2.KAPITOLA Sice budu muset do Finska, do té zimy. Nejsem zvyklá na takovou klendru, ale snad si na to zvyknu.
Sbalila jsem si věci a napsala jsem e-mail Villemu, ať na mě čeká.
Rozjela jsem se na letiště.
Sice byl můj strach z létání silný, ale tak jsem se na něj těšila, že jsem se to snažila překonat.
Sedla jsem si do sedadla v letadle a doslova jsem se tam zavrtala. Doufala jsem, že usnu během 10 vteřin a nebudu vnímat vůbec nic. Ale to by si vedle mne nesměla posadit stará paní.
„Dobrý den zlatíčko, kampak jedete?“ začala hned vyzvídat. „Ale, jedu do Helsinek za kamarádem!“ řekla jsme nejistě.
Celý let mi nedala pokoj, myslela jsem, že jí propíchnu brčkem, co jsem dostala k pití, jen kdyby nebyl konec tak tupý. Po dlouhých 2 hodinách jsme přistáli. Rychle jsem vystřelila z letadla.
Rozbírala jsem svá zavazadla. A šla do haly. Napsala jsem Villemu sms, že už jsem tady. V zápětí mi dorazila zpráva.
„Zdržel jsem se, dojede pro tebe můj kamarád, ale počkej na něj tak půl hodinky.....promiň Ville!“ málem jsem ten mobil hodila o zem.
„Kamarád ...hm, a jak ho asi poznám!“ začala jsem se vztekat. Zašla jsem si do Macdonaldu pro menu. To jídlo, co se podávala v letadle, se nedalo jíst.
Sedla jsem si ven na lavičku a ještě rozzlobená jsem do sebe rychlostí nacpala menu.
Pak jsem si zapálila cigaretu. Přemýšlela jsem, jaké to tady asi bude.
„Violet?!“ volal kdosi. Otočila jsem se na směr zvuku. Stál tam vysoký kluk s delšími vlasy. V ruce držel nějaký papír, zhrozila jsem se! Ville, já tě zabiji!“ procedila jsem mezi zuby, byla to moje fotka. Típla jsem cigaretu. A pomalu, odvěšená taškami jsem mířila k němu.
„To..to jsem já!“ říkala jsem udýchaně. Stěhovat se, není žádná sranda.
Podíval se na mne a usmál se. Vykročil ke mně a pomohl mi ze záplav zavazadel.
„Pane bože, kolik toho taháš, neměla bys mít osobního lokaje?!“ řekl se smíchem. „Mno jo měla, ale Ville nikoho neposlal!“ odfrkla jsem. Jen se zasmál a vzal na sebe většinu zavazadel, moc mi toho nezbylo. Pomalu jsme šli k jednomu autu. Spadla mi čelist. Černý nablýskaný fáro.
Nevím jak, ale nějak nacpal do kufru a na zadní sedadlo moje věci a rozjeli jsme se k Villemu domů, aspoň jsem si to myslela.
„Tak jakpak se vůbec jmenuješ celým jménem, Ville mi řekl jsem tvoje křestní?!“ zeptal se ten kluk, ale přišlo mi divný mu říkat jméno, když ani nevím, kdo to je!
„Nejdříve ty, nejsem zvyklá udávat svoje osobní údaje cizím lidem!“řekla jsem s nádechem ironie, aby se neurazil.
Ale k mému překvapení se začal hlasitě smát. „Jo, mělo by mi být jasné, že mě Ville ani nepředstaví!“ řekl mezi smíchem „ Jsem Eero!“. Vykouzlil velký usměv. Začala jsem se smát“ já jsem Violet!“. Zamávala jsem na něj a ušklíbla jsem se.
Celou cestu jsme se bavili o našich snech, a přáních. Dojeli jsme k jakési budově, nevypadala jako normální dům. Vystoupila jsem z auta. Vypadalo to jinak než dům na fotce, co mi poslal Ville, stála jsem jako zařezaná, docela jsem se i bála.
Eero také vystoupil, a normálně s klidem šel rovnou za nosem. Koukala jsem na něj s trochu vyděšeným výrazem. Zastavil se, pootočil hlavu.
„Pojď a neboj se, tady tě nic nesní!“řekl a mrknul. Rozběhla jsem se za ním, protože venku zůstat sama, se mi taky dvakrát nechtělo být!
Vevnitř už to vypadalo lépe. Barvy na stěnách byli někde tlumené a někdy až moc výrazné, prohlížela jsem si každý koutek, okolo kterého jsme šli.
Vypadalo to divně, moje povaha mi říkala, „Pane bože uteč, tohle vypadá jako nějaký sadomaso salón!“.
Snažila jsem se uklidnit, ale nějak to nešlo, čekala jsem, odkud na mne něco vyskočí!
„Ahoooooooj!“křikl někdo a skočil do dveří po mé pravici. Hrozně jsem naskočila, snažila jsem ovládnout nohy, ale nepovedlo se mi to a ty se zapletli a já jsem přistála bolestivě na svém pozadí!
„Aki, pane bože nemusíš jí hned způsobit nenávratnou poruchu mozku jo!?“ řekl káravě Eero, když si ke mně klekal a kontroloval, jestli jsem v pohodě. Dala jsem si ruku na zadek a zlostně, ale i pobaveně jsem se podívala na viníka mého pánu (ne na nohy)!
Tmavé krátké vlasy, brýle a pobavený usměv. Jak více popsat toto individuum. Eero mi pomohl stát. „Jsi v pohodě?“ zeptal se mě a zatvářil se jako starostlivý bratr.
„Jo jsem v pohodě, akorát zítra to bude bolet!“ řekla jsem a začala jsem se smát. Jediné, za co jsem byla ráda, je to, že jsem na sobě neměla svoje zavazadla, ty by mě asi zabyli.
Vešli jsme do místnosti, nejdříve jsem nevěděla, na co by mohla být, ale po bližším zkoumání jsem si uvědomila, že je to zkušebna a nahrávací studio. Vím, že mi i Ville říkal, že je známí zpěvák, ale nikdy jsem nepátrala jak, mě stačí to jaký je on sám.
Sedla jsem si na jednu s pohovek, které byli v rohu. Seděla jsem zaražená a snažila jsem se ignorovat otázky, zda jsem v Villem něco měla atd…
Pak se ale do toho vložil Eero, trochu je seřval, že nejsem žádná oběd, který jim byla poslána na jejich zabavení.
Najednou se rozrazily dveře, v nich stála velká, černá a zadýchaná, ale velmi známá postava. Ville se rozhlížel po místnosti, něco hledal, ale z toho stresu co na mě dopadal poslední 4 hodiny, jsem si neuvědomila, že hledá mne. Jeho pohled spočinul na mne, usmál se, ale já ne, jen jsem se zvedla a šla k němu. Chytila jsem ho za límec košile a odtáhla ho za dveře.
Ty jsem zavřela.
„Já tě snad zabiji, nechal jsi mě s úplně cizíma lidmi, víš, jak jsem se bála!“ ječela jsem, ani jsem nevěděla co.
Ville se jen pousmál, a řekl „Taky jsem rád, že jsi tu!“ jeho usměv byl čím dál větší.
Padla jsem mu kolem krku, konečně jsem byla v náručí někoho, kdo mě má rád.
Vedle na stěně bylo takové menší okénko, které vedlo do nahrávací místnosti.
Když jsem otevřela oči, ztuhla jsem, kluci byli namačkaný obličejem do něj a šmírovali. Nevěděla jsem, jestli mám ječet, nebo se smát. Ale raději jsem jen tiše vypískla. Ville se otočil a praštil pěstí do toho okýnka. Pak jsem jen slyšela hroznou ránu.
Ville rychle rozrazil dveře. Kluci leželi na sobě naskládaný, úplně dole byl Lauri, pak Aki a nakonec Pauli, jen Eero si opodál popíjel svůj čaj.
Musela jsem se smát, kdo by se nesmál. Kluci se ani nevím, jako rozmotali ze sebe a začali nadávat, ale pak se do nich pustil Ville. Že nemají být zvědavý atd. Šla jsem raději za Eerem na gauč, který jen nechápavě kroutil hlavou nad jejich dětinskostí.
Chvíli jsem si povídala s Eerem, když se kluci domlouvali na nějakém turné.
Pak dorazil nějaký blonďatý kluk, v obličeji vypadal hrozně mladý, ale ty blonďaté dredy, byl teda kýč.
„Ahojky, kdopak jsi ty?“ řekl překvapeně, když jeho pohled na mne sklouzl.
„Airin!“ řekla jsme jen letmo a zamávala jsem mu. Najednou se mu rozzářily oči.
„Tak ty jsi ta Villeho múza!“ přiskočil ke mně a klekl jsi přede mne “ Ó děkuji ti, jen díky tobě máme 3 nové songy!“ ladně uchopil mojí ruku a políbil jí. Můj obličej nabral neuvěřitelně rudou barvu. Podívala jsme se na Villeho na jeho bílých tvářích byla známka růžové!
Ani, jsem nečekala, že mi to někdy vysvětlí.
Večer utíkal až moc rychle a na mne padala únava. Když už se kluci jakš-takš domluvili tak jsme byli připravený jet domů.
Domů jak mi to slovo nešlo přes pusu.
Ville přišel pomalu ke mně, ale jeho obličej mě znepokojoval, takhle se tvářil vždy, když do mě rýpal a já se urazila.
„Mno..víš jak ti zařizuji ten byt, nějak se to protáhlo, a já sám bydlím u Lilyho, nemohla bys, jsi přespat u kluků?!“.
Koukala jsem na něj zděšeně, ale zároveň naštvaně. Ale samozřejmě jsem věděla, že nemám jinou možnost. Můj pohled přešel ke klukům.
Lauri, myšlenka jeho sóla ve sprše mě docela rozesmívala.
Pauli, nevím proč, ale připomíná mi pudla.
Aki, už to vidím polštářová bitva a videohry.
Prostě ty kluky moc neznám, tak nevím moc se mi tam nechce. Ale zůstal mi Eero, už leccos o něm vím.
„Eero nevadilo by ti to?!“ řekla jsem hrozně potichu. Eero se jen usmál a kývnul. Moje duše se začala radovat.
Není to dlouhé jako nevím ted zrovna co , ale snad se to bude líbit 
(předem se omlouvam, za možný překlep a chybičku 
Mon 19 Oct 2009, 16:46
