chrápal jak 2 chlapy dohromady ale i tak to bylo sladké. Lehce jsem se usmála.
Byl úplně odkrytý. Potichu jsem se k němu připlížila a přikryla ho. Jen se trochu zavrtěl a spal dál.
Sklonila jsem se k jeho obličeji. Blíž a blíž. Byla jsem těsně nad jeho krkem. Ta vůně ta nasládlá vůně mě přitahovala
Křečovitě jsem stiskla čelist nutkání hladu mě trápilo už pěknou chvíli.
„Musím odolat!„řekla jsem si pro sebe. Naklonila jsem se a dala jsem mu pusu na tvář. Rychle jsem ustoupila a šla ke dveřím.
Aki se probral a posadil se na postel. Cukla jsem sebou a otočila jsem se na něj.
„Elektro...jsi to ty co tu děláš?!“řekl Aki celý rozespalí.
„Nejsem tu to se ti zdá Aki!“řekla jsem tiše a sedla jsem si na postel.“Tak to je moc krásný sen!“řekl Aki a usmál se jednou rukou si mnul oko.
„Ale i sen jednou skončí!“řekla jsem a zahleděla jsem se na koberec. Aki si poposedl ke mně a chytil mě za ruku.
Pomalu se ke mně blížil obličejem...chtěl mě políbit.
Odvrátila jsem hlavu.“Nenuť mě do toho!“ řekla jsem tiše. „Ty ani nevíš jaké to je vědět, že….že….“odmlčela málem jsem Akimu prozradila své tajemství, ale to už by ho stálo život. Z oka mi padala slza. Rychle jsem vstala a šla ke dveřím na balkón.
„Prosím...zůstaň tu!“řekl prosebně Aki a zadíval se mi do očí.
„Nekoukej se na mě, jak štěně prosím!!“ řekla jsem rázně a křížila ruce na prsou,“je to stejně jen sen o nic nepřijdeš!“řekla jsem a hleděla jsem z okna. Najednou jsem uslyšela někoho jít do pokoje. Lekla jsem se, a aniž jsi toho Aki všiml vyklouzla jsem ze dveří a seskočila s balkón.
Byl to Lauri napití jak doga.
„Akiii jak se vede člověčeee!!“křičel Lintu.
„Lauri...ty ....ona ...tady....ehm...to se mi asi zdálo.!“řekl Aki a chytil se za hlavu.
Zvedl se s postele a šel pomoci Laurimu s dopotácením se na gauč.

Seděla jsem v parku asi 3 bloky od hotelu, proklínala jsem sama sebe.
„To se nemělo stát ....neměla jsem to dělat ...jsem hloupá....to mě ta léta nepoučili!“křičel jsem do tmy.
Moje vzpomínky se zase objevily.
Krátce po tom co jsem se stala upírem jsem nedokázala svoje chutě kočírovat, napadala jsem lidi. Ale jednou jsem napadla jednu dívku vlastně spíš už ženu mohlo jí být tak 24 pokousala jsem jí.Ale když jsem viděla její strach v očích vzpomněla jsem si na sebe tenhle pocit jsem měla taky, když mě Mordred pokousal.Neviděla jsem jinou možnost než jí pomoci.
Stala se upírem a také mojí sestrou.Arina mi sice odpustila, ale nikdy jsem si to sama neodpustila.
Po tomhle zážitku jsem se začala ovládat a snažila jsem se najít jiné způsoby jak ukojit svou žízeň.
Už nikdy nechci na nikom vidět takový pohled strachu jako u mé sestry.



Tak tady je další kapitolka opravila jsem všechno co se dalo tak mi prosím nějakou tu malinkou chybičku odpustte jsem taky jen člověk

Ty jo, ty se činíš!!! Jen tak dál.... jupííí

samořejmě chápu, že ne vždy jde všechno bez chybiček, jsem velice ráda za nové příspěvky. Parádička! už to tu chtělo rozhejbat.
Chudák Elekra, její život je plný neustálého souboje hladu a citů....

Seděla jsem v parku a chtělo se mi brečet. Minulost a budoucnost se prolnuly do jedné velké bolesti.
Chtělo se mi brečet, ale nešlo to, jako by mi slzy v oku zamrzly a nechtěli spadnout.
Schoulím hlavu mezi kolena chtěla jsem ať to skončí ,že tohle nesmí být. Ale ne a ne se mě ten černý stín pustit.
Zarýval své drápy do rukou jako by z nich, jako šelma chtěla utrhnout cár masa, ale ne chtěl mi způsobit jen nesmírnou bolest.
Chtěla jsem usnout a nikdy se neprobudit, ale já nikdy nespím.... nesmím.
Po chvíli jsem si uvědomila, že začíná svítat, čím dál víc pro mě čas nic neznamená.
Není pro mě nic, jen mi připomíná, že žiji život, vlastně ani ne život, který nikdy neskončí.
Zvedla jsem se nechtěla jsem ,aby mě někdy takhle viděl.Nebo ,aby mě vůbec spatřil, ne v tomhle stavu.
Rozběhla jsem a utíkala pryč.
Pro mě není problém běžet tak, že mě lidé ani nezahlédnou.
Pomalu jsem zpomalila. Byla jsem doma, aspoň jsem tomu mohla v posledních 20 letech říkat domov.
Starší rodinný domek v renesančním stylu.
Vešla jsem dovnitř. Klasicky zase zapomněla Arina zamknout, měla v hlavě úplně jiné starosti.
V chodbě vyselo zrcadlo, měla jsem ho ještě z domu svých rodičů.
Společně se mnou a Arinou tu bydlí ještě 6 lidí nebo spíše upírů
Ebby mladá dívka ,pokousali jí když jí bylo 18 let přesně na den na její oslavě. Vždy si dělá legraci, že to byl netradiční dárek. Ke mně a Arině se připojila jako první. Je krásně vysoká a štíhlá má dlouhé zrzavé vlasy a upřímný obličej a stejně jako Arina jsou obě takové bezstarostné. Nic je netrápí ani náš osud.
Pak je tu Jack Ebbyin přítel a partner našla ho uprostřed zimy v lese pokousaného od vlků, už skoro nedýchal, a tak ho přinesla za mnou chtěla nejdříve, abych ho zachránila. Ale už to nešlo. A tak mě požádala, ať z něj udělám upíra.
Poslechla jsem, ač se mi to k smrti příčilo-docela paradox, když teď o tom přemýšlím.
Musela jsem to udělat.
Bylo u tehdy tak 20. Je vysoký Ebby dosti přerůstá, dlouhé černé vlasy lemují jeho kostnatý obličej a zvýrazňují jeho pobledlost.
Je to jeden z ochránců naší „Rodiny“ dokáže jednou ránou zabít i medvěda.
Ebby a on se velmi sblížili, pomáhala mu, když teprve poznával co je naše moc.
Třetí byl Mordred upír který mě proměnil. Ale ten od nás odešel po tom, co jsem odmítla být jeho družkou. A po jedné aférce.
Další je Tai. Veselý klučina žije si jako kdyby upír ani nebyl.
Tai je trošku vyšší a svalnatá a má také zrzavé vlasy, takže si všichni myslí, že je Ebby jeho sestra. Jemu to nevadí má Ebby rád, jako sestru říká jí „Ebby-chan“(to znamená malinká Ebby).
A v poslední řadě Axel a Zoe dlouhá léta jsou manželé. Mají se rádi jak jsem u nikoho ještě neviděla Axel je vysoký normální chlap,vlasy má volně spadané do čela nikdy si je neupravoval, dokonce ani na jejich svatbě.
Zato Zoe je dáma jak se patří ráda je upravená a nenávidí špínu. Nechápu, jak tyhle dvě rozdílné osoby mohou vydržet, ale přeju jim tu lásku.
Málem bych zapomněla na Tiu ona jediná je člověk, ale takový potomek nás všech. Mordred zabil její rodiče i sestru ona jediná zůstala.Mordred jí chtěl taky zabít ale já spolu s Arinou zabránily. Pak jsem Mordreda vykázala od nás a Tiu jsem vychovala jako vlastní dceru. Jednou jsem jí musela slíbit, že jí také proměním, až jí bude 20 let, protože jí straší představa, že zemře a chce zůstat s námi na věky. Nic jsem ji neslíbila pro mě je to velmi těžké. Je jak moje dcera a tohle bych svému dítěti nikdy neudělala


Tohle je a zůstane moje rodina ať se děje co se děje.
Jdu do obýváku, nad krbem je společné foto pořízeno loni.
Všichni se smějí, jsou tak šťastní.
Až na mě tehdy na té fotce se tvářím opravdu hrozně, jsem se rozhádala s Mordredem nebyla jsem nikdy šťastná a myšlenka, že to potrvá celou věčnost mě prožírala zevnitř.
„Zase zaštvaná!“zapíská někdo za mnou. Šíleně se leknu a chytím se za srdce.
Rychle se otočím.
Ebby.
„Jednou z tebe umřu!“křiknu na ní.“Už se stalo, nemyslíš.“zasměje se Ebby.
„OPAKOVAT!!!“křičím a kopnu nohou do krbu. Jak moc jsem si teď přála, abych byla mrtvá.
„Ježíši holky ten krb nebudu opravovat já je to jasný!!“zdůrazňoval Jack a založil si ruce na prsou.
Stál mezi dveřmi a byl pěkně nasupený.
Ebby se k němu rozběhla a skočila mu do náruče.
„No tak medvídku..přece nás znáš...tak se hned nečerti.“mrkne na něj Ebby a odhrne mu ofinu, aby mu viděla do tváře.
Trochu se přidusím smíchy. Jack jen zčervená.
„Neříkej mi tak!“přecedí mezi zuby a zlostně se podívá na Ebby.
Tak však na něj jen vyplázne jazyk a dál se nestará. Jack jí postaví na zem.
Podívám se z okna a vzpomenu si na Akiho.
„Kdo je ten Aki?!“řekne Ebby a šťouchá do mě prstem.
A jéjé zapomněla jsem na její schopnosti.
Ebby umí číst myšlenky, občas na to zapomínám, ale teď se ni to fakt nehodilo.
Jako upíři si do svého nového života neseme nějakou zvláštní schopnost, jakou nemá žádný jiný upír.
Ebby-čtení myšlenek,Arina-umí ovládat jiné lidi a upíry pouhou myšlenkou, Mordred-svojí paličatost nebo spíše neoblomnost,Jack-sílu njn. méďa na hraní to není,Tai umí ovládat pocity druhých, Zoe-svojí noblesu a pocit pro pořádek a Axel ten nejspíše svojí bezstarostnost.
„Ehm nikdo.“řeknu a nervózně polknu.
„Nech toho přede mnou to neschováš, pamatuj!“řekne Ebby a zlostně si dupne.
Zoufale se podívám na Jacka, ten si jen oddechne, chytí Ebby a hodí si jí přes rameno a nese jí pryč i přes její nadávky.
„Nech mě....chci vědět kdo to je!!!!“křičí na něj Ebby a snaží se vysmýknout, ale proti Jackovi nemá šanci.
Po chvíli nadávky přestanou.
Z hluboka si oddechnu a zhroutím se na pohovku. Schoulím se do klubíčka a přemýšlím o své zatím snad největší chybě.
Musel jsem myslet na Akiho cosi mě k němu pořád táhlo. Slyšela jsem od starších našeho rodu, že se upíři můžou k někomu psychicky připoutat. Ale mělo to vždy zlý konec.


Neukřižovat pls

Jééééééé to je božííí (ehm teda pekelný ) a za tohle chceš křižovat!
Musím pochválit, námět i podání velice krásné, jak to tak čtu znovu .....konkurence v upířích příbězích!
A Ebby a spol....? Zkrátka rodinka k pohledání.
Však já s euž těším na další, takže okamžitě! rychle! hned! no šup!
Jupíí!

4. Kapitola
Seděla jsem schoulená na sedačce a přemýšlela i nadále co budu dělat a jak se s tím vypořádám.
Najednou slyším cvaknout kliku od dveří. Trochu sebou cuknu a zbystřím své smysly ….kdo to je? Byla to Tia a Zoe , docela jsem si oddychla. Bála jsem se, že to bude Mordred ač jsem ho odsud vyhnala, dělal si na mě pořád nárok. Nikdy jsem ho nemilovala.
„Mámí!!!!“zakřičela Tia a rozběhla se ke mně. Měkce jsem ji objala, mam moc velkou sílu. Mohla bych jí bez problému rozlomit v půlce. Tia se po chvíli odtáhla a podívala se mi do očí.
„Co tě trápí mami?“řekla a dotkla se mé tváře. Zakroutila jsem hlavou a podívala se na Zoe. Lehce jsem kývla hlavou a ona mé kývnutí opětovala. „Mami půjde se mnou dneska večer na jeden koncert prosím!!!!????“pištěla Tia . Podívala jsem se na ní psí oči opravdu uměla. „Tak jo mno.“řeknu trochu se šklebem. „Ale oblíkni se jako mladá holka je to pro mládež …ale s tím ty problém nemáš viď!“ řekla Tia a ze široka se usmála. Začala jsem se smát ona mi vždy zlepší náladu.
Nastává soumrak. Pomalu se oblíkám, jsem ráda, že mě někam Tia vytáhne mě lidé problém nedělají dokážu být vedle nich aniž bych si z nich udělala oběd.
Oblékla jsem se do černého tílka, tmavě modré džíny ,vysoké steely a na krk takovou stuhu s křížkem (upírům nevadí kříže blbá to pověst ). Málem bych zapomněla na moje černé návleky.
Pomalu jsem sešla dolů do haly. Tia už nedočkavě přešlapovala. Když mě uviděla přísně se zatvářila“máme zpoždění!!“řekla nasupeně.
„To doběhneme!“řeknu a šibalsky se usměju. Tia jen zezelená silně doufala že pojedeme autem. Rozloučila jsem se s ostatními a vzala jsem si Tiu na záda. Rozběhla jsem se a ani za 3 minuty jsme byli v opuštěné uličce nedaleko baru kde je koncert. Tia vypadala že na chvíli ukáže co měla k večeři, ale udržela to.
Trochu jsem se pousmála. Tia se zase podívala tak, že by bylo jasné, že zpět si bereme taxi.
Pomalu jsme vyrazili k baru. Tia se okamžitě přidala ke svým kamarádkám byla jsem na to zvyklá , že mě nechává takhle stranou, byla jsem tu s ní jen pro jistotu. Na světě je spousta upírů, kteří mě nenávidí a chtěli by Tie ublížit jen proto, že to je moje dcera.
Drala jsem se dál a dál těmi davy lidí. Když tu jsem někoho uviděla. Byl to Aki a zbytek kluků ze skupiny. Trochu jsem se skrčila a snažila jsem se dělat, že neexistuju.
Ale ten kluk jménem Eero si mě všiml a hned do Akiho šťouchal. Samozřejmě mě Aki hned zpozoroval a šel rychle ke mně. Rychle jsem přiskočila k nedalekému stánku s maskami – zbyl tu ještě po maškarním. Nestihla jsem ani nic koupit a zmizet a Aki mě dohonil.
„Ahoj doufal jsem že tě tu uvidím!“řekne docela jásavě, ale já se mu bojím podívat do očí a koukám někam do davu. V tu chvíli doběhla Tia.
„Mami prosím tě dáš mi nějaké peníze?“ zajíkla Tia. A pak se nechápavě koukla na Akiho ten zase na mě. Já jsem se samozřejmě snažila ubránit smíchu.
„Já jsem myslel, že jsi mladší?“řekne Aki nechápavě a podívá se na mě chtěla jsem se s toho nějak vymluvit, ale Tia mi do toho skočila „Ale je jí 25 let!“řekla spokojeně a já jsem měla sto chutí jí zabít.
„Ale to není pravda ,zase mi přidáváš je mi 24 a moje máma tě adoptovala, když mi byly dva tak mi sakra neříkej mami!!“trochu jsem zvedla hlas a strčila do Tii. Ona to naštěstí hned pochopila a začala se nevinně usmívat. Aki se poměrně uklidnil. Ale pořád čekal, co ještě uslyší. Maličko jsem na něj omluvně usmála a rozhodla jít pryč, ale zase mě zastavil.
„Nechcete jít se mnou a s kámoši na oslavu máme tam místo a oslava jen 6 kluků bez holek vypadá blbě!“ řekne a nervózně se na mě podívá a pak na Tiu.
Už jsem měla na jazyku ne………, ale Tia mě hned chytila za ruku a táhla za Akim. Oči mi stoupali vzhůru ,ale to bych nebyla já, abych o něco nezakopla, obzvlášť když nekoukám na cestu.
Sletěla jsem k zemi a přistála pěkně tvrdě na ruce. Na paměti mám, že se vždy musím chovat jak člověk. „Au!!“zasyčím a chytím se za ruku, za ty léta jsem se stala dobrou herečkou.
Tia i Aki se ke mně přiřítili zpět. „Jsi v pohodě?“ptal se vyděšeně Aki. Tia se jen v pozadí smála a dusila smích. „Ne v pohodě ani to nebolí jsem to malinko křuplo ,ale v pohodě.“řekla jsem a chtěla jsem se zvednout. Ale Aki mě zastavil „nevstávej, zavážu ti jí a pak někoho zavolám, ať se na tu ruku podívá!“řekl a podíval se na mě pohledem, který mě měl asi uklidnit, ale nepovedlo se.
„Ne fakt ne to je v pohodě, trochu ledu a bude to v klídku.“řekla jsem a usmála jsem na Akiho. Rychle jsem se zvedla. Aki vystartoval a chtěl mi asi pomoci, ale já jsem přece jen trochu rychlejší než on.
Koukal na mě trochu znepokojeně, ale já jsem se pořád smála, nevím nemohla jsem prostě přestat.
„Tak co jdeme?“zeptala jsem se docela drze. Aki se jen vzpamatoval a ukázal mi kudy. Celou cestu šel vedle mě, asi se bál že zase ukážu „letecký den“. Když jsme dorazili k hotelu kde kluci bydleli trochu se mi stáhl žaludek. „Jen ať nejsme u Akiho v pokoji!“modlila jsem se v duchu.
Ale jako vždy já moc štěstí nemám. Když otevřel dveře od pokoje hned jsem poznala, že to je jeho pokoj, ještě se tu váleli trenýrky od včerejška. Lauri všiml si, jak na ně pobaveně koukám tak rychle skočil k Akimu pošeptal mu něco o trenýrkách a začal se smát.
Aki jen zrudnul a rychle po trenýrkách hrábl a hodil je do kufru, který rychle zaklapl. To už jsem nevydržela a musela jsem se smát. Aki pořád rudý, asi jsem ho dost tímto potrápila.
„No úplně stejně jak Axel.“prohlásila jsem nahlas a podívala jsem se na Tiu a ta jen zakývala hlavou. Aki najednou koukal jako štěně, jako kdybych mu ublížila. Nějak jsem to nechápala, ale na přemýšlení nebyl čas. Už se k nám hrnul ten širší člen kapely…když jsem si ho prohlédla pozorně tak jsem zjistila, že až tak oplácaný není a že mu to i sluší.
„Ahoj já jsem Pauli.“řekne mi s úsměvem a podá mi ruku. Potřesu si s ním. „Já jsem Elektra.“řeknu klidně,“a tamhle to je moje sestra Tia!“řeknu a hodím hlavou za sebe. Tia jen zamává.
„Jo tohle je Eero a ten malý černovlasý pavián je Lauri…a Akiho znáš.“skončil s představováním a podíval se na mě. „Jo znám asi takové 2 hodiny!“začnu se smát, protože ta představa, že ho znám chvíli a takhle mě to k němu táhne je hrůza. Naštěstí také všichni propukli ve velký smích.
Eero byl takový džentlmen, že mi uvolnil křeslo a Tia si sedla na jednu volnou židli. Po chvilkovém výslechu se zábava konečně rozjela kluci přinesli takové to party jídlo a hlavně alkohol.
To jediné za co jsem ráda, že na mě alkohol působí stejně jako na lidi. Ale raději jsem moc nepila. I jsem se divila, co jsou kluci na sebe schopný prozradit. Asi po třech hodinách jsem si šla zapálit na balkón šel se mnou i Lauri. Tiu vevnitř neustále okouzloval Pauli, ale vypadala, jako že jí to vyhovuje.
Stála jsem venku a koukala do tmy. „Na co myslíš?“zeptal se mě Lauri. Zavrtěla jsem hlavou.
„Upřímně jsi první kdo takhle Akimu zamotal hlavu, protože už od toho prvního setkání na tebe myslí a mluví o tobě.“řekne Lauri a já se smutně zadívám na oblohu. Lauri povídá dál, ale já už nevnímám a přemýšlím o svých chybách. Nevím, jak dlouho jsem nevnímala.
„A konečně jsi tu!!!!!!“ slyším vedle sebe křičet Lauriho. Prudce se otočím a tam stojí postava celá v černém a dlouhé černé vlasy. Znám ho až moc dobře, už jsme spolu měli co dočinění.
Naše pohledy se střetly, i přes ty závěsy bylo poznat, že mě také poznal. Vyšel pomalu ke mně a ve dveřích se zastavil a pomalu rozhrnul záclonu a vešel na balkón.
Zastavil se těsně přede mnou. Nemohla jsem se hýbat. Pak jen slyším slova.“Jsi to ty?“lehce polkl,“Elektro!“.



dala jsem ji sem protoze nekdo naléhal a já nerada zklamu

a ten malý černovlasý pavián je Lauri…

dokonalýýý válim se po klávesnici
zase bezvadný dílek!!! a kdo to je to černovlasý....? Počkat! Já vim! Já vim, Vim, Vim! A nepovim! :-p jupííí

Mokrát děkuji za hezké komentářky všem a všem ..mortyso jsi jsi jistá??

zacala jem to cist az ted, a padam uzasem!! je to pekny!!
a ta Tia je skvela!
a co ten tajemnej chlapek??!!!! takový tajnosti!!! tak sem koukej dát další díl!!!

Pokračováníííí! no šuuuup! kde je?!Všichni už tu na něj netrpělivě slintáme! plíííís

Lidicky moji předem vás upozornuji, že tahle kapitolka je trochu lechtivá!!!! A rada bych řekla jen to, že jsi žačínám uvědomovat po přečtení mých napsaných slov a vět že tohle je docela můj život častečně co cítím a prožívám a to co bych chtěla mít zdá se mi že to sem píšu jako takovou zpověd, ale neberte mě važně jen jsem sem chtěla napsat co jsi mylim. je to tentokrát kraťouké ale výztižné!!!!!!!!!!!!

5. Kapitola
Hledím mu do očí a mám pocit, že se rozpláču. Jeho oči jsem neviděla snad 50 let. Po jednom boji proti nepravým upírům zmizel a už jsem ho neviděla. Oči jsem měla plné slz, teprve teď jsem si uvědomila, že mohu zase brečet.
Jako by se mi vracela lidskost.
Jemně, ale přesto pevně mě objal a já jsem svojí hlavu schoulila na jeho hrudi. Nevím, jak dlouho jsme takhle stáli, ale byla jsem ráda, že jsem ho znova našla.
„Ville!“potichu vypísknu,“Ty blbče!“dodám, už trochu hlasitěji a podívám se mu znova do očí. Jen se na mě usmívá.“Už je to dlouho viď?“zeptá se, ale já vím, že na tuto otázku předem zná odpověď. Pomalu se od něho odtáhnu a utřu si oči. Pak jsi jen všimnu jak kluci nalepení ve dveřích balkónu na nás civí jak hrášek z polívky.
Trochu sebou trhnu. Ville se samozřejmě otočí a začne se smát.
Jeho smích to mi taky chybělo celá staletí jsem u sebe neměla tu oporu, kterou mi byl on v posledních x-letech. Vrátili jsme se dovnitř. Ville si nalil pivo a mě nalil červené víno. Divila jsem se, že jsi ještě pamatuje co mam ráda.
Praští sebou na pohovku a lehce poklepne vedle sebe. Šla jsem k němu, ale přece jsem si všimla, jak Aki vypadá smutně a ponuře. Zalil mě ten pocit, že za to mohu já jen kvůli tomu, co mi říkal Lauri a teď jak jsem se tady objala s Villem. Ale otázka na mě a na Villeho padla v tu ránu.
„Ville odkud znáš Elektru?“zeptal se zvědavě Eero. Ville se na něj jen šibalsky podíval a prohlásil,“to víš to je moje milenka!“a mrknul na kluky. V tu chvíli už byl můj loket v jeho břiše. Zakuckala se.
„Nekecej…vážné!?“protáhla jsem otázku,“Že o tom nevím!“. A složila jsem si ruce v bok. Ville se zase zatvářil jako ten největší anděl a začal se smát. Tohle mě na něm dokázalo vytočit. Vstala jsem a šla znova na balkón. Aki přišel za mnou a taky si zapálil cigaretu.
„Takže jsi s ním nespala?“zeptal se mě takhle s fleku. Nevěřícně jsem se na něj podívala a jsem si sedla na betonové zábradlí.
„Jo něco jsem s nim měla, ale už to jsou léta, co jsme se rozešli.“řekla jsem klidně a Akiho usměv se povytáhl zase se usmíval. Pomalu jsem si natáhla cigarety a zase jsem vydechla kouř. Aki pozoroval každý můj pohyb. Nechtěla jsem se na něj podívat, ale i tak jsem byla ráda, že se Ville vrátil.
„No on je Ville takový divný!“šeptl Aki a pak pokračoval,“No nejdříve byl v léčebně stal se alkoholikem a pak jel i v drogách a dokonce se tahal i po soudech!“Aki pokračoval, ale já jsem ho neposlouchala neměla jsem na to náladu. Lehla jsem si na zábradlí a koukala dolů.
„Chachacha!“vykřikl někdo za mnou, lekla jsem a naklonila jsem se moc dopředu. Myslela jsem, že spadnu, ale v tu mě někdo chytil a stáhl zpět. Dopadla jsem do měkkého, docela jsem se bála podívat, ale nakonec jsem se odvážila.
Podívala jsem se do obličeje dotyčného zachránce. Samozřejmě to byl Aki měl trochu pokřivený obličej zcela určitě, jak jsem na něho dopadla. Jeho ruce mě obkličovaly okolo rukou a držel mě pevně. Zrudla jsem jak rajče. Chtěla jsem se zvednout, ale Aki mě stále držel. Aki si sedl a mě jsi posadil na klin.
Pomalu se ke mně přiblížil a zlehka mě políbil. Nemohla jsem odolat a začala jsem mu polibek opětovat. Ale po chvíli jsem se vzpamatovala a přestala ho líbat, netrvalo mi dlouho a všimla jsem si Villeho, který stojí mezi dveřmi balkónu a šibalsky se směje.
Rychle se vytrhnu z Akiho objetí a stoupnu si…..samozřejmě rudá jak rak .
Ville mě jen chytne okolo ramen a odtáhne mě dovnitř. Aki se tak nějak přišoupal za námi. Ville si sedl na pohovku a mě jsi k sobě přitulil. Cítila jsem se trapně tak jsem schoulila hlavu na jeho rameno a dělala jsem, že jsem unavená.
Ville mě hladil po vlasech a brumlal mi nějakou tichou melodii. Kluci už skoro spali, Lauri ležel na zemi dost to přehnal, Pauli s Tiou se nějak moc sblížili, seděli vedle sebe a pořád jsi tam něco šeptali mohla jsem slyšet, co říkají, ale přece jenom mám v ní trochu důvěru.
Eero usnul v křesle a Aki naštvaně seděl na zemi a dopíjel zbytky, a dosti to míchal. Ležela jsem dál na Villem a dělala, že podřimuju. Ville mě po chvíli zvedl a nesl mě někam pryč, ale pořád jsem ctihodně předváděla, že spím. Když jsem uslyšela klapnout dveře od pokoje a ucítila jsem postel se saténovým povlečením tak jsem se probrala. Ville nikde nebyl, ale pak jsem uslyšela sprchu.
Jen jsem se usmála a šla jsem se podívat na balkón. Zapálila jsem si cigaretu.“Neměla by jsi kouřit!“ozvalo se za mnou. Byla jsem už zvyklá z dřívějška tak jsem se nelekla. Přišel ke mně a objal mé břicho. Pak jsem ucítila jeho rty na krku. Tiše jsem vzdychla. Některé lidské pocity ve mně stále přetrvaly. Ville pokračoval, už dlouho jsem necítila.
Otočila jsem se na něj a začala jsem ho vášnivě líbat, nevěděla jsem, co to dělám, ale ta věčná samota mě k tomu donutil. Začal mi rukou projíždět pod mým trikem cítila jsem jeho ruce na svých nejchoulostivějších místech. Slastně jsem sténala. Najednou Ville přestal, zvedl mě, a odnesl mě na postel. Pomalu mi stáhl triko a začal mě líbat na hrudník a prsa. Můj dech se zrychlil. Ville měl na sobě jen trenýrky, protože byl ve sprše tak proč mít na sobě více. Jedním pohybem jsem mu je stáhla. A on mě džíny a kalhotky. Ten pocit, že zase mám vedle sebe někoho, ke komu můžu být taková, jaká jsem.
Ville samozřejmě neváhal a pak jsme prožívali vášeň a slast jakou jsem si pamatoval jen ze vzpomínek.

kruuuutěěěěěě! jupí! tak jako "OPRAVDU LECHTIVÉ TOTO! přeúžasný dílek. Nemám žádných ošklivých připomínek! A jsem si jistá! Já to věděla! Villeeeee

no ja cumim hele a jek je stara ta Tia? ja jsem si ji tam predstavovala jako nejakou nezletilu holcinu, a ted se tam s nekym muchluje....
ale jinak super dil

zlatička moje jsem moc rada že moji povidku čtete ani nevite jak moc ......mno Tie bude za pár měsícu 19 let není zas tak stará, ale když si vezmete kolik je paulimu tak bych to nazvala malinkou pedofilii nevim jak to ted budu stíhat ze skolou, ale budu se snazit sem davat co nejvice kapitolek a prispevku

Položila jsem hlavu na Villeho hruď a jemně jsem oddychovala. Ville mě hladil po vlasech a zase brumlal tu jemnou a pomalou písničku.
„Neměla bys spát?“řekl Ville jemně a pohladil mě po rameni. „Víš sám, že to nejde!“řekla jsem trochu kriticky, ale on se jen zasmál a políbil mě do vlasů.
„Ale jde, zavři oči a mysli na něco pěkného potřebuju ti něco říci!“řekl klidně a hladil mě po rameni dál. Udělala jsem, co řekl.
„Víš tohle jsem už dlouho nezažil, byla jsi ode mě moc daleko, miluju tě a ty to víš, ale je mi jasné, že k tomu člověku něco cítíš, ale jedno jsi uchovej v srdci já o tebe budu bojovat!“řekl Ville dost ostře a v chvíli jsem se propadla co černé nicoty a usnula. Bylo to poprvé po 200 letech, co jsem usnula.
Ráno mě probudilo bouchání na dveře, když jsem vstala, a hned jsem si uvědomila, že mám na sobě pánskou košili, podívala jsem se na balkón. Ville si v pohodě pokuřoval cigarety.
Otevřela jsem a tam stáli Aki,Tia,Pauli a Lauri vykoukla jsem ven, jen abych zjistila, zda se tam někde neschovává Eero. Ale kupodivu tam nebyl. První si cestu do pokoje prorazil Aki, nebylo mu nejlépe z toho včerejšího mixování, samozřejmě běžel hned k záchodu. Ostatní se ledabyle prorvali okolo mě, šla jsem raději za Akim, nevypadalo to s ním dobře. Ale po hodině a půl a třech práškách na žaludek to zpravilo.
Ostatní šli na snídani, mně se nechtělo, ale musela jsem Villemu slíbit, že za nimi dolů přijdu. Šla jsem se osprchovat a přemýšlela jsem, co to dělám. Když jsem vylezla ze sprchy, byla jsem už rozhodnutá, co udělám.
Když, jsem vešla do ložnice, viděla jsem, že Ville opravdu nelenil dokonce mi i koupil nové oblečení. Nevzala jsem si je. Ale stačila jsem si domu doběhnout pro nové. Ani si mě doma nikdo nevšiml. Šla jsem pomalu na snídani, když jsem vešla do velké hotelové restaurace, uviděla jsem u velkého stolu sedět společnost černa. Teda až na Eera ten byl oblíknut v bílém tričku, jako vždy.
Aki i Ville si vedle sebe hlídali místo, asi pro mne. Ale já jsem si šla, sednou raději vedle Eera to je snad nejmenší zlo. Když jsem se podívala kolem, všimla jsem si Tii s Paulim jak se drží za ruce a zamilovaně se na sebe koukají. Upřímně už mi bylo ze vší té lásky všude špatně. Ville tomu ještě dodal korunu, protože přišel za mě a objal mně ze zadu. To už byl vrchol. Hrubě jsem ho odstrčila a odcházela pryč. Ville mě chytil za ruku. Vysmýkla jsem se, se slovy „Byla to chyba…to všechno!“a odešla jsem pryč.
Utíkala jsem domu a proklínala každou vteřinu svého života. Došla jsem do svého pokoje a začal balit vše, co mi tam patřilo. V tom dovnitř vešla Zoe a vypadal vyděšeně, asi jsem neměla venkovní dveře od domu tak rozrazit. Každé mé mrknutí doprovázel potok slz. Zoe se ke mně jen sklonila a něžně mě objala. Schoulila jsem hlavu a plakala, dal. Postupně se do pokoje dostal i zbytek rodiny.
Pomalu jsem jim řekla, co se stalo. Ani se nedivím, že Jack i Tai zůstali jak přimražený ale jejich pohled vypadal spíše starostlivě než vyděšeně. Jack udělal ke mně pár kroků. Klekl si přede mně otřel mi slzy a řekl,“Jsem s tebou, přece nenechám svou sestřičku v rejži !“, a usmál se jeho ruka spočinula na mé. A tak ruku položili všichni nejdříve Tai,Ebby,Arina,Axel, akorát Zoe váhala, ale pak mi dala ruku na tvář a pusu na čelo. Zasmála jsem se a řekla,“musím odsud…stěhuju se do baráku po rodičích, je nedaleko Helsinek.“oznámila jsem všem. Teď na mě zase všichni koukali jak na blázna, ale nakonec se usnesli, že bude lepší odejít. Ale já jsem řekla, že bude lepší, že pojedu jen já, akorát Tia nechám se přestěhovat do bytu. Když nejsem doma já, je tu riziko, že se jí něco může stát.
Vzala jsem auto a jela zpět do hotelu pro Tiu. Když jsem dojela tak mi vrátný řekl že, „slečna Tia je s mladými pány v nahrávacím studiu.“tak to už bylo i na mě dost.
Nasednu do auta. Raději si zapálím, protože bych jinak vylítla z kůže. Když jsem dojela k nahrávacímu studiu, rychle jsem zaparkovala, skoro jsem nabourala do vedlejšího auta. Když jsem vylezla ven, hned jsem si všimla kýčovitého nakreslenému názvu studia nad vchodem. „Mno číst to raději nebudu!“prohlásila jsem v duchu. Rozrazila jsem dveře, až chudák ta sekretářka nadskočila. Omluvně jsem se na ní usmála. Stroze jsem řekla, že hledám kluky a ona jen ukázala rukou někam dozadu do dlouhé chodby.
Rázným krokem jsem vyšla do chodby. Asi z šestých dvéří jsem uslyšela smích a jasný Tiin hlas. Vešla jsem do dveří. Tia seděla na klíně Pauliho, ale jak mě hned viděla, hned skočila na nohy. Byla jsem rozčílená a tohle byla poslední kapka. Chytila jsem Tiu za ruku a vytáhla jsem jí na chodbu a zabouchla dveře.
„Sbal se, jedeme pryč!“ vyhrkla jsem na ní, koukala na mě jak na blázna. „Proč stalo se něco?“řekla starostlivě Tia.
„Nemůžu tu zůstat, už to nejde ...už kvůli mně…ani kvůli nim!“řekla jsem smutně a podívala jsem se do země,“ale jestli chceš tak jsem ti udělala účet a dala tam peníze, můžeš si koupit byt, kde chceš.“.
Tia se na mě podívala, a už za ty léta zjistila, že nejsem moc dobrá na vysvětlování. Lehce mě objala a dala mi pusu na tvář. „Dobře…Paul bydlí v Helsinkách tak si tam taky někde něco seženu a ty budeš za mnou chodit jo, slíbíš mi to?“řekla mi Tia do ucha. Lehce jsem kývla a Tia se usmála a odtáhla se ode mě. V tu chvíli se rozrazili dveře a vylítl z nich Pauli a hned chytil Tiu okolo pasu a začal jásat. I přes to, že jsem byla naštvaná, tak tohle mě hřálo u mého sic léta mrtvého, ale pořád milujícího srdce. Usmála jsem se a měla jsem radost, aspoň moje dcera je šťastná. Paul šel ke mně a taky mě objal. Tiše jsem mu řekla do ucha, „ubliž jí a uvidíš!“a šibalsky jsem se usmála. Pauli se nejdříve zatvářil trochu vyděšeně, ale pak se začal zase smát.
V tu chvíli vyšel ven Aki a Ville. Když jsem viděla Akiho, byla jsem hrozně nejistá, ale u Villeho se mi vařila krev to pomýšlení, že si na 200 let zmizí a pak se objeví a hned využije, i když to byla i moje chyba, prostě jsem neodolala. Aki mi jen zamával a usmál se, já samozřejmě opětovala. Ville šel ke mně. Trochu jsem couvla.
„Ahoj lásko!“ řekla a snažil se, obejmou mě. Ale, já jsem ucítila, jak se ve mně zase probouzí zuřivost a hlad. Když se přiblížil, až moc rozzuřila jsem se, chytila ho pod krkem a přimáčkla ke zdi. Dala jsem do toho větší sílu, než jsem chtěla. Takovou ránu už jsme dlouho neslyšela. Kluci na mě vyděšeně koukali. Ale ve Villeho obličeji byl jen samolibý usměv.
Ten pohled. Už dlouho jsem takový žádný neviděla, naposled před několika sty lety, když jsem ležela ve sněhu, který rudou růži připomínal a nade mnou stál žíznivý upír- Mordred.

Tak tady je další kapitolka

no ty kráso!!!! vzrůšooooo !!!! rychle další díl!!! ted jsem nemocna, tak at mam co delat

Nádhera, úžasný! skvělý!
Nemám slov. je to nádherně podané. Ten Ville....když mně byl tak sympatickej!...takej upír...hhhmmm a teď se z něj vyklube takej prevít, po 200 letech! To bych ho asi zabila taky!
A stejně je mi pořád sympatickej...
tak ono se nám to bude stěhovat, to bude jízda! A ten konec vypadá děsivě....jupííí!

zlaticí moje ted jsem dohužel dlouho nic nedám podělal se mi pc a mam ho na opravě jen z cele duse doufám ze se mi povidka nesmazala jinak bych s tim asi sekla ale snad ne mno uvidíme zatím pa

Povídka byla zachráněna ooooooooooooooooo velká ucta nejmenovanému muži jenž mi obnovil počítač aleluja...a tak vám dávám jako darek na oslavu



7. kapitola
Pustila jsem Villeho a utíkala pryč. „Proč, proč já proč mě se tohle musí dít, proč jsem raději nezemřela!“moje myšlenky byly hlasitější, než jsem sama chtěla. Slzy mi padali z očí, moje lidskost je vrátila, proč měla jsem raději zůstat ten krvežíznivý upír jako tehdy. Pak bych nikdy nepoznala Villeho ani Akiho. Jediné co by mě mrzelo, že bych ztratila své světlo ve tmě- Tiu.
Nasedla jsem do auta, ale nemohla jsem řídit, přes slzy to nešlo. Chtěla jsem zemřít. Nikdy v životě moje přání zemřít nebylo tak silné.
Ze vzpomínek se mi vynořilo setkání s Villem.
Byla černá zimní noc. Seděla jsem na studeném sněhu. Hleděla jsem na nedaleké jezero. Najednou slyším za sebou praskat sníh, někdo se blížil.
„Slečno, nastydnete, když tady budete sedět jen tak!“ řekl sametový hlas za mnou. Otočím se a tam stojí pohledný černovlasý mladých s rudě žhnoucíma očima. Upír.
„Já nikdy nenastydnu teď už nikdy.“řeknu smutným hlasem, bylo to už 40 let po mé proměně. Přistoupil ke mně blíž a přes má ramena hodil svůj dlouhý kabát. Lehce jsem se pod ten kabát zachumlala a dál koukala na krajinu. Přisednul si ke mně. „Vy jste stejná jako já!“ pronesl měkkým hlasem. Jen jsem se usmála a ani jsem se na něj nepodívala.
„Jak se jmenujete, smí-li se tedy zeptat?“otázal se. „Elektra Anna Jeane Daleová, ale to jsem byla dříve, teď jsem jen Elektra Saimenová!“řekla jsem smutně a dál jsem koukala jinam. „Velice mě těší, já jsem Victorius Van Alucard!“ řekl hrdě a políbil mi ruku, to už jsem svůj pohled zaměřila na něj. Jeho oči byli čistě rudé. Jeho rty lehce od krve. Trochu jsem se posunula, pak zvedla a chtěla odejít myšlenka, že právě zabil nebo proměnil člověka, mně odpuzovala.
On se také rychle postavil na nohy, a docela nechápavě na mne koukal. Když si otřel rty a podívala se na ruku, uvědomil si a usmál se. „To je krev koně ne lidská!“ řekl a natáhl zakrvácenou ruku ne mně. Šla jsem k němu blíže a kapičku krve jsem olízla. Opravdu to byla koňská krev. Trochu jsem se pousmála.
„Nechtěla byste navštívit moji usedlost, zítra se tam koná bál?“ zeptal se a hluboce se uklonil. „Nemohu domov mam daleko a nemám nic na sebe!“řekla jsem a lehce jsem sklonila zrak.
„Ano to vyřešíme, můžete přespat u mě a šaty vám seženu!“řekl a mile se usmál. Lehce jsem se mu uklonila a děkovně kývla. Pomalu jsme šli sněhem, ne moc daleko. Přede mnou se otevřel obrovský park a velký dům. Nevěřila jsem vlastním očím.
Když jsme vešli, už tam čekal lokaj a bral mi Viktorovo kabát. Viktor mě vedl po dlouhém schodišti a chodbách, až k jednomu pokoji. Vešli jsme dovnitř.
Stěny byly vymalovány staromódní růžovou. Zařízení bylo v tmavém dřevě. Ten pohled mě fascinoval. Viktor otevřel skříň, kde vyseli troje šaty. Jedny tmavě modré jak noční obloha, ty druhé fialové jak právě rozkvetlá violka a ty poslední byli rudé jak krev vytékající s rány. Ale byli krásné, všechny.
Viktor si se mnou ještě povídal. Pak začalo svítat a já se bála, aby mě slunce nezranilo tak jsem se zděšeně schovala za skříň. Viktor se jen usmál a šel přímo k oknu. Paprsky dopadali na jeho obličej a paže, ale nic mu neudělali ani ho nepopálily jako ostatní upíry.
Viktor šel ke mně a objal mě. „Neboj se já mam ten dar být i na slunci, žít ve světle!“řekl a přitáhl si mě k sobě, hleděla jsem mu do očí a viděla jsem, že je jiný než ostatní upíři. Podlamovali se mi kolena. Na mojí paži dosáhl paprsek světla. Mojí rukou projela ukrutná bolest. Vykřikla jsem, chytila se za paži a schoulila se do stínu, kam světlo ještě nedošlo. „Franci!!“zakřičel Viktor a v tu chvíli stál ve dveřích ten lokaj ode dveří. Začal zatahovat závěsy a v místnosti začal být zase tma. Ale pořád jsem byla schoulená na zemi. Lokaj se Viktorovi hluboce uklonil a odešel tichým krokem, tišší než sova lítá za noci při svém lovu.
Viktor se ke mně nahnul, vzal mě do náručí a odnesl na postel. Posadila jsem se na kraj a dívala se na kousek černé kůže a spáleného masa. Viktor se jen zamračil a na tu ránu mi dal polibek. Zasyčela jsem, bolelo to a to pořád.
„Chtěla bys žít ve světle?“ zeptal se mně a pousmál se, já jsem se jen na něj podívala a kývla jsem hlavou. Viktorovi se jen rozšířil usměv a odstoupil ode mě. „Od téhle chvíle budeš vyšší upír, který žije mezi lidmi a stejně jako oni se kochá slunečním svitem a teplem samotného slunce!“pronesl Viktor velmi dramaticky,“po tom co to uděláš, poneseš si můj dar do konce života a můžeš ho předávat dál a dál staneš se světlonošem, budeš tím čeho se normální upíři bojí jejich královnou a vládkyní, ano budeš si na svit muset zvyknout, ale pak už nic nebude bolet ani malinko, ze začátku to bude bolet jen jako by jsi si spálila kůži ale jen lehce a bude tě to bolet jen v nitru nikde neuvidíš následky!“.
Viktor se usmál, jeho špičáky povyrostli a kousl se do zápěstí. Pak natáhl svojí ruku ke mně. Chytila jsem jí, hrozně jsem se třásla. Jeho krev byla jiná než lidská nebo upíří, lidé mají rudou jako růže, která vykvete v zimě, a upíři mají modrou jako noční obloha osvícená měsíční září. Ale on měl takovou fialovou jako by se ty dvě krve smíchaly. Nasála jsem její vůni, voněla po levandulích, ale každý jak upír, tak člověk, každý má svůj osobití pach krve. Otevřela jsem ústa, moje špičáky se zakousli do jeho ruky. Jeho krev byla jak ledový oheň. Cítila jsem, jak mi teče do žaludku, byla tak studená, ale v žaludku začala hořet jak ten nejprudší oheň. Odtrhla jsem se od něj a spadla na postel. Ta chuť jakou měla jeho krev, byla omamující, ale věděla jsem, že musím přestat. Spadla jsem na záda na postel a rychle jsem oddechovala. Viktor se lehl vedle mě a pošeptal mi do ucha,“Teď jsi jako já!“.
Otočila jsem se k němu obličejem a chtěla říci „děkuju“, ale Viktor mě v tu chvíli políbil. Začala jsem ho také líbat. Po chvíli se Viktor odtáhl a odešel ke dveřím a zamknul. Usmála jsem se. Přišel ke mně a rozpustil mi vlasy. Moje havraní černé vlasy mi spadly na ramena a do obličeje. Viktor je hned dal na stranu.
„Tvoje oči začínají mít jinou barvu!“řekl a usmál se,“ takže se to povedlo!“. Usmála jsem se a přitáhla jsem ho k sobě a začala jsem ho vášnivě líbat. Viktor ze mě doslova strhal šaty a já z něj. Pak jsem ucítila lehkou bolest. Trochu jsem zasyčela a nehty jsem mu zaryla do zad. Po zádech mu začal téct pramínek krve. Já jsem ho jen otřela rukou a ze špiček prstů jsem krev oblízla. Viktor mě políbil. Začali jsme se společně pohybovat.
Tak to šlo, celou dlouhou noc. Pak jsme vedle sebe leželi. Viktor spal a já jsem mu jemně prohrabovala vlasy, spánek další věc, kterou mě musí naučit. Když začalo svítat, schovala jsem se pod deku. Viktor se akorát vzbudil a začal se potichu smát. Stáhl ze mě deku a jemně mě políbil na obnažené břicho, prso a krk. Lehce jsem vzdychla. Viktor se zvedl a vyndal se skříně šaty, byli to ty modré. „Obleč si je!“řekl jemně, zvedla jsem, se vzala šaty a odešla za paravan.
„Julia ti pomůže!“řekl Viktor a vedle něho stála drobná ale velmi sympatická malá dívka. Lehce jsem kývla a dívka mi šla pomoci s dostání se do korzetu. Když jsem byla hotová, vyšla jsem zpoza paravanu. Viktor si mne prohlídl odspoda nahoru a usmál se. Přišel ke mně a políbil mě na čelo.“Já jsem věděl, že ti budou slušet!“podíval se na mně a já jsem si hned uvědomila, že to asi celou dobu plánoval, smutně jsem se podívala na zem.
„Miluju tě, jsi jediná, koho jsem miloval už od začátku, co jsem tě spatřil, ale Mordred si tě nezaslouží!“řekl a vzal mě za bradu a zvedl můj pohled na jeho oči. Usmála jsem se a políbila ho, on mi polibek opětoval. Pak se odtáhl, obešel mě a oči mi zavázal sametovým šátkem.
„Teď ti ukážu to, co budeš moct vidět celý život a nebudeš se toho bát!“řekl a pohladil mě po tváři. Trochu jsem se zatřásla, bála jsem se toho, co nastane.
Vedl mě dlouho, až jsem ucítila sluneční svit na svých pažích. Bolelo to jen, jako kdyby mě někdo bodal tou nejmenší jehlou. Viktor mi pozvolna rozvázal šátek z očí. Přivřela jsem oči, paprsky mě pálili v očích, ale pozvolna to přestávalo. Podívala jsem se přímo do slunce, tento žár jsem již dlouho necítila. Začala jsem se smát, byla jsem šťastná. Viktor se začal také hlasitě smát. Běžela jsem k němu a silně ho objala. Konečně jsem našla někoho, s kým můžu být šťastná. Večer byl ten bál, vzala jsem si na sebe ty rudé šaty a Julie mi udělala účes. Když jsem vešla mezi lidi a Viktor pro mě došel a vzal mě na parket, a protančili jsme snad celý večer. Poté mě vzal k větší skupince lidí a řekl,“řád bych vám všem představil svoji snoubenku Elektru!“řekl a dal svojí ruku na bok. Dámy se mi uklonily, pánové smekli.
Od té doby mě Viktor a i já jsem se přestavovala jako Lady Alucard. Jako Viktorova žena a družka. Byla jsem šťastná spoustu let, až do doby než k nám zavítala nezvaná a nežádoucí návštěva. Mordred.

8. kapitola
Stál v modrém salonku a zlostně se usmíval na Julii, která ač byla také upír, třásla se od hlavy k patě. Když jsem vešla do salonku, Julie se ke mně rozběhla a pevně mě chytila okolo pasu. Byla k smrti vyděšená. Pak jsem si všimla, že na jejím rameni jsou dvě ranky, ze kterých vytékali pramínky modré krve. Julie brečela a pevně mě držela. Podívala jsem na Mordreda zlostným pohledem, měla jsem sto chutí ho na místě roztrhat. V tu chvíli sešel dolů i Viktor. „Jsi zrůda, jak tohle můžeš vůbec někomu udělat, obzvlášť když je ze stejného druhu!“ křičela jsem na něj, až jsem začala rudnout. Viktor ke mně přišel zezadu a položil mi ruku na rameno. Snažila jsem se uklidnit, ale nešlo to, Julie pro mě byla jako mladší sestra, hodně jsem se s ní spřátelila.
„Nejsi tady vítán Mordrede, a s takovým chováním už vůbec ne!“řekl Viktor naštvaně a zlostně při tom zavrčel,“vypadni a hned!“.
„Ne nepůjdu, dokud mi nevrátíš to, co jsi mi vzal, je má a ty to víš!!“zařval na celý salón. Trochu jsem se zatřásla, ale věděla jsem, že by si Mordred nic nedovolil, když je vedle mě Viktor-původní upír.
Mordred se prudce zvedl a šel ke mně. Já jsem neustoupila, ale schovávala jsem Julii, která se mě čím dál pevněji držela.
„Nechoď k ní!“zavrčela jsem na Mordreda a pustila jsem Julii a posunula jí k Viktorovi.
„Řekla jsem, vypadni, a nezastavuj se ve dveřích, je ti to jasné“ řekla jsem už rozzuřeně, ale Mordred se nezastavil. Najednou Mordred proti mně vystartoval. Neudržela jsem se, chytila ho a odhodila na stůl, který se pod tím nárazem rozlomil. Mordred se zvedl, rychle oddychoval, pyšně si upravil svůj účes a odešel pryč a asi tak týden jsme neměli starosti.
Ale pak se Viktor začal chovat divně. Čím dál více chodili na hrad zprávy o tom, že na dívky v naší vesnici byli napadeni a ztratili spoustu krve. Věděla jsem, že je to Viktor, protože kdyby to byl Mordred tak by se ty dívky proměnily, nebo by je zabil, ale ne oni žili dál jako lidé. Potom se stalo to nejhorší, co se mohlo stát, Julie zmizela. Podle toho co mi říkal náš chovatel koní tak šla do lesa s jednou holčičkou z vesnice. Ona by jí nic neudělala, nikdy neochutnala krev, tak ani neví, že by jí měla pít.
Hledala jsem jí sama snad 4 dny do té doby, než jsem našla něco hrozného. Julie měla roztrhaný obličej a hodně zraněné tělo, skoro už nežila. Vzala jsem jí do náruče, slzy mi tekly po tvářích.
„Eli jsi to ty?“kuckala ze sebe Julie. Kývla jsem a ona se usmála, ale v tom smíchu byla bolest velká bolest. Pak se na mě podívala svýma medovýma očima a usmála se a pak se její oči zavřely navždy. Začala jsem křičet, křičet tak hlasitě, že mě slyšeli i lovci co pomáhali hledat malou Julii a Saru. Sara se nikdy nenašla. Když ke mně lovci přišli, chtěli mi Julii vzít a odnést. „NESAHEJTE NA NÍ!!!!!!“zakřičela jsem, všichni se zarazili. Vzala jsem Juliino mrtvé tělo do náruče a pomalu se šoupala k Viktorovu domu. Když jsem dorazila na zahradu před domem, dál jsem nemohla. Moje nohy se podlomily, ale Julii jsem pevně držela v náručí. Podívala jsem se na její obličej, vypadala, jako kdyby spala, začal jsem jí houpat a zpívat ukolébavku, jako vždy když byl Viktor někde pryč. Začalo pršet, moje slzy byli čím dál silnější.
V tom se odněkud vynořil Viktor. „Měla by si jí pohřbít!“ řekl ledovým hlasem. Zlostně jsem zavrčela. Jemně jsem položila Julii na zem a prudce jsem vyběhla proti Viktorovi.
„Vrahu, vrahu…!!“ křičela jsem na něj a mlátila jsem ho do hrudi. Viktor mě hrubě chytil, jeho oči byli zase rudé jako ta nejčervenější růže. Trochu jsem se zatřásla. Vytrhla jsem se mu a utíkala k Julii. Doběhla jsem s ní nedaleko Helsinek a tak jsem jí pohřbila pod jménem Julie Daleová. Pak jsem se vrátila do domu, sbalila šaty a nějaké věci, které jsem tam měla. Vzala jsem si jeden medailonek, nosila ho Julie, měla ho po matce, zemřela při morové epidemii.
Utekla jsem pryč a vrátila jsem si zpět své jméno. Po čase mně adoptovali jedni milý a moc hodný manželé. U nich jsem žila pak hrozně dlouho.
Ne dlouho potom jsem slyšela, že Viktorovo dům vypálili, protože ho považovali za čaroděje. A Viktor zmizel. V duši jsem ho pořád milovala, ačkoliv udělal to, co udělal.
Asi o 175 let po tom co jsem zachránila Tiu jsem četla v jedněch novinách o chlapovi jménem Ville, ale já jsem poznala, že to je Viktor.
„Co jsem to jen provedla, jak jsem se mohla s Villem vyspat!“proklínala jsem sama sebe.“Je to zrůda!“zařvala jsem.
Dál jsem seděla v autě. A nemohla jsem moc dýchat. Vzpomínky byli hrozně bolestné. Sáhla jsem na krk, medailonek po Julii se pořád houpal na stejném místě jako posledních 200let.


lalala to já nebyla to muzikant

Já to nechápu....
Ale vlastně jo...úžasnej příběh...Tak Ville jo?
Ten si to vypije! Koukám, tam se to motá pořád víc a víc..
Jo, a dělá ta Elektra taky něco jinýho, než že spí s největšíma a nejhezčíma upírama?
neee je to feeest
dalšííí!

Odjela jsem zpět do našeho rodinného, ale mého bývalého domova. Moje domluva s rodinou byla, že oni zůstanou v domu po mých rodičích a já a Tia se odstěhujeme. Tia si našla krásný byt v podkroví v centru Helsinek, pomáhala jsem jí ho zařídit, byla moc šťastná, ale i smutná.
Bála se, že se pokusím si něco udělat, u upíra je sice složité se zabít, ale ne nemožné. Když jsem chtěla večer odejít, tak mě ani nechtěla pustit. Ale stejně jsem odešla.
Seděla jsem na střeše nedaleko Tiina bytu a pozorovala jsem co se u Tii děje. Paul přišel k ní a přinesl jí květiny podle všeho oranžové růže a plyšáka. To jsem se musela začít smát, protože to byl legrační malý červený upírek. Rozběhla jsem se k mému novému domovu. Doběhla jsem tam celkem rychle, ale podle mého názoru jsem se šoupala a loudala.
Docela nový dům, snažila jsem se no opravovat, ač jsem tam nebydlela, prostě jsem to uctívala jako památku na mé adoptivní rodiče. Vešla jsem dovnitř, v mysli jsem si vzpomněla, jak jsem si tady hrála se Serenee to byla moje kočka, ale ani ta mě bohužel nepřežila. Rodiče věděli, co jsem zač, a jediný mě chápali a snažily se mi pomoci.
Vše co bylo zakryté plátnem a špinavé jsem bleskově uklidila. Pak jsem si sedla do svého, tehdy dětského pokoje. Byla jsem sice ve věku, kdy mi bylo 24, ale pro rodiče jsem byla pořád mála holčička. Usmála jsem se-to byli časy. Tehdy jsem žila se svými pravými rodiči, bohužel jejich konec byl horší než ten můj.
Z mích vzpomínek se mi vynořila moje proměna. Byla jsem tehdy malá holka, moji rodiče byli celkem vlivní, otec byl kronikář a matka jak se na tehdejší dobu patřilo, byla doma. Narodila jsem se roku 1752, mích 24 let bylo téměř bezstarostných, až na to, že jsem rodiče dosti zlobila a odmítala všechny, kdo jsi mě chtěl vzít.
Byl zimní večer, byla jsem se jako klasicky, i když přes zákaz rodičů, projet na svém hřebci Siniasovi. Milovala jsem ten pocit, když mi vítr šlehal do tváře a cuchal vlasy. Tehdy se to na dívku mého věku neslušelo. Běželi jsme dál a dál. Najednou nám něco zkřížilo cestu. Sinias se splašil a postavil na zadní, neudržela jsem se a spadla dolů. Sinias běžel dál a dál. Spadla jsem do sněhu, ač byl měkký, tak jsem si pěkně narazila záda.
„Au..kruci co to bylo?“zaklela jsem do tmy,“Siniasi kde jsi!!!!!. Nikde jsem ho běžet neslyšela, ale slyšela jsem, jako kdyby se ke mně někdo přibližoval. Rychle jsem se otočila. Stáhl tam muž v dlouhém plášti a úsměvem na rtech co by zděsil každého.
Couvla jsem zpět, a pak jsem spadla na zem. Jeho oči byli rudé a plné touhy, tehdy jsem tu touhu nepoznala, ale teď vím, že to byla touha po mé krvi.
„Moc se omlouvám, asi jsem vám omylem splašil koně!“řekl a zasmál se s plna hrdla. Šel ke mně blíž, ale já jsem se nemohla pohnout. Třásla jsem se strachem. Šel ke mně a smál se, jasně jsem viděla, jak mu špičáky přerůstají, sice nepatrně ale přerůstají ostatní zuby. Rychle jsem se zvedla a utíkala pryč, ale najednou jsem do něčeho vrazila a spadla na zem.
Zasyčela jsem bolestí, spadla jsem na kámen a rozřízla ruku. Chytila jsem se za ní, rudá krev stékala po mé ruce a kapala na zářivý sníh.
Hrubě mě chytil za ruku, a tu krev olízl, pak jsi oblízl rty jako by to byl nejatý gurmánsky pokrm.
„Ohhh tvoje krev je tak lahodná, takovou už jsem staletí neměl!“řekl a usmál se a pak se svým obličejem. „Ne ne nechte mě prosím, pane ne!“ žadonila jsem a snažila jsem se vymanit, ale jeho stisk byl neskutečný.
„ÁÁÁÁÁ!!!“zakřičela jsem do tmy, cítila jsem řezanou bolest v krku. Bolest se rozlévala po celém mém těle jak jed. Ten muž se po chvíli odtáhl a slastně si oblízl rty.
Ležela jsem na sněhu a třásla se pod náporem bolesti a horka. Smál se, až uši zaléhali. „Něco ti povím maličká!“řekl a zvedl mi hlavu, tak abych na něj viděla,“normálně bych tě zabil hned, ale ty máš v sobě něco, co mě k tobě přitahuje, sledoval jsem tě od toho maškarního bálu, co pořádali tvoji rodiče, od té doby jsem tě sledoval, sledoval jak spíš, jak se bavíš, jak usínáš!“řekl a políbil mě na tvář. „Budeš moje, moje družka, budeš jako já!“ řekl a jemně mě položil do sněhu a ustoupil o kus dál.
Proměna bolela, jako kdyby do mě zabodávali tisíce a tisíce dýk. Chtěla jsem křičet, ale ztráta krve mě natolik oslabila, že jsem mohla jen tiše sténat bolestí.
Ta vzpomínka i mě silně strašila, znovu a znovu si vzpomínat na to čím jsem se stala a co jsem způsobila lidem, lidem které jsem nenáviděla i milovala.
Když jsem se proměnila, musela jsem spát tak 2 týdny. Trhnu sebou a rychle se proberu, byla jsem zase ve svém pokoji a spala ve své posteli až na to že byla noc.
„Snad to byl zlý sen!“pomyslela jsem si a vložila jsem obličej do dlaní. Bylo všude ticho. Rozhodla jsem se jít za otcem a matkou. Nechtěla jsem být teď sama. Vyšla jsem ze svého pokoje a rozhlédla se. To co jsem uviděla, mě před očima zůstane nadosmrti.
Stěny byli celé potřísněné krví, všude kolem se povalovali mrtvoly služebních a sluhů, měli strach v obličeji. Křičela jsem ze všech plic, nemohla jsem uvěřit, takže to sem nebyl. Utíkala jsem k pokoji svých rodičů. Rozrazila jsem dveře a spadla na kolena, uviděla jsem toho muže sklánět se nad mým otcem, vysával mu krev s rány na krku. Matka se choulila v rohu, jen čekala na to, kdy bude její konec. Chtěla jsem jít k, ale když jsem se přiblížila, matka začala křičet, jako kdybych jí chtěla také zabít. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. Moje kůže byla jak sníh, mé oči nabrali barvu levandule a vypadala jsem, jako kdybych se změnila, jako kdybych zkrásněla.
„JDI PRYČ, ZRŮDO!!“křičela moje matka a ukazovala na mě křížek. Šla jsem k ní a křížek jí z ruky vyrazila, chtěla jsem ukázat, že jí nic udělám. Ale když jsem se nad ní naklonila, ucítila jsem vůni, ale ne vůni maminky parfému, ale vůni krve.
Najednou jsem nevěděla, co dělám. Když jsem se probrala, matka ležela na zemi mrtvá, a já jsem měla ruce a rty od krve. Na posteli seděl ten muž a vesele se usmíval. Kupodivu mi bylo jedno, co jsem udělala, jen jsem věděla, že chci víc. Že moje žízeň se stává čím dál větší.
„Pojď sem má milá!“řekl mi ten muž a natáhl ke mně ruce. Poslechla jsem a sedla jsem si mu na klín. Smál se na mě a prohraboval mi vlasy a hladil mě po obličeji.
„Jmenuji se Mordred od teď jsem tvůj vyvolený, tvůj druh, naučím tě, jaké jsou slasti našeho života!“zasmál se a políbil mě, já jsem mu polibky vracela. Jedním rychlím trhnutím, mi roztrhl šaty, a pak ti spodničku. Já jsem mu taky roztrhala jeho věci, když jsem ho hladila po zádech tak jsem mu zaryla ruce do zad. Pak jsem se mu zakousla do krku, jeho krev byla úžasná, trochu jiná než lidská, ale byla vynikající. Mordred mě líbal všude po těle, bylo to pro mě nová, ale krásná skutečnost. Mordred do mě vniknul a začal se pohybovat velmi rychle, začala jsem sténat a ta slast byla nepopsatelná.
Když jsem se druhou noc probrala, šla jsem okamžitě lovit další potravu, takhle jsem lovila lidi, až do doby než jsem pokousala Arinu, a když Mordred vyvraždil rodinu Tii tak jsem ho vyhostila z naší rodiny.
Seděla jsem v pokoji a chtělo se mi brečet jen to zlé, co jsem v životě napáchala už takhle, zasluhovalo jen a jen smrt.


mno mno mno