Hořkosladké probuzení

Kapitola 10

Zrovna jsme u Villeho v koupelně prali společně moje a jeho věci, když se tam přiřítil Eero, že jak jsme včera Heinovi schválně vytopili byt, rozhodl se dát výpověď.
“Skvěle! Aspoň toho ksichta nebudu muset vídat ve škole!” plácla jsem si s Villem.No kdo jiný, než já , Lintu a Ville s naší sektou jsme se zase ujali plenění Heinova bytu. Napřed hezky všechno, co jde namočit, rozházet po zemi a poté se ujali slova Migé a Pauli. Ucpali kohoutky v koupelně a ve dřezu, to samý záchod, který jsme původně chtěli ucpat Villem, ale to se nám nepovedlo a hezky pustit všechno naplno. Migé s šíleným smíchem pořád jen splachoval a vydrželo mu to asi deset minut, že stihl všechno pořádně zatopit líp než my. A zase zdrháčo.
Večer jsme to v kumbálu oslavovali a stálo to za to. Dalším důvodem večerní kalby bylo i to, že kluci sehnali dvě vlastní akustický kytary a jednu basovku. Byli tam od začátku i Gas a Lily, který byli snad ještě větší hovádka, než Migé s Burtonem. Lauri přivedl svýho novýho kámoše, Aki, nebo tak nějak a ten zase svojí holku. Docela slušná punkerka a dobře se s ní chlastá vodka. Padaly skvělý hlášky, když jsme spolu seděly na záchodku a bavily se o klucích. Potom dorazily i dvě jejich kamarádky. Veselý a pohodový holky, daly jsme si panáka a bylo veselo.
Občas se jeden z pánů ujal sóla na kytaru nebo basovku a že to některým šlo. Ale jinak se pouštěly pecky z rádia a snažili jsme se o něco jako tanec. S Eerem, který v sobě měl jen pár piv, jsem si skvěle zatancovala. Padli jsme společně na pohovku, kde se vedle nás válel ještě Pauli, který políbil a poté hodil na zem prázdnou flašku, ta se roztočila dopadem a spočinula hrdlem někde mezi mnou a Eerem.
“Co koukáš Gab, dej mu hudlana! To platí totiž na vás!” zahulákal Pauli a já jsem s vyprsknutím otočila hlavu k Eerovi. Ten se na mě vyzývavě usmál a přitáhl si mou hlavu blíž. Tím pohybem se ve mně trochu probudil adrenalin. Nechala jsem se se zvědavostí políbit. Dával si záležet, tak jsem mu to mile oplatila. Nechala jsem jeho jemný jazyk vklouznout dovnitř mých rtů. Zalíbilo se mi to a vyšla jsem mu malinko vstříc. Eero to vřele uvítal, což jsem poznala z toho, že se ke mně víc přitiskl a jazykem pobízel můj k větší spolupráci. Ono ani nešlo nespolupracovat. Moc místa jsem na únik v našich ústech neměla:) Zajela jsem rukou do jeho vlásků. Měl je skoro k ramenům. Krásně zavoněly. Eerovi se to zřejmě líbilo víc než mě, protože polibek prohloubil. Já se skvěle bavila. Začala jsem se mu smát do úst, což ho rozesmálo taky. Zaregistrovala jsem pískot a poznámky ostatních. Odlepili jsme se od sebe červení a trošku potřební nabrat vzduch. S pobaveným úšklebkem jsem mu sjela rukou přes hlavu a v tu chvíli jsem si všimla Villeho, který se opíral o zeď naproti nám a jeho šokovaně překvapený výraz přecházel ve jakýsi zakaboněný a vzteklý.
Eero se na mě vesele zašklebil a já se se smíchem zvedla že se půjdu přidat k Heeleně, která seděla na svém Akim a pobaveně mi tleskala.
“Kdy bude svatba!” smála se. Pleskla jsem jí pohlavek: “ To byla jen sranda...!”
“A nebo kdy bude pohřeb...” pronesl zamyšleně Aki. “Ville totiž div nerozdrtil flašku, když vás viděl.Já ho teda moc neznám, ale takhle nasranýho člvěka jsem dlouho neviděl...”
Vydala jsem se ho hledat. Zahlídla jsem ho jít venku ve tmě bránu z areálu budovy.
O dvacet metrů dál seděl na bobku u starý zdi, už ve stínu, kam moc nedosvitla lampa. Nevědět že tam šel, vůbec bych si ho jinak nevšimla. Pomalu jsem k němu došla, protože jsem si plně neuvědomovala, co se děje a co ho tak rozeštvalo. Pauli mi u dveří řekl, že ho div nesrazil, jak byl nasranej....
Všimla jsem si, že se podivně pohupuje a po chvíli odhodil něco do trávy. Myslela jsem, že je to cigáro, ale to po chvíli odendal od pusy, jak to zasvitlo...tak co to bylo?...Mohlo to bejt cokoliv. Pak jsem si všimla, že něco vytahuje z kapsy a drží to u druhé ruky. Chvíli tam štrachal a viděla jsem jak si utahuje něco na ruce. Doslova jsem viděla jak trhl rukou, jako by si něco bodal do levé.To jsem už vykřikla a doběhla těch pár kroků k němu. Kolem něj se válely tři použité a celkem velké tubičky od nějakýho bílýho svinstva. Třetí dávku jak pro slona si právě pouštěl do ruky. Než jsem mu ji stačila odtrhnout, měl ji skoro celou v sobě. Odhodila jsem jehlu stranou a z vytrnuté rány začala vytékat krev. Něco mě napadlo. Přitiskla jsem k ní rty a zkusila něco vysát. Zpočátku jsem cítila teplou krev a hned po tom něco hořkýho, co mě pěkně pálilo v krku. Když jsem tej odpornej pachuti měla plnou pusu, vyplila jsem to na trávu. Zkusila jsem to natáhnout znova, ale sotva jsem v ústech trochu ucítila znovu tu hořkost, Ville, který se po tý ráně třema jehlama trochu vzpamatoval, mě chytl za vlasy a smýkl se mnou dál.
“Co..- co to děláš..ty děvko...!” vypravil ze sebe už trochu omámeně. Vyplivla jsem nakyslý sliny, jen jsem doufala, že mě to neomámí taky. Vždyť jsem toho měla plnou pusu. Teprve teď jsem se na něj pořádně podívala. Oči měl skoro úplně bílý a už začínal být mimo. Dýchal rychleji a rychleji
“Co to děláš ty debile!...ty hovado, kolik si toho dáváš normálně?!...Slyšíš, kolik se toho má dávkovat normálně?!” zatřásla jsem s ním, i když to moc nepomohlo.
“Asi..půl...asi půl tuby...né, míň než půl tuby....jedna...”
“Co jedna?!” vlepila jsem mu facku, cožho probralo a odsunul se dál aby nemusel dostat další.
“Jedna by měla bejt tak na tři-krát....třžikráát” zamotal se a tak si radši lehl.
“To si ze mě děláš prdel!..Vstávej ty hovado, okamžitě to vybleješ...počkej to vlastně nejde...ne nebudeš v tomhle stavu ležet, vstaň!!” bránil se a pral s ejako malý děcko, jenže když se mu krví zalívají oči a dech krátí, nemůžu ho tu tak nechat. Začínala jsem být zoufalá. Co mám dělat?...nakonec jsem to vyřešila po svým. -Další facka ho donutila věnovat mi pozornost a další ho přinutila už se moc nebránit. Kdyby toho v sobě neměl smrtelně, asi by mi to nemile oplatil. I když chtěl spát (jako že by spal už možná na věky) nechal se podepřít a zvednout. Všimla jsem si, že u jedný tuby je vzkaz. Opřela jsem stojícího Villa o stěnu a ujistila se, že nesjede zase na zem.
Ještě nejsem tak znalá finštiny a navíc je tma a pouliční lampa daleko. Přesto se mi podaří po chvíli většinu slov rozluštit - A nezapomeň, že jim dlužíš! Už ti to shánět nebudu... Mika W.
Kdo je Mika W? Sakra, ale možná by věděl, jak ho z toho dostat...do nemocnice s ním totiž nemůžu. Mohli by nás všechny sebrat a hlavně jeho zavřít do pasťáku. Na to je mi ho ještě furt líto.
“Máš poslední šanci zlato, jedině díky tomu slibu co sme si dali...HEJ! MLADEJ! KDE JE MIKA W?! SLYŠÍŠ MIKA W!...MIKA!”
“Jojo...” probere se trochu. “je to...Mika..dva bloky... od školy, za tou...- hospo-...dou u Fannyho...” vysoukal ze sebe a nevěděl o sobě. U Fannyho, tam jsme tenkrát chlastali s Laurim, jak kolovalo to pití a viděli jsme Villa s tím divným týpkem.
Dotáhla jsem ho k silnici, kupodivu tu ještě pár aut jezdilo.
Všimla jsem si kolem pomalu se šinoucího taxíku, který asi zrovna nemělo nic na práci. Vysoukala jsem z hlavyjak se správně vyslovuje finsky taxi.
“Taxi!...Taxi!TAXI!!” zběsile jsem poskakovala a mávala, i když s Villem na zádech to šlo velice těžko.
“Hurááá...” zašeptala jsem si pro sebe, když se auto začalo blížit. Uvědomila jsem si, že asi budu mít ještě pusu trochu od krve a toho svinstva. A jelikož jsem měla alespoň tričko s tříčtvrtečníma rukávama, využila jsem je k očistě. Villovi jsem stáhla rukáv, aby nebyla vidět jizva.
“Prosím vás, víte kde je hospoda u Fannyho?..bydlím tu teprve týden a ještě si nepamatuju adresu, akorát vim, že naproti je tahle hospoda...” podívala jsem se smutně a nešťastně na řidiče, když stáhl okýnko. Chvíli se na mě koukal a pak zamručel:
“Jo jo...ani nemáte moc finskej přízvuk, žejo...Jo, věděl bych, je to dvě křižovatky odsaď...tak nástup.”
“děkuju...” zamrmlala jsem a vytáhla Villa, kterej se zase složil na chodník. Měla jsem strach, že když nenajdu toho W., nebo mu nepomůže,může bejt pozdě...ale něco mi říkalo, že aspoň tady naděje je.
Nasoukala jsem ho do auta a sedla si k němu aby nepadl nebo se nerozhodl si lehnout. Řidič zvedl zkoumavě a nevraživě obočí.
“Přítel přebral alkohol...slavil devatenáct...to víte...” mávla jsem rukou, jako že mi to moc netěší zaobírat se tuto noc ožralým přítelem a ať už nás odveze domů.
Lépe řečeno k záchraně.
Za pět minut jsme byli na místě. Vylezla jsem a vytáhla s obtížemi ven Villa. Odmítla jsem nabídku řidiče, že mi sním pomůže, rychle mu hodila poslední drobný ať už odjede. Sotva auto zmizelo v zatáčce, posadila jsem Villa na rohu hospody a profackovala, protože začal usínat.
Tak, jak asi najdu člověka s drogama, kterej se musí schovávat...jedině s emůžu zeptat v hospodě, minule se zdravil s několila lidma, než přišel k Villemu. Ujistila jsem se, že V. dýchá a zalezla do pajzlu. Bylo tu pár pěkně nabejčenejch lidí a několik flákačů, co neměli co dělat a nechtělo se jim bejt v noci doma. Zmejstřila jsem prvního kluka v riflovej bundě, kterej mi pad u vchodu do oka a nevypadal moc nalitě a rázně na něho vlítla:
“Víš kdo je Mika W.?” uhodím na něj. Nemám čas na pozdravy a vybavování.Podle jeho výrazu jsem poznala, že mu to něco říká.
“Tak kde je Mika W.?” zaostřím pohled na ještě výhružnější.
“Copak, kočička by chtěla něco dobrodružnýho?...” naznačí vpich do ruky. “že by absťák?” šklebí se. Pleskla jsem rukama do stolu, jak jsem s ek němu rychle naklonila a zafuněla mu do ksichtu.
“Já mám venku kluka, kterej má otravu drogama, tak mi ho koukej najít!” zakřičela jsem. Měla jsem pocit, že každá chvíle, kterou nechám Villa samotného venku, mu ještě zkrátí život.
“Do-bře...j-jo...” vyskočí a vyjdeme ven.
Popadnu Villa s kterým mi pomůže a zajdeme za roh hospody až do černý uličky mezi dvěma domy. Jen zdi a okna sklepů. Dojdeme až dozadu k malým hliníkovým dvířkám. Kluk nad náma zakroutí hlavou a odejde.
“Ty ho sem dokonce táhneš a chceš takej trosce pomoct...” brblal si, když sme Villa táhli.
Zabouchala jsem na dveře a málem se pod Villeho tíhou prohla. Po chvíli otevřel rozcuchanej blonďák na ježka, tak o pár let starší než my. Sjel nás pohledem.
“Měl toho tři tuby, vím o tom jen, že je to těžký jako prase už ve třetinovým množství...” zaskuhrala jsem a podala mu jednu tubu. Chvíli na to koukal a pak zavolal dozadu, kde dvakluci kouřili vodnici.
“Pánové, mám tu něco důležitýho, dnseka se končí...”
V minutě byli venku.
“To nemyslíš vážně...to je vůl.” pomohl mi ho docpat dovnitř...”to nemůže přežít...”
“...Mi došlo, když jsem ho viděla, větší pako nenajdeš...ale jen-...” začnu. Ten Mika se otočí a zaregistruje, zatímco ukládá Villeho na matraci na dlouhým stole.
“Tu poslední dávku se mi podařilo trochu vysát z rány, já nevim, nic jinýho mi nenapadlo...” Mika mi chvíli pozoruje.
“To je dobře, zbytek mu vyčistím žilou. Ale ty z toho budeš taky omámená, i když si to nespolkla....Dávka pro pět lidí v pohodě a ty to vezmeš všechno do huby...”
“j-jo...” lehla jsem si na vedlejší stůl, protože jsem se cítilá slabá jako moucha. Bolela mi hlava a v břiše se všechno točilo...
Pozorovala jsem jak Villovi napichuje hadičku do žíly a potom sem začala kašlat, jak se mi zachtělo zvracet. Až teď jsem měla čas si uvědomit, jak je mi blbě a z Villeho tahání mi bolí spousta modřin.
“Na - vypij to, odleze to z tebe rychleji a možná nebudeš blejt... máš teď dost času, bude trvat tak hodinu, než mu propumpuju všechnu krev. Ty vole, ty s ním po tom, co všechno dělá za pí.....y, ještě držíš?...Jiný by ho nechali radši chcípnout...dáváš v sázku vlastní zdraví...A taky čas...Bude se z toho nejmíň den dostávat.”
Zatím mi to bylo jedno. Vypito jsem měla a držela jsem bezvládnýho a přerývavě oddechujícího Villeho za ruku a představovala si ho propíchanýho několika obrovskejma špendlíkama...droga začala působit.
Probrala jsem se po dvou hodinách, přikrytá dlouhým přehozem. Bylo mi líp, ale viděla jsem rozmazaně. Musela jsem tu vzdálenost jeden metr překonat až k němu, trefila jsem- ještě že jsem ho pořád držela za ruku, která mě už trochu svírala taky. Podle ní jsem trefila až k jeho tělu. Narovnala jsem se nad ním a zaostřila. Byl už trochu míň bledej. Mika, kterýho jsem poznala jen podle pohybující s ešmouhy vedle Villa, mu teprve vyndal hadičku.
“Kdy uvidím...?” zafňukala jsem a Mika mě dovedl k pohovce, na kterou mě usadil.
“Na...vypij to znova, za hodinu po probuzení si oko začne samo zase zaostřovat...”
“díky...moc...A co on? Oslepne?...” v mým hlase bylo víc zděšení a zoufalství než jsem si myslela. Radši jsem se napila.
“Ne...ale bude mu nehorázně....”
“Pomůžu mu se z toho probrat...” špitla jsem s pohledem upřeným někam, kde jsem tušila Villeho.
“Jak může mít takovej vůl štěstí na takovou hodnou holku?...nezaslouží si to....!” diví se Mika.
“Ten kluk není takovej vůl, je děsně fajn, hodně mi pomoh...dlužím mu to.”
“On ti pomáhal ze drog?..”
“Ne..v životě jsem to svinstvo neměla v ruce...teda...před chvílí v puse no...” uchechtnu se a zjistím, že malinko líp vidím. Dokážu jasněji rozeznat hranice jednotlivých předmětů. Už vím, kde leží Ville, vidím jeho siluetu.
“Pochybuju, že ti pomohl alespoň tak, jak tys mu pomohla teď, málem ses otrávila a máš několik ran a modřin jak kdyby ses prala s koněm.. teď hodláš bejt s ním ty dva dny, kdy se z toho bude dostávat, pokud teda nepudete do nemocnice,kde mu bude líp... jenže to vás všechny vyčmuchaj a zavřou. Já tě fakt obdivuju.”
“A já obdivuju tebe...víš co to z lidí dělá...jak strašně jim je, i jejich blízkejm... a seš schopnej jim to prodat?...”
“Každej se musíme nějak uživit...” usměje se.
“Hele...za chvíli se probere a budu vás muset vykopat,...kdyby mi ho tu našli, měl bych průser, zdrogovanýho člověka...já si to tu dělám čistý... Hele už se probírá.Víc pro vás udělat nemůžu...”

Kapitola 9

"Taaaak, pánové, vítejte v naší sektě...!" rozhodí Ville majestátně rukama kolem sebe. Áno, střecha školy. Brzké odpoledne. Zapejkání hodiny hudební výchovy. Ville se dušoval, že to nepotřebuje, Laurimu to bylo šumafuk a ostatní nemají rádi zpívání národních a trampských ptákovin.
Migé, Burton a Pauli seděli všeci v tureckým sedu a schválně na něj koukali jako na pána boha s naprosto nepříčetnejma výrazama. Já sem se raději šla vysmát za roh. Když jsem se vrátila, probíhalo dohadování, jak je zasvětit. Opět Ville prohlašoval, že jen já jako velekněžka našeho řádu jsem byla zasvěcena polibkovým způsobem a nikdo jiný. Ale shazovat je hned ze střechy se mi taky nechtělo.
Tak velekněžka...no počkej...ale ujala jsem se slova:
"Všichni jste prokázali nezdolnou sílu, oddanost svým národům a svému vojsku a chrabrost velkých bohů při velké bitvě národů. Už v těch chvílích jsme patřili k sobě. Vaše přítomnost v našem společenství nám všem bude velkým užitkem. Spojme proto své národy v jeden silný a krásně rozmanitý celek. Ve spojení je síla a moc..Přijměte proto místa po našem boku. Dovolte nám, abychom vás pasovali za vznešené členy našeho řádu..." domluvila jsem majestátným tónem a sundala z hlavy šál, který jsem natažený přidržela na rukou. Pánové se zasněně usmívali a poklekli přede mnou. Mrkla jsem na Villa, který mi to oplatil a zvedl láhev s vodou, do které Lauri začal za pobrukování sypat červený prášek.
Pauli klečel přede mnou nejblíže, tak jsem mu položila šál na hlavu a Ville s bláznivým výrazem přistoupil k němu zezadu a položil mu jednu svou ruku na temeno a druhou na levé rameno. Lauri s úšklebkem začal lít na Pauliho hlavičku temně červenou tekutinu. Pasovaný vypískl a začal kuckat a smát se najednou. Zjistili jsme, že ten prášek , ačkoli je rozpuštěný ve vodě, pěkně barví. Vypadalo to, jako by Paulimu krvácela celá hlava a Ville svou pravou ruku vytáhl z chřtánu žraloka.
To samé absolvovali i další dva noví členové.
Nakonec jsem to schytala i já, takže na mé hlavě se skvělo několik rudých pramenů, a pár pramínků naší magické tekutiny mi skanulo i podél nosu a po tvářích. Nojo, jenže ono to tam zůstalo! Vypadala jsem jak zombie,ale pánové si byli jistí, že krásnější velekněžku ještě neviděli. odmítli jsme si to po dnešní den vůbec smýt a vypravili se zpět do školy. Dvě učitelky z nás měly inkfart a hodlaly okamžitě zavolat záchranku, takže jsme se rozhodli raději vrátit do tříd, než si pro nás přijede psychiatrický ústav.
třídní nás seřvala, ale jen to, protože jsme se vrátili jen na zbytek poslední hodiny.
Konečně jsme vypadli ze školy. Pánové hodlali opakovat naši bitvu národů, jako že si z přátelského hlediska poměříme své armády.
"Napřed je ale důležitý výcvik!"....pravil Pauli. A tak se také stalo. Od toho prý máme našeho osobního trenéra, pana Eera.
"Dělá bojový umění a jógu a podobný ptákoviny....už jsme se ho ptali, prej zrovna nemá nic na práci, takže s námi tu trochu trpělivosti ztratí..." vede mi Ville kolem ramen.
Zastavíme se pro tedy pro pána. pěknej kluk, to se musí uznat. Se smíchem se ujme našeho zasvěcování a dvě hodiny strávíme shazováním se na zem, podrážením nohou, a přehazováním přes ramena.
Pauli s Laurim se vyhazovali z okem z prvního patra do křoví, které lemovalo Eerův dům a Laurísek vždycky tak krásně mával rukama a vejskal.
"He-hele...Já-...mám pro něj nový bojový jméno!....Ha ha ha..Lintu!.." vypísknu, když si mě Ville hodí na záda a hodlá se mnou něco provést, když však vzápětí uslyší mou poznámku, začne s esmát jako blázen.
"No to je dobrý...heeej seš Lintu!" zamává na Lauriho dole Eero.
"Do zejtra si sežeňte dobrý a pevný klacky....pořádný hole....Bude se cvičit řádnej boj, i když jsem slyšel, že tady dáma se málem vypořádala se všemi nepřáteli!..." poplácá mi po ramenou Eero, když se vyprovázíme z baráku.
"No málem..."zčervenám. Kluci se začnou smát a pískat.
"Tak já tě to naučím pořádně, že tentokrát neprohraješ!" usměje se na mě a já začnu mít zasněný výraz.
"Díky...ono ani tak nejde taky o to, co umíš ale kdo stojí s tebou, že!" drcnu Villeho a Migého za zad, protože se plazí před námi. Oba se začnou dusit a ty červený ksichty od barvy tomu ještě přidávají.
Ano, Villemu i Laurimu jsme nakreslily alespoň čáry na tváře, aby bylo vidět, že patří k nám.
Lauri si na novou přezdívku zvykl rychle a dokonce na ni slyšel raději, než na opravdový jméno.
Pořád jsme ji totiž na něj volali jako magoři. Jdeme po ulici plný lidí s krvavejma hlavama a pořád se ozývá :" Lintu!...Lintu!...Lintu..."
Tenhle den stál za to. Matka ze mě měla pořádnej inkfart, když jsem takhle vlezla do bytu. Úplně zapomněla na to, že se chtěla rychle svlíct z minisunkně, halenky s výstřihem až někde na klíně a kozaček a začala šílet.
měla jsem sto chutí jí říct, že z jejího zjevu mne též trefil šlak.
U večeře, na kterou jsem stejně neměla náladu, protože mě pálilo v krku a měla jsem ucpaný nos, jsem si všimla, jak je hrozně přelíčená...jako mrkací panenka, která si zahrála na klauna, ještě ty bílý mapy tam chybí.
"Mami, co to máš na sobě?... ty si se hrozně změnila, seš úplně jiná a řeknu ti, nelíbí se mi to!" odstrčila jsem od sebe talíř a vrhla se jen po hrnku čaje, který mi tentokrát ještě udělala.
"lidi se mění zlatíčko, novej styl, novej život...jsem tu zpátky a hodlám si to sakra užít..." odpoví mi, křivě se pousměje a zamrká až málem ucítím závan.
"lidi se mění?..novej styl?...Jakej novej styl?(jako kurva...?)...mami, přeháníš to, jak užít...? chováš se jako malá hloupá holka, využívají tě...-"
Dál nedomluvím, protože máma práskne talířkem na stůl a ostře se na mě podívá.
"jak využívají!?!...prosimtě co je ti do toho?! Jaks na to přišla? Nemel tady hovadiny a jez! Do toho ti nic neni, takhle s emnou mluvit nebudeš!"ječí na mě.
"Zkazila se mi chuť!" hlesla jsem tak akorát, aby to vyznělo arogantně a vypálila do koupelny. Ode všech, který jsem potkala, jsem slyšela jen to, jakej je Heino úchylák a že vede bordely. Spousta prostitutek v tomhle městě je pod ním, nebo s ním má co dočinění. Nikdo o něm nemluví moc v dobrým, ani ti, co moc dobří nejsou...
Červená šla smejt kupodivu dobře, zalezla jsem do pokoje a vyhrabala nějakej prášek na nachlazení, kterej mi máma vždycky dávala, když jsem byla nemocná.
Šla jsem spát už okolo devátý. Neusínalo se mi moc dobře, navíc, když v tu dobu máma odešla z bytu, bylo mi jasný, že si nešla provětrat blbou náladu....Chtěla jsem jí sledovat, ale bylo mi tak blbě, že jsem byla ráda, když mě začal prášek uspávat...

Ráno jsem zaspala budík, nebo spíš mi bylo tak prkenně a těžce, že mi trvalo půl hodiny, než jsem se s hekáním vyhrabala z postele a šla se opláchnout. U snídaně jsem zjistila, že vůbec nevidím na to, co jim, takže jsem si jí odpustila. Nakoukla jsem k mámě. Ještě mokrá bunda na zemi dávala najevo, že přišla maximálne před dvěma hodinama za svítání, protože v noci pršelo.
Náš rituální šál jsem si ovázal akolem krku, zamuchlala se do kabátu a začala se plazit do školy.
Dorazila jsem něco před zvoněním a nebýt Villeho, který mě sem tam o hodinách strefoval papírovejma koulema do hlavy, neměla bych tušení, kde jsem.
Dvě přestávky jsem prospala a čtvrtou hodinu mě učitel hodlal za to vyzkoušet.
"já pudu za ní, neni jí dobře..." vystartoval Ville z lavice jako fretka a hrnul se uličkou přeplněnou báglama, odpadkama, botama a sešitama k tabuli. Učitel se s nim chvíli dohadoval a pak že ho teda vyzkouší za mě. I když to měl bejt trest za mě. Vděčně jsem Villemu poslala pusu a ulehla zase ke spánku. Chudák kluk, mučil ho tam jako světce, vypil si to za nás oba. Já bejt na jeho místě, raději zvolím omdlít únavou, než vyslovit jediný to nesrozumitelný slovo.
Zbývající dvě hodiny jsem nějak přestála, jelikož byly obě angličtina, jedna vyjímečně supl a byla vděčná, že mě Ville překecal, abych se vykašlala na odpolední doučování. Stejně mi bioška život moc neulehčí.
Lintu mě byl vyprovodit až domů, zatímco Ville prej něco zařídí a těsně před našima dveřma sme se srazili s nějakým cizím chlápkem, kterej si spěšně zapínal kabát.
"Hele, Lintu, raději počkej tady...já se kouknu jak je to vevnitř...."
Vrazila jsem do bytu a máma jenom v krátkým župánku si zrovna sčesávala vlasy do uzlu.
"Tohle je jinej pán než ten, se kterým jsem tě tu načapala v náručí předevčírem!" prskla jsem.
"Já tu bydlím taky, takže bych tě prosila, jdi si "pracovat" někam jinam!" dodala jsem.
"Co ti je do toho! A co sem vůbec lezeš! Vždycky se couráš někde venku!" odsekla.
"hááá, já že se courám, to řiká ta pravá, co řikáš!"
Obličej mé matky začal vztekle a zaraženě rudnout.
"To ani nemáš na to, abys dělala normální pořádný zaměstnání! Nejsem blbá...a to ti ani nezáleží na tom, že tvoje dcera má horečky, a že radši vypadla aby nemusela dopoledne poslouchat ty vaše čuňárny?!.. Je ti jedno, kde celej den jsem!...Pořád mě jenom vykopáváš!...Vyděláváš jen pro sebe...teda teď už vlastně musíš...! Heino je hajzl nejspíš tě vydírá, co?..." pak už mi přiletí facka. Máma je rozhozená a blesky v jejích očích, který jsou už stejně slepě zastřený, by mohly vraždit.
"Jo, byla bych ráda, abys vypadla, protože za chvíli přijde další zákazník a pak i Heino, a je moje věc jak pracuju, kdopa tě živí, no?..."
"Ty že mě živíš?...haháá, jasně takže já mám vypadnout?! Ty si mě sem přitáhla a sebrala si mi domov a přátele!...A teď mě klidně vykopneš na ulici!....Kde je ta máma jakou sem měla předtím?! To mám jít jako kašlat a potit se do sklepa?!" křičím už taky.
"Vypadni!...." Má maminka má očividně trochu upito. Vsadím se, že Heino jí vždycky něčím opije nebo zfetuje a má maminka zapomene na to, jak se k ní chová a jak špatně si vybrala tuhle práci. Dokonce jí chtějí vyhodit ze školky, kam už stejně zašla paní Ulliklinová, že se moje máma tahá se špatnejma lidma.
"Tobě je to všechno jedno!"
Sme tu půl měsíce, ani ne...a já už zase musím odejít.
Zamknu se v pokoji a s pláčem házím do tašky věci, který jí tu nechci nechat, na oblečení kašlu. Stačí mi to, co mám na sobě, zatím se můžu vyspat ve sklepě. Máma zalezla do koupelny, tak jsem z šuplíku v obýváku vytáhla svoje doklady, aby na mě nic neměla a zmizela. Vpadla jsem uslzená Laurimu do náručí.
Najednou takovej rychlej obrat...svět se se mnou točí rychlejc než s ostatníma. Irsko je jen zábleskem, Finsko setinou nádechu. Nemůžu zůstat na ulici teď na podzim.
Lauri nahmatal moje čelo, protože se mu zdálo že hořím.
"Sakra holka, ty máš horečku...jaktože si dneska vůbec lezla ven?...jee aha...promiň...já to slyšel..."
Lauri zazvonil na paní Ulliklinovou. Přišourala se ke dveřím, když otevřela, změřila si mě od hlavy až k patě, jako by se bála, že jí jdu vykrást (á, už mne posuzují podle matky), ale Lauri jí poprosil o trochu teplýho čaje a už za zavřenými dveřmi vysvětlil, že to zrovna doma nemám moc jednoduchý.
"Ahááá, tak ona si matinka vyskakuje a ještě si vykašle i na svoje dítě!...no počkej...zlatíčko, jenom to vypij, nemáte hlad, co?...Ty vypadáš maličká, že to fakt potřebuješ, máma se o tebe asi moc teď nestará co?...." zjihla kmotra, když zjistila, jak to všechno je. Aspoň že jí došlo, že podle matky nemusí být i dcera.
Neměla jsem hlad, zdvořile jsem odmítla. ale teplej čaj s citrónem a medem mi přišel vhod. Lauri celou dobu byl u mě a dovolil mi se o něj opírat.
Dokonce tam vletěl rozčilenej Ville, který se s kmotrou srazil dole, když za náma letěl a ona byla zrovna vyhodit odpadky.
Jenže na něm bylo vidět i něco jinýho, měl kalný oči a trochu se motal. I proto jančil víc, než by asi měl. Zase to svinstvo.
Chvíli jsme se o mámě dohadovali a já rozhodla, že bude lepší se do toho nešťourat, stejně s tím nic neuděláme. Máma brzo přijde o práci a tohle jí začne štvát. Najednou mi dochází ty detaily z celýho života. Že se o mě vlastně moc nestarala. Jo, dala mi najíst a oblíkla mi, sem tam se se mnou o něčem ale vlastně moc nedůležitým bavila. Ale to bylo všechno. Já si vyhrála sama. Neviděla jsem to, jak jsem pro ni spíš přítěž, kterou s sebou musí tahat, když už jí má v pase a zapsanou na úřadech. Já žila ve svejch světech. a stačilo mi to. Možná proto, že jsem se to musela naučit, když si mě matka všímala jenom když jsem měla jíst, jít spát, nebo do školy...Bylo mi z toho zle.
"Ale takhle nemluv, maličká...Tvoje máma si nikdy neuvědomila, jakou má doma hvězdu a čarodějku, ty jsi byla kouzelná vždycky. Pamatuj si jenom to dobrý, jo?..." vede mě Ville kolem ramen. Nechtěla jsem tam zůstávat. Matka pak vystřízliví a bude mě hledat se záměrem mě seřvat. Já za nic nemůžu. Řekla jsem jí jen pravdu.
"Ale měla by ses pořádně vyspat!...Pojď klidně k nám, našim to vadit nebude..." žvatlá Lauri.
"Ne Lintu...To nemůžu, já klidně přespím tady ve sklepě, dá se tam spát na těch bednách jako na posteli, a je tam relativně teplo...já nikoho otravovat nebudu...a zas...zas taková zima neni, ne?... To přežiju normálně!" usmála jsem se na ně.
"Ani náhodou, musíš se vymarodit v teple a bezpečí...a to tady rozhodně není..." odvedl mi Lauri od dveří do sklepa.
Jenže jsem odmítala jít do cizích bytů jako bezdomovec a navíc, když jsem u nich stejně ještě nikdy nebyla.
"Hele, Lintu, pamatuješ na tu klubovnu pod tím starým činžákem s kancelářema?...Nikdo tam neni a přece nám dovolili mít tam nástroje...."
"To je recht....hele, ukážeme ti jedno pěkný místečko, který jsme ti chtěli stejně brzo odhalit...můžeš tam klidně spát, je tam skvělá velká pohovka. Co řikáš? Není to ničí a budeš tam mít klid, klíče má stejně jenom Ville...." mrká na mě Lauri.
"No tak jooo, no, když to říkáte,moji vládcové pekelní bla bla bla...."
Rozesměju se, když mi za to přiletí pohlavek.
Je to o dva bloky dál. Jdeme zezadu, přes menší dvůr a objevíme v pravém rohu domu hned u zdi starý otlučený dveře. Stará dvoupodlažní budova s kancelářemi na všechno možný. Dole skoro u země vidím tři úzký asi čtyřicet centimetrů vysoký okýnka, jež zřejmě vedou do mého budoucího nočního domova.
Je tam tma, ale kluci už to tu mají prolezlý a jakmile rozsvítí, vidím, že i trochu zařízený. Je tu pár malejch skříněk na levé stěně, několik stolků různě rozmístěnejch, velká rudá, ač trochu sešlá pohovka přímo proti mě, několik různých židlí a pár stojanů zřejmě na bicí a klávesy. Je to tu velký, tak šest krát pět metrů a třičtvrtě výšky tohohle podlaží je vlastně pod zemí. V protější zdi nad pohovkou jsou taky tři okna. takový malý, ale za dne by tu mohlo bejt celkem dobře vidět.
Na levo, vedle skřínek jsou dokonce dveře od uzounkýho přístěnku, kde je záchod i umyvadlo! Tomu říkám luxus...
"Paráda pánové, já vám závidím! a to tu fakt nebudu překážet?..." svalím se na pohovku.
"Ty?...Nikdy má velekněžko, koukej sse nám uzdravit, a slíbili jsme si přeci, že si budeme pomáhat, ne?..." šeptá mi Ville, když mě přikrývá mým kabátem.
"Je tu normálně topení, takže je tu celkem teplo, ty se zatím zachumlej a tady máš nějakej čaj, co mi namíchal ten dědek z toho krámku....odkaď mam i tenhle šál" strčí mi pod nos termosku a zatahá za modrý šátek.
"Pro ten sem běžel hned po škole, když sem tě viděl..." usměje se na mě.
"Ale potom sis musel zařídit ještě něco..." ukážu do jeho očí. Ville zprvu nechápe.
"Něco v sobě máš, sice nevypadáš jako ta mrtvola, jako posledně, ale je to už po několikátý, co vypadáš stále jako příbuzná smrtky...je to na tobě vidět Ville...nech toho prosím..." pohladím ho po tváři.
"Tohle zvládnu sám, nevím, co si teda o mě myslíš, ale přestaň se o to starat...prosím." zvedne se a přidá se k Laurimu, který sedí na schůdkách z kumbálu. Lintu na mě kývne, abych raději přestala.
"Přineseme ti nějaký věci, nemůžeš tu spát jen tak..."
"Ne Ville počkejte!...jdu s váma, máma stejně brzo vyrazí pryč, tak si můžu pro něco skočit..." ale jak se zvedám, moje stále víc nemocné a unavené nohy zavrávorají.
"Lež!" zvedne Ville varovně prst. "Zůstaneš tu, dokud ti nebude aspoň trochu líp! K tej potvoře tě teď nepustím, myslím, že budeš muset bejt silná na to, co tě potom bude čekat...." odpoví Ville a mrkne na Lauriho. Oba vypálí ze dveří a normálně mě tam zamknou! Tak nic no...
Chvíli jsem se bavila tím, že jsem v mikině, kalhotách a ponožkách prohrabovala všechno okolo, pak natažená na pohovce (o který jsem později objevila, že se dá i rozložit a vyspali by se na ní klidně tři lidi) chlemtala ten čaj, kterej mě opravdu protáhnul a zahřál, pak počítáním cihel na protější stěně...až jsem z toho usnula....
Probudil mě až příchod kluků, kteří přitáhli dvě deky a Lauri mi donutil převlíct si jednu z jeho mikin, protože svojí jsem měla od horečky propocenou.
Uložili mě jako starostliví rodiče hezky spinkat a počkali, až usnu.
Probudila jsem se v noci kašlem. V krku mi pálilo jako čert a navíc jsem v první chvíli byla vyděšená z toho, že nevím, kde jsem a že tu někde bude matka a Heino.
Najednou mě něčí ruce uchopí za ramena. "Klid maličká..." slyším Lauriho hlas. Obejme mě a uklidňuje. vydrželi jsme si povídat celou další hodinu.
Lauri s Villem mě prý byli ještě později kontrolovat a když tu byl poslední Lintu, nějak tu prý usnul. protože jsem byla děsně roztomilá, jak jsem byla v říši snů a bledá, že se na mě zadíval a nakazil se chrápavou taky.

Druhej den ráno mi bylo přineseno jídlo a ten dědečkův výborný čaj a opět jsem tu byla zamčená, páč mě prej znají, že bych zdrhla, a nepudu pokud nebudu mít zase normální teplotu. Stejně kluci zapekli brzo školu a přišli mě i s Migém a Eerem pobavit.
Eero mi dokonce učil nějaký pomocný dýchání a cviky na protažení z nemoci bolavejch svalů... na celý odpoledne i večer jsem zapomněla na nemoc. Každej přinesl nějaký léky a zabavovali mi, jen abych nemusela myslet na to, proč tu jsem a co mi je...
O dva dny později mi bylo dovoleno jít s nimi do školy.Můj stav byl i po jejich pochybné péči podstatně lepší, jenže se stalo něco nemilého. Den předtím jsem byla s klukama na večerní procházce, protože mi bylo fakt dobře. A nějakou záhadou jsme šli nedaleko Heinova vykřičeného domu a koho před ním nevidíme?...Má maminka se tam objímá se ženatým tatínkem jednoho z našich spolužáků. Aspoň že toho kluka nemám ráda - tolik mi to nemrzí.
No a synáček si hned, jak jsem přišla do školy, neodpustil drsný poznámky na účet mojí maminky a jestlipak budu pokračovat v řemesle. Vší silou jsem ho bez okolků nakopla do rozkroku takovou silou, že mu vytryskly slzy do očí.
"jestli budu pokračovat v řemesle? asi nějak takhle! A co zase tvůj tatínek! hhhh? pěknej kurevník co? a jestlipak bude synáček zase po něm co?!!"
Celej den mi nebylo dobře z těch všech pohledů a poznámek. Šíří se to rychle. Ale za pár dnů mi to bylo jedno. Moji kluci drželi se mnou a bavili jsme se skvěle i tak. Opakovali jsme naši bitvu národů a já konečně nad nima vyhrála! tentokrát jsme byli každej sám za sebe. Počkala jsem, až Migé vyřídí Emersona, a Pauli s Laurim se odpraví navzájem. tedy vyrovnat se Eerovi byla fuška ale šlo jen o bláznivý a nesmyslný rvačky, takže jsem ho i Villeho nakonec přeprala!
"no dobře dobře...upíři se tentokrát mají!" vzdal to Ville.
Zašli jsme na nějakou pařbu, kde jsme moje vítězství pořádně oslavili. Taky že jsem se jako upír musela převlíct. černé úzké tílko a černá dlouhá sukně, rudě namalovaný oči i rty. Musela jsem prý dělat čest svému národu.
"jsem zvědavá, jak ty pudeš třeba za anděla! K němu máš totiž velice daleko!..." smála jsem se, když mě do toho navlíkali.
Vzniklo i pár úžasnejch fotek. S Laurim jsme si dávali pořádnou pusu a Migé to zachytil. A nakonec jsem chtěl azapózovat s Paulim, tak jsem se mu usadila na klíně. V tu chvíli se přihnal Eero a zasunul se pod moje nohy na vedlejší židli a začala dělat šílený výrazy. Migé se o mě opřel zády a Ville se zase usadil na mým klíně. Emerson už se k nám řítí a ksichtí se, když Lauri zmáčkne spoušť.
Jednou, když jsem si vyčíhala, že matka není doma, vkradla jsem se pro většinu svých věcí, a že mi tolik nezabraly...U kluků ve zkušebně se mi totiž nějak moc zalíbilo a stejně prej potřebujou někoho, kdo jim bude hlídat techniku, až sem dopraví nástroje. U Lauriho v garáži by prý jakási zkušebna šla,ale tady je to lepší. Budou se tu střídat a už jsme jim pomáhala sem přestěhovat klávesy a bicí. Kytary si zatím pučují. Dokonce jsme vymýšleli první texty. A jsem zákonitě jejich prvním oficiálním fandou, i když kapely ještě neexistují.... Našla jsem si práci v obchodě s hudebninami, kde skvěle platí. No ona trocha úsměvu a šarmu neuškodí, navíc, stejně to patří Eerovu tátovi, který se za mě trochu přimluvil....Takže první měsíc jsem tu úspěšně přežila....I když...ne všechno bylo jednoduchý....

Kapitola 8
druhá část

„To chce nějaký poválečný splácení za utržené škody na životech!“ zašklebí se na mě a já jen úlisně zvednu obočí.Migé a Emerson se začnou smát.
„Vám nic není! Já jsem plná modřin a taky bacilů na zápal plic!“ funím na ně.
„Oprava, za chvíli budeš plná bacilů na zápal plic! Za ty kopance potřebuje královna Vlků trochu vykoupat. stejně vypadá jako...jako by se válela celej den v lese!“ zachechtá se Migé a berou mě s Villem do náručí a nesou k blízké fontáně. Je to na kraji města, ale i tak tu niko není, což je na odpoledne ve všední den docela neobvyklý.
„Nééé, vodičku neeee, vodičku neeee!“ ale to už letím, ale schválně sebou táhnu i mý dva pokořitele. Mno a ti se každý chytili v pudu sebezáchovy za trika i těch zbývajících dvou. Ville sebou strhnul Lauriho, který ho chtěl zachytit a Emerson se nechal stáhnout taky.
Vynořím se a popadám dech spíš smíchy, než zimou.
„Aspoň něco!“ řehtám s ena celý kolo a Ville na mě skočí aby mě utopil.
„Jau, Ville jau!...moje modřiny...vy prevíti, já se zejtra nehnu!...Za to můžete vy!“
„Ále, nás to tolik bolí...? ukažte madam...“ políbí mě na bolavé rameno Ville.
„a kdepak ještě?...“ slizce se usměje a pánové se přestanou topit a se zálibou nás úlisně pozorují.
„ všude...“ olíznu se a Villovi se blýskne v očích. Přitiskne mě na sloup se sochou, zdobící prostředek fontány. Skloní se, vyhrne mi mokré tílko a políbí na břicho, těsně nad lemem kalhot. Tělem mi projede ledový šíp a jsem si jistá, že studenou vodou to nebude.
„tak všude jo?...“ zamumlá, zvedne se a ruku má těsně pod mým tílkem. druhou mi odhrne vlasy a přejede jazykem přes krk, kde jsem dostala pořádnýho majzla od Emersona.
„Heeej já chci taky!“ hrne se k nám Migé.
„Ani náhodou! kdo ji chytil no?...“ vrhne se přede mne Ville a začnou se handrkovat. Využiju toho a vyškrábu se z fontány. Lauri se už drápe za mnou tak se připravuju znovu k boji, ale klepu se jak osika. Lauri se jen nevinně usměje a jde mě obejmout, aby mne trochu zahřál. Je mi s ním vážně hezky.
Ville si všimne, že už za ním nejsem a vylezou ven taky.
„teď by to chtělo někam rychle, ale hoodně rychle do tepla a sundat to oblečení!“ vejskne Emerson.
„Já bydlím o ulici dál, jestli chceš něco ti půjčím, naši se tentokrát nezblázní...“ protočí oči Migé a hodlají nás vzít sebou taky, ale Ville to odmítne s tím, že kdyby se tam jeho rodině nahrnula banda od hlavy až k patě od hlíny a s rampouchama po celým těle, nedělalo by to nebohému malému Migému dobrotu.
„hele, Pauli je určitě doma, bydlí hned tady!...“ vykřikne Lauri a ukazuje na nedaleký dům za parkem. Dáme si ten kousek radši sprintem, protože mám pocit že se mění na sníh i můj dech, jen co vyleze z mých úst.
„jééé naše přeživší zbytky armád...jen pojďte dál...A to se s váma propad ledovec?...sem nevěděl, že jste bojovali i tam...“ směje se kudrnatý Pauli, sotva nám otevře dveře.
S úsměvem nám ukáže směr koupelna a po cestě vysvětlí, že byl venku, když jsme začínali naší bitvu a viděl nás...
„Dáma by si měla dát rovnou horkou koupel, protože je z vás nejvíc modrá...jinak jsem Pauli“ usměje se na mě.
„Joo díky, Gábina...ale koupat se snad nemusím ne, stačí,když se...“
„ani náhodou, pak nám umřeš!...totiž když Migé něco řekne, většinou se to stane...takže bych ti doporučoval se co nejlépe dát do kupy...!“ přidá se k němu Ville, který už na sobě má jenom promočený kalhoty. Lauri to samý
„Přinesu vám něco teplýho na sebe, bude vám to všem...jste všichni jak tyčky!“ směje se Pauli.
Nechám si na sobě tílko a vlezu do napouštějící se vany. Okamžitě mě pohltí horkost a celá má kůže mě doslova spaluje zevnitř!
„Mohlo by to bejt trochu vlažnější..“ heknu, když se rozvalím v pěně a strkám k vaně i Lauriho.
„No co, snad se nehodláte nachcípat taky ne?...alespoň prozatím zakopejme válečnou sekeru kvůli troše horký vody!“ směju se na ně. Pánové se dlouho neupejpaj a jenom v trenkách už vlezou do vody taky. Ville se slastným mručením zajede až po krk do pěny naproti mně a Lauri pokrčí rameny a vleze doprostřed, načež mu dovolím, aby se zády opřel o mě. Je stejně docela malej. Ale zdá se že Pauli má doma opravdu velkou vanu. Tak si pohodlně užíváme horký vody, sem tam po sobě stříkáme a k naší debatě o zatraceným životě se přidá i Pauli, který s eusadí na pračce a spustí:
„ty Gab, nejmenuje se náhodou tvoje máma Aili?...“
„Jo, proč...?“ usměju se na něj,opírám se lokty o kraj vany a hraju si s mokrejma bodlinama na Lauriho hlavě.
„errhm, můj táta je ředitel tý školky, kde tvoje máma pracuje a vídám jí často před i po pracovní době s tím parchantem Heinem...Ty dva, jsou divný...jako nevím, do tvý mámy mi nic není a nechci jí kecat do života...ale oni spolu chodí furt do jednoho dost pochybnýho podniku...“ odkašle si Pauli.
„Nemyslíš náhodou...“vysloví Lauri název toho vykřičenýho domu, jehož název i personál má doma všude vypsaný Heino.Pauli přikývne. Já jenom zajedu hlouběji do vody.
Ville mě pohladí po ruce: „ty se přece stydět nemusíš...to tvoje máma by si měla dávat bacha na to,kam chodí...“
Přikývnu a spolknu jedovatou nadávku na adresu toho, co moje máma vyvádí.
„Mno, dneska jsem se s ní poňafala, vlastně i včera...je fakt málo vět, při nichž se spolu o něčem nedohadujeme a nebo si něco nevyčítáme...teda já jí nikdy nic nevyčítala. Až na ten odjezd z Irska...víte proč sme vlastně odjeli? Máma mi vysvětlovala, že se s Heinem zná už dýl a psali si přes něco v novinách, a po hromadě dopisů přišla nabídka nebo šance, kterou jí Heino nabídnul..mám pocit, že jí nakecal, že bude mít luxusní práci a bůhví, co ještě...a ta práce ve školce je jen naoko.“ povzdechnu si.
„Chceš říct, že tvoje máma jako...eh..“ otočí se ke mně, jak mu to jen naše poloha dovolí, Lauri.
„Začínám mít na maminku jinej názor...tyjo měla já na ní někdy nějakej?...vždyť...říkala mi, že za to moh táta...ale ...Ona odjela do Irska a ona mě z něj zase vyvrhla, když jsem si myslela, že život má cenu...!“ vrčím a položím si hlavu na vanu.
„Ale mááááá...vždycky se najdou lidi, který za to stojí, aby se kvůli nim žilo!“ mrknu na kluky.
Naše odpoledne je završeno tím, že se všichni vypravíme v půjčeném Pauliho oblečení domů a kluci mě jdou doprovodit. Cestou narazíme na Migého s Emersonem, kteří mě hodlají pozvat na jistou zítřejší pařbičku, černá a pořádný ksichty a klidně i bojový chvaty s sebou.
Vlítnu domů a hodlám schovat ještě trochu mokrý oblečení k sobě do pokoje, když mě zaujmou zvuky z ložnice.
„No to jste na mě s tou večeří teda počkali!...“ mumlám si. Vtom ruch v pokoji utichne a máma se vyřítí ven v topu, sukni a kozačkách. a ještě se trochu upravuje. Že by takhle nechodila, ale takhle vyzývavě! Ne, ona takhle bláznivě nikdy nevypadala!
„Ahoj, taky kde jsi celej den, zlatíčko...musím ti představit svého vedoucího...mám konečně tu práci!“
-Hm, tak proto jsi se tak vymódila...- Sjedu si je oba pohledem...“A jakou práci?“ zeptám se jako zvědavě.
„Moc dobrou a prosperující...vynese hodně, ale taky zabere hodně času...ale stojí to za to...práce se samými kvalitními lidmi!“ odpoví Heino. Ty vole, je mi z něj na blití.
„Ale jako co přesně?...“
Když začnou šťebetat něco o večeři, vylítnu jako překvapením.
„Jééé, nejste vy ten školník, co dělá u nás?...to jako mami budeš pracovat ve škole?...“ provokuju.
„Alenééé, prosimtě...“
„Mám více zaměstnání...byví mě víc věcí a dělat chvíli rukama taky neuškodí...“
.....kecy kecy kecy....za celej ten večer jsem jich měla dost. Z jejich rozhovorů to bylo tak jasný!...Doufala jsem, že v sedm osm odejde, ale on ještě zůstal na skleničku. Nehodlala jsem je poslouchat, vylezla jsem ze svýho pokoje na střechu, kde na mě k mému velkému překvapení čekali oba bratři z naší sekty. Vyptávali se a konstatovali...Dohodli jsme se, že naší sektu doplníme dalšími členy jako Pauli, Migé, Emerson a podobně. Taky mluvili o hooodně hustýýým týpkovi jménem Eero:), tak uvidíme. A to hned zítra. A zasvětíme se tomu, nejen zdokonalovat boj s fantastickými národy, ale i počíhat si na Heina a dostat mojí mámu ze spárů jeho....
°°°°
„A dostali?....“ zeptám se Villa, když jsme vzpomínali na naše bitvy v lese a zjištění o tom, že moje maminka se zaplétá do něčeho moooc nepěkného.
Ville zakroutí hlavou. Pohladím ho po tváři, protože v jeho očích vidím smutek a zklamání, týkající se mé matky.
„ublížila ti...hodně...“ prozradí.
Začínám být roztěkaná...moje máma...popravdě co o ní vím...že jsme najednou odjely z Irska jenom proto, aby mohla pracovat v luxusním bordelu a bejt milenkou majitele...to neee.
„Jak hodně?...“ podívám s ena něj s rozechvělými rty i pohledem.
Ville na chvíli natočí hlavu k oknu, kolem kterého právě přelétává naše Viivi a zpívá si nějakou říkanku o vílách. Je mi povědomá...Má drahá polovička a otec mého dítěte si všimne, že fascinovaně poslouchám Viivi, která zalétla do ložnice a stále tluměně slyšíme pohádková slovíčka...
„Tuhle jsi složila ty. Už když se učila chodit, začala jsi jí vymýšlet pohádky o vílách a tohle je říkanka z jedné z nich, zpívala jsi jí to často. Byla to taková vaše hymna, když se bála nebo jí nebylo dobře...“

°°°
Trhla jsem sebou. Zpočátku jsem nevěděla, proč se budím už za svítání...jsou teprve 2 hodiny ráno. Venku začínají ožívat první autíčka mířící do práce, jež si zaslouží brzký příjezd. Cítím Villeho ruku kolem svého pasu. Jeho dech je klidný a hluboký. Ale něco mi tu nehrálo. Musela jsem se vzbudit z nějakýho důvodu! Nic špatnýho s emi nezdálo...Ale co když je něco Viivi? Jo určitě...kromě mých dvou milovaných lidí mě nic nedokáže takhle vzbudit
„mamííí...“ozvalo se tlumeným hláskem z nedaleka. Mé tušení se potvrdilo. Co nejrychleji jsme se vymanila z Villeho sevření a došinula se jako stín k polootevřenému pokoji Viivi. Byla maličká, menší, než jak ji znám teď. Choulil ase na kraji postele.
„Copak elfíku?...ošklivý obludy ti kazí sny?...už zase je tam někdo pustil?...“posadím se k ní a posléze se doškrábu až na čelo její postele, kde s ezády opřu o zeď a Viiv se opře o mé rameno. Ručky mi složí do klína a hraje si s lemem mé noční košilky.
„Jooo, ty zelený obludy, svelkýma očima a třema prstama.“ A jéje..Viivi objevila v televizi před nedávnem mimozemšťany a jejich údajnou podobu a bojí se jich. Vzpomínám, že jako malá jsem z nich taky měla hrůzu. Ale stačilo říct vílám.
„Neboj broučku, tyhle obludy se nikd ynevrátí...zavoláme víly ano?...ty je přeci zaženou, hlídají tvoje sny...Vždyť víš, že jsem mluvila s jejich královnou a ona posílá několik těch nejkrásnějších jenom pro tebe!..“
„Hmmm!“ začne se chichotat. Zřejmě jsem jí hodně naučila vnímat všechno kolem sebe jako fantastickej svět. Pro mě je ale všechno pořád taky. Alespoň snáz zažene strachy z nového velkého světa, jeho objevování. Objevování hrůz. Bude mít kam utéct.

„Až slunce zajde za hory křišťálové,
přijde paní Tma a s ní čáry nové,
zakryje všechno svým pláštěm
utkaný podzimním deštěm.
Hlídej naše sny paní z mlžných lesů
zažeň hrůzu z temných nočních běsů.
Ve tmě naše kouzla neplatí,
denní motýl se v šeru hned ztratí.
Hlídej ho se svými družkami,
ráno on květů dar předá mi.
Uchraň jej před zlou mocí,
nenech ho hladové noci...“

Viivi se začala smát a dělaly jsme, že víly vidíme. Vlastně ne! my je opravdu vidíme! Ukazovaly jsme do všech míst pokoje a potichu je volaly jmény, které jim začala Viivi dávat už kdysi, když k ní létaly na pomoc.
Zlý zelený obludy s velkýma očima a třemi prsty už neexistovaly.
„Vidíš, zavřely je do černého zámku jako všechno tvoje zlý obludy!..a teď si chtějí hrát, pozor Miila se chce zase zarochnit do vlasů!“ upozornila jsem a začala Viivi drobně cuchat napřed na jednom místě na hlavě, pak na druhém, jako by s ejí tam malá vílička opravdu chtěla zamotat.
„Tak, Millo nechej toho na chvíli...Eeli, Roso, uložte hezky elfíka spát a dobře jí hlídejte...zazpívejte jí něco na dobrou noc...Dobrou...“ zhasla jsem a zavřela pokoj. teď se nebude bát, alespoň dvě noci.
Za dveřmi jsem našla usmívajícího se Villeho.Obejmul mě a zašeptal:
„Je nádherný vás pozorovat, jste obě moje vílí královny... a taky to nádherně zpíváš...jako víla...“
„A že ty se tak vyznáš v kouzelných stvořeních...“ zachichotala jsem se. „No a po kom asi umím zpívat?...Mám doma ptáčka zpěváčka až z rudě planoucí země upírů!“
„Ooo,..a že se tak vyznám? Já mám zase doma krásnou sirénu ze země fantazie, kam za ní jako jediný na světě můžu.... Tak pojď ty vílo, zkazíme tě...uděláme z tebe taky upíra!“ vyzvedl mě ze země, zatímco já skrčila nohy a pevně se ho držela kolem krku. Z Viiviina pokoje se ozývalo stále slabší a slabší pobrukování.
Ville se mnou žuchnul do postele a svou roli upíra začal brát opravdu vážně...Vlastně se mu moc líbilo, že mohl být tvorem hladovějícím po krvi. Už spoustu let bere tuhle hru smrtelně vážně. Ale krev neteče ..

°°°°
Juuu, další vzpomínání!...začalo mi být horko, při vzpomínce na konec...upír..Ville. Héééj to je švanda! tak já ze všech kolem sebe dělám tvory fantastické...a proč taky ne?
„Copak?...Ono si to vzpomnělo?..“ zašimral mě Ville na krku a smál se přitom. Mým tělem projel ostrý ale příjemně studený šíp. Tímhle dotykem to ještě dokonal. Protože moje tělo se stále cítilo být v zajetí transylvánského tvora někde v té příjemné myšlence na minulost.
Pohladila jsem jeho ruku a přitiskla si ji na tvář. Na chvíli jsem přivřela oči a jako by se z jeho kůže do mého těla vracely všechny nádherné pocity, to horko i mrazící krása z našich doteků a polibků za celá ta léta...
„A tvoje máma...“ konečně Ville promluvil. Přitiskl se blíž. Hromada fotek skončila někde pod konferenčním stolkem, když se sesunula z našich klínů. Horko bylo stále větší. Jeho dech splynul s mým.
„Nikdy nikoho nenechám aby ti ubližoval, ani ona. Jestli se tě kdykoli dotkla, byla mým nepřítelem a jedině ty jsi byla důvodem, proč jsem jí to tisíckrát bolestněji neoplatil... Vzala ti málem všechno...vyhnala ode mne. nechala tě napospas všemu zlému, co jen s těma kreténama dokázala vytvořit. Ale mám tě a nikdy jí nedovolím se k tobě přiblížit, jenom proto, co si ona dokázala sama zkazit, to ničila i tobě, když jsi to měla a užívala si štěstí...Nikdy má lásko, ti nikdo neublíží, vám oběma, ty i elfík jste jediné, za koho bych vraždil a hned a bez otázek!...Vždycky jsem toužil jen po tobě, po tvém štěstí...málem ti ho zničila...“
Byl to šok a zároveň trochu vysvobození z toho začarovaného kruhu. Vnímala jsem všechno. Villeho, jeho dech, jeho rozčilené srdce a po odplatě toužící duši, jeho slova, která bodala a když mi v nich sliboval lásku, ochranu a vysvobození, byla to slova, která tak těšila, tišila a hřála...
Zabořila jsem ruce do jeho vlasů a přitáhla si ho co nejblíže. Teď jsem byla tak rozhořčená a navíc plná vzruchů z jeho blízkosti, že jsem ani nechtěla mluvit. Snad mu tohle poděkuje za vše. Za to, že je...
Ville přivřel oči slastí ve chvíli, kdy jsem pevně spojila naše rty. Byl to takový nával, jako bych opravdu nemohla nikoho políbit a takhle krásně cítit celých pět...sedm let!...nevím, kolik si toho nepamatuju...
Ville malinko zavrněl či co a jeho rty mi působily doslova mučení!..Ten polibek, on...neznám v tuhle mojí krátkou několikadenní chvíli rozpomínání nic krásnějšího!
Ale teď jsem opravdu ráda, ža ať se stalo cokoli, jsem světu i vesmíru vděčná, že Ville je.

Kapitola 8
...první část...

„A tady...poslední naše fotka z poslední doby...“ mumlá Ville a opírá s emi hlavou o rameno. Ani mu nebráním, chce mi být co nejblíž a je to pro něj tak těžký. Na fotce, která nebude starší víc než měsíc, jsou vyfocení Ville a v klíně mu sedící Viivi. Je to někde na nějakém srázu u moře. Malá se pohodlně opírá o Villeho hrudník a Ville má položenou bradu na jejích vlasech. jsou tak kouzelní. Podobnou fotku, ne-li stejnou máme s Villem, kde jsem akorát místo Viivi. Na těch spousta fotkách jsem si stačila všimnout, že Ville nám oběma věnuje stejné dotyky a objetí, jsme snad úplně sehraní. Přesto v jeho pohledech mně věnovaných víří neuvěřitelná láska s vášní. Tolik je to z něj cítit. A stačí obrázek, fotografie. Někdy jsou opravdu k užitku.
„A tady......to už je všechno možný, ale jsou to naši nejmilovanější lidi...a tady se nám povedlo dát dohromady kupu fotek , kde jsou jen samé polibky, které se vždycky povedlo nějakýmu šikulovi pořídit.“ otevře stránky se spoustou vlepených fotek, jéééé, tady jsme ale docela mladí. Ty jsou staré aspoň sedm osm let, jestli dobře počítám a moje vzpomínky mi to dovolí. - Při pohledu na jednu z prvních fotek musím vyprsknout. jsme tam s Laurim a dáváme si pořádnýho hudlana!...vypadá to fakt roztomile. Lauriho blonďatá rozcuchaná kštice tomu dodává ještě střeštěnější efekt.
„To byl snad ten první měsíc, co jsi byla tady ve Finsku...začali jsme pořádně blbnout, tyjo...tys byla jako kluk! Všechny paňárny a rvačky jsi hodlala absolvovat s náma! My tři jsme byli fakt dobrá parta!...pak se to začalo přidávat...“ poklepe Ville na jednu, kde sedím na klíně Paulimu, nohy mám na Eerovi, zády se o má opírá mladý Migé a na mně si sedí Ville a Burton už se taky žene. Fotil to prý Lauri. Bylo to na nějaký zábavě... “A po pořádný rvačce!...“ směje se Ville. To vypadá tak skvěle....a já jsem to všechno musela ztratit..za co?...Co jsem udělala, že jsem musela ztratit to nejdůležitější a nejkrásnější v životě?...To si právě nepamatuju:(...

°°°°°°
Zvoní...ani se nenamáhám zvednout ze židle a dát nohy dolů ze druhý...za prvý, mám blbou náladu z matky, se kterou jsem se poštěkala jen proto, že jsem si jí zeptala na toho školníka, že si myslím, že je to on.
A za druhý, s Villem řešíme fantastický bitvy, z nichž jednu hodláme uskutečnit někdy odpoledne po škole, ale hlavní problém naší diskuze bylo, kde sehnat šiky elfů, démonů, víl a skřetů a draky jako pomoc z nebes a podobně...
Po škole probíhala zase naše akce na střeše s tím, že tam byl Lauri a že dnes jsem už celkem v pohodě uměla základy finštiny..stejně jsme dělali přestávky typu, že jsme se hádali o romantice, šálách, obchodě a válce národů. Ville nehodlal zasvěcovat Lauriho do naší sekty polibkem, i když jsem mu byla ochotná půjčit ten šál, ale prý obvyklým zasvěcovacím způsobem a to zhození ze střechy školy. Naštěstí jsem jim v tom zabránila.
Nakonec jsme se vypravili na nedalekou louku hned nahoře na stráni, která byla za školou.
„takže se začíná rekonstrukce fantastické bitvy...!“ vyřvává Lauri a zabírá si Skřítky a dělá že domlouvá Drakům, který jsme se mu snažili s Villem přebrat.
„Moje armáda je připravená!“ zasalutuje Lauri, když se k němu přidali i nějací čarodějové.
„Mno, moje armáda Elfů a Démonů je taky připravená...“ dělám, že si řadím šiky a mávám rukama do prázdýho pole za sebou.
„Co kecáš! Elfové a Démoni nemůžou bejt spolu! by se sežrali!“ protestuje Lauri, tak po něm s Villem mrskenem několik trsů trávy.
„Tohle jsou Lesní a Mrtví Elfové...to jsou taky takový démoni...pokud si nepamatuješ jak jsem vám o matice řikala, co máme všechno za národy. A pokud nevíš, Ville má pravý světlý Elfy, to bude docela oříšek, tyjoo,..“ otočím se k Villemu, kterej se válí na trávě pode mnou.
„Tvoji budou bojovat proti svejm vlastním, předkové, jejich duchové a vlatně jejich rasa, i když trochu divočejší...myslím, že i naši vojáci budou mít dilema...“ pravím a mrknu na Villa, který se se mnou na oko před školou pohádal, že je můj bratr pokrevní a moje jediná jakási vyšší láska a že proti sobě nemůžeme bojovat, protože se mu nechce mě porážet... A taky mi chtěli mrsknout Víly, jenom proto, že jsem holka a podle nich to jsou takový milý a malý neškodný stvoření...Tak jsem jim nakecala(proč ne, žejo, jde o fantastickou bitvu), že jsou to neobyčejně mrštné a protivné potvůrky, které se nebrání tomu svou oběť napadnout ze vzduchu, protože mnoho z nich umí lítat, takže něco jako upír...taky dovedou svůj vílý šarm a půvab použít při svádění a matení soupeřů a jsou tudíž jedny z nejnebezpečnějších bojovníků.
„Takže já mám většinu Víl... Temné Elfy...Démony a Vlkodlaky, když jste je nechtěli, ale jsou to fakt skvělý zvířata i soupeři...Pokud vím, pane Ville, vy máte na své straně Anděly, podstatně větší část Čarodějů a nějaké Draky...ó tak ušlechtile vypadá vaše vojsko, ale odrazem ušlechtilosti svého pána jsou jen těžko...vám bych radila tak skřety z kanálů a to by proti vám byli tedy symbolem toho nejkrásnějšího a nejmilejšího!“...to už před Villem zdrhám na další stranu, protože za mnou hodlá poslat jednoho hladovýho Draka.
„Ahoooj, myslíte, že moje armáda Fénixů a Upírů taky pomůže...?“ postaví se k nám dva kluci tak o trochu starší, než my, kteří nás už notnou dobu pozorují a mají z nás děsnou srandu. Od Villeho s Laurim vím, že jsou to Migé a Emerson. Mluvil Emerson. Chtějí se k nám přidat, protože umí bojovat a vypadá to prej jako děsná psina.
„Jasně pomůže...ale podle toho, jestli proti nám, nebo s námi...“ přivítám je na bitevním poli.
„Mně se nejvíc zamlouvá armáda se Skřítky...!“ postaví se Emerson k Laurimu. Tak nakrčím nos ale slibuju jim nahlas, že démoni z nich udělají takovou mašírku, že se do smrti nepostaví!
„A já budu děsněj džentlmen a postavím se také proti dámě...se svým vojskem Zombie a Duchů budeme společně s Anděly silnými soupeři, nemyslíte madam?...“ přejde k Villemu i Migé.
„tak teď už vaše armáda teprve není ušlechtilá!...no noo, uklidněnte si své bojovníky pánové, slyším nesouhlasné nadávky z řad vašich Andělů a oživlých mrtvol!“ ukazuju za Migého s Villem. Lauri s Emersonem se začnou smát a schválně napodobují nadávky. Villovi se jenom blýskne v očích. Musím se celé naší scénce smát, jako bych to viděla před očima, kluci jsou fakt šikovný a zabraní do hry....všude plno po zuby ozbrojených stvoření mručících jedno přes druhé.
„Takže naše armáda je připravená...!“ přejede pochvalným pohledem prázdná pole Emerson. „Kam až oko dohlédne!“...Ville i Migé přikývnou.
„Bojíte se madam?...je to na vás vidět...“ mlaskne Migé. Jen se ušklíbnu.
„Mno proti přesile jsem celkem bezmocná...ale počkejte moji Vlkodlaci si vás podají!...“
„Jaký?!“ prskne ironicky Ville, zadívá se za mne stíníc si čelo a pobaveně výskne.
Ohlédnu se... „Jenom nejsou vidět!“ snažím se nezazmatkovat, protože mi zřejmě prchá armáda...Ale že by zrovna Vlkodlaci byli tolik plachý...
„Naše armáda též v plné zbroji...“ zasměje se ďábelsky Migé.
„A moje armáda....“ ohlédnu se za sebe znova. „...je v tahu!....“ zahýkám smíchy a dám se na úprk. Kluci se s bojovým pokřikem vrhnou za mnou. Utíkám přes pole, co mi síly stačí. Hodlám odhodit dlouhej klacek, který má každý z nás jako žezlo i zbraň dohromady, ale nakonec si to rozmyslím, když mě Migé doběhne a odrazím jeho ránu docela pěknou silou a ještě se před druhou tak tak skrčím...(hotovej Matrix!)
„Tyyjo, to bylo dobrý!...“ zasekne se Migé, tak toho využiju, povalím ho do křoví a vběhnu na stráň, ke který jsem stačila doběhnout, než mě úplně obklíčili. Zdrhám mezi stromy dolů..a dutá rána někde vzadu mě upozorní, že mi jsou nejen v patách ale i že Emerson napálil do stromu.
Ani neseběhnu dolů, když přede mě Lauri skočí. Hodlám ho odkopnout,ale drží pevně navíc se mě snaží chytit za nohu. Nějak jsem si rozbolela tu odřeninu ze včerejška, jak jsem si lehla na tu popelnici, tudíž jsem pěkně vypískla. Tak se rychle chytnu rukuma za větve dvou stromů, které mám po stranách, opřu se nohou o Lauriho, vyzdvihnu rukama a vší silou do nebohého Lauríska volnou nohou kopnu. Zapotácí se a já mám volnej průchod. Seběhnu pár metrů a Migé už je u mě, zatarasí mi cestu, tak uskočím, ale rovnou do rány Villemu, uhnu před ním tak tak a ještě se mu snažím vyrazit klacek z ruky. Vtom mi Emerson hodí ten svůj pod krk a drží ho oběma rukama. Provlíkne mi ho až na břicho a jak ho mám těsně, znemožní mi hýbat moc rukama. Tak alespoň kopu, ale to mi Ville chytí za nohy a nahne s eke mně celý udýchaný.
„Šikovná potvora a pěkná divoška!...V lese se jí daří..a bojuje tak chytře a ladně...téměř jako Elf..“ olízne se. Sladce se na něj usměju a skrčím kolena abych do něj mohla následně kopnout. Tím mám nohy mám volný, takže se postavím a podvlíknu se pod Emersonovou pastí. Chytnu klacek, skrčím se a podrazím mu nohy. Právě se mu na pomoc hnal Lauri, ale před padajícm Emesonem se na chvíli zarazil. Migé se proti mně postavil do bojové pozice. Neumím sice bojovat, ale proč ne. Hlavně jsem se snažila uhýbat a krýt se. Zezadu na mě začal dorážet Lauri. To bylo na mě moc. Rozhodla jsem se pro další úprk. Ale kudy?...
Popadla jsem Migého za flígr a strčila ho před Villa, kterého jsem tím spacifikovala k zemi. Sotva jsem uběhla blíž ke škole, byl Ville přede mnou.Už nebylo kam utýct. Jeho oči byly plné vášně a boje. Připadala jsem si jako v opravdovém boji , kde jde o všechno.
Chytil mě do náručí a už nepustil. klesli jsme na zem a já se snažila kopat. Držel mě pevně za ruce a tiskl k sobě, že mi docházel i dech.
„vzdáváš se?...“ heknul udýchaně.
„Ani náhodou! Taková přesila vy bastardi! proti holce navíc, že se nestydíte!“prskala jsem, ale Migé mi zacpal pusu a olízl mi krk. No bléé..ale začala jsem se smát.
„Hhmm, mám hlad, jako správnej zombie mám největší chuť na nejživější masíčko!“ syknul.
„tyjo, vono to bojuje tak ladně a mrštně jako Elf, nebojácně a divoce jako Vlkodlak a tvrdě jako Démon!...A ještě je to to krásný jako Víla!...“ mlaská mi Ville pobaveně do vlasů a kousne mě do ucha. Celá se oklepu.
„hele, klid už...!“ směju se.
Ville mě ale pořád drží. „Tak co s ní pánové...nakonec jsme ji porazili a její armáda zdrhla jako psi...“
„Ale nečestně porazili!“...výskám, když mě sedící na zemi přidrží nohy i Lauri, který si klekne k nám, mě přitáhne k sobě na klín a políbí! To se s těma pusama nějak roztrh pytel!
Panstvo zamručí údivem.

pokračování kapitoly 7

„Héj větříček!...“ shodím hromadu papírů naskládaných na jedné popelnici. Ville, který se zrovna hnal kupředu, to schytal do ksichtu... Záplava vlhkých a nepotřebných papírů a kartonů ho zahalila a Lauri v tu chvíli dostal výtlem na celý kolo. Já jsem se věnovala výsměchu adresovaným těm dvěma a v tu chvíli se ozvala dutá rána, cítila jsem, že mi něco vadí v cestě a v oblasti mého pravého boku to začalo nepříjemně tupě bolet.
Na chvíli se mi bolestí začalo černat před očima, ale s prudkým vydechnutím se mi podařilo vyhnat trochu napětí z těla.
„Hééj hahá...žiješ?...“ slyšela jsem Villeho veselý hlas. Lauri se už vysmál a přistoupil blíž:
„Jen že pořád na tý popelnici visíš jak bufeťák!“ rozesmál se znova.
„eh, na mě je asi pohled, co?...“ vyhekla jsem chraplavě...Co, budu hrdinka a nesložím se tady, už jsem něco zažila!
„To joo, lepší než na Villa, ten když se nažere, neni schopnej ani nějakej normální pózy!“ chechtne se ten malej. Já se s trochou křeče v pohybech zvedám a pokračujeme k našemu domu. Celkem rozesmátí se nahrneme do průchodu našeho baráku a „omylem“ strhneme na cestu i odpaďák u stěny. S Villem ho táhneme nahoru po schodech, že si z něho v našem bytě uděláme krb a podložíme to Laurim, páč on ten koš porazil nejvíc a je to i tak hrozný dřevo...I když si na něj stejně spíš hraje:). Ale na prvním odpočívadle si to rozmyslíme, že je to moc práce...proč nezapálit Lauriho tady a teď?...Ville už se k němu hrne se zapalovačem, ale v tu chvíli se z ulice přišourá paní Ulliklinová s nákupem.
Ville udělá sérii komických pohybů a výpadů, z čehož usoudím, že se snaží zamaskovat svůj útok a zbraň k tomuto účelu vybranou a navíc se pokouší zabrzdit.
„aaale...copak vy tu děti?..vy nemáte školu?...“ Všichni svorně zavrtíme hlavou.
„Už nás pustili, tak jsme si řekli, že Vás půjdeme navštívit, u nás doma stejně nikdo není...“ usmívám se a už beru paní Ulliklinový taštičku s pár houskama, ale ta mi jí vytrhne:
„Ale, jen ať to odnesou chlapci!...A ty mi netykej děvenko...a když už tak klidně kmotra...na to si tady Lauríísek taky zvyk rychle....“ mrksne mu tašku a Lauri udělá neidentifikovatelnej výraz a Ville se na něj ušklíbne.
„A co to tady zase děláte!..“ šťouchne nohou ve starý papuči do koše, který se chudák válí u našich nohou.
„Myyy, to chtěli uklidit! To sou hrozný chuligáni dneska, žejo kmotřička?!Tady to nechají, bůhví, kam to chtěli odtáhnout!“ šine si to Ville se svatouškovským výrazem zase s košem dolů. Paní...teda Kmotra se na něj jen ironicky zadívá: „já ti dám chuligáni, Ville, vy ste chuligáni!..“ rozesměje se.
„A nemáte hlad děti moje?...sem zrovna vařila, stejně vím, že Ville často chodí na jídlo...poslední týden teda jo...“ doškrábeme se k bytům.
Jakmile se vždycky Belli otočí, děláme s Villem kraviny. Lauri se občas přidá, ale víc ho baví nás pozorovat a má ztoho děsný výtlemy, takže si Kmotra myslí, že se směje jí. Potom máme huby dokořán zase my. Po chvíli se najednou na stole objeví tři porce jako pro mamuta. Usedáme a kluci se okamžitě pustí do jídla jako by tři tejdny nejedli. Mám sotva půlku v sobě, když ty dva jsou hotoví. Ville s ena mě šklebí a provokuje, že nic nezvládnu, ani žrádlo ne.
„Tak když mi s tím pomůžete...“ naberu na vidličku a začneme se krmit jako malí parchanti. A za tatínka, za sestřenici, která nikdy neexistovala, za smradlavý fusekle Lauriho ségry, za můj vlas, který mi Ville omylem vytrhnul a chtěl s ním Lauriho uškrtit, za Villeho mrtvou babičku (ano trochu morbidní), za několik jejich známých, který neznám, ale což...vzala jsem si za ně sousto, takže už je znám pak jsem já vyjmenovávala i města v Irsku, o kterých si kluci mysleli, že jsou to zase moji přátelé ze smaragdové země a podobně...takhle jsme dospěli k prázdnému talíři a zjištění, že za deset minut začíná hodina...Po těchhle pár dnech jsem se už do školy těšila, mít tam Villeho a Lauriho...to stálo za všechny města v Irsku!
Doplazili jsme se rychlými pohyby do školní budovy a zaujali svá místa ve chvíli, kdy vkráčela do třídy jedna z profesorek a začala žvatlat něco o opakovacím diktátu. Podívala jsem se zaděšeně na Villa a ten mi poslal útěšnou pusu. Nakonec jsem to nějak napsala, slova jsem znala ale s některými pády jsem měla problém, protože jsem se o finskou gramatiku nikdy extra nezajímala. To bude nářez...
Po další hodině se Ville vytratil a já s Laurim jsme řešili, jak to mělo vypadat. pro Lauriho to prý byl celkem lehký test takže jsem ho žačala mlátit a násilím nutit, aby mi to vysvětlil. Po pár minutách se mi dostalo celkem uspokojivého vysvětlení a názoru, že to tak špatný mít nebudu. Ještě jsme prohodili pár důvěrných vět o tom, jestli si promluvím s mámou.
Když jsme s ezačali loučit, začal vyzvídat, kde mám Villa, jen jsem mu oznámila, že nejsem jeho máma, ale v tu chvíli mi docvaklo, že to vlastně vím. V tu chvíli už byl Lauri za rohem, protože ho jedna vyzývavá spolužačka zavolala. Nojo, klucí..
zamířila jsem na střechu školy na stejné místo, kde jsme seděli minule. A hele ho, sedí rozvalenej na parapetě na kraji střechy budovy. Sleduje dění pod sebou, jak spoutu malých postaviček lítá a dělá bordel před školou. Posadím se za něj. Podívá se na mě a rozvalí se mi u nohou, když si lehne na záda přede mne.
„To ti to trvalo spolužačko...“ ušklíbne se. Přejdu to jenom frknutím.
„Nebojíš se?...I když to teda není tak vysoko, jako u nás...“ kývnu směrem dolů a zjistím, že když se člověk baví sledováním žijícího okolí, úplně přestane myslet na to, že by se měl bát výšek...
„ani nevím...když se pevně držím a myslím na ty lidi dole a ne na tuhle budovu, je to docela psina...a navíc, když vidím tvoje oči, asi si myslíš to samý co?...“
Kývnu: „ A ty nějak studuješ moje oči jo?...“ zadíváms e do těch jeho.
„Baví mě to...“ ušklíbne se. Pak sáhne do kapsy kterou má narvanou jak kdyby tam pašoval celou cestovní tašku a vytáhne dlouhý temně modrý a lehounký šál. Vlaje krásně i v mírném větru. Přehodí mi jej kolem krku a přitáhne si mě blíž, takže jsem se mu, jak jsem to nečekala ,složila na břicho. Ville trochu vyhekne a začneme se smát. Tak jsem se podepřela překříženýma rukama o jeho žebra a opřela si o ně hlavu. Baví mě, když se mu zvedá hrudník a já s ním. Chvíli si domlouváme,že mně klidně pomůže s finštinou, stejně mi to slíbil, že si budeme pomáhat. Pak začne rozebírat mou mámu a najednou stočí řeč na to, že se bojí o mě. Vykulím oči. Heino se mu nelíbí a i kdyby nic z toho, co se o něm říká, neudělal, jakmile se něco dozví, Heino skončí bolestivou smrtí. Začneme vymýšlet nejrůznější další způsoby pomsty na jeho adresu, až se dostaneme k tématu shození ze střechy školy. Tu se na mě Ville podívá:
„Víš proč se doopravdy nebojím sedět takhle vysoko?...protože od tý doby, co tě znám, stačí myslet na tebe a říkat si, že takovej anděl jako ty by těma svejma křídlama klidně unesl i mě, kdybych náhodou spadnul...“
Pousměju se a v duchu docela taju...Slunce je sice ještě docela vysoko,ale zrovna se nám schovalo za jeden věžák, takže to nádherně vypadá, jako kdyby ten dům hořel.
„tak a teď mi řekni, že to není romantika!“ začne se šklebit.
„Mhhhmm, docela jooo, ale proč sem cpeš romantiku?!“ rozesměju se a dloubnu ho pod žebra, až zavejskne. Vlastně krásný to je, to se musí nechat, velice úžasné...nechápu jak a čím,ale cítím se naprosto úžasně a v klidu a to díky téhle chvíli a tomuto člověku, či co mi to vlastně peklo přivedlo do života:)
„Kdo? Já?...ty si začala!...v tom dopise...! Jen ti to dokazuju...“ sedne si a šál mi připleskne na obličej, takže tlumeně vidím skrz něj. Jen ironicky zabručím v odpověď jeho poslední větě. Tu ucítím, jak se ke mně Ville naklání a po chvíli vnímám, že jeho obličej se dotýká toho mého a že mě přes tenkou chladnou látku políbí! Horký a krátký dotek jeho rtů je cítit i přes tu překážku, co mám na hlavě. Ta se mi z toho taky zamotá a v oblasti srdce a plic se mi rozlije něco příjemně chladivého.
„a tohle není romantika, kolegyně?...“ ušklíbne se. Sundám si šál a povzdechnu si:
„Mno dobře...kolego...“ a hodím mu ho na hlavu.
„Právě jsi byla speciálním a tajným způsobem zasvěcena do naší sekty! Vítej sestro!“ obejme a poplácá mě bratrsky po zádech a ramenou. Vyprsknu:
„A čemu říkáš ten speciální a tajný způsob, tomu hudlanovi?“ zvednu se sednu si na kraj střechy. Ville si sedne ke mně zády a opře se jimi o ta má. Mimoděk si šáhnu na rty, přes ten šál to nebylo vůbec nepřjemný a ještě od něj, óó, taký gentleman a romantik!...
„Přesně! A teď si řekneme o těch pádech, když jim slečna tak nerozumí!“
Se smíchem probíráme gramatiku, kterou řešíme stejně jen napůl. Ville mi dává ty nejnesmyslnější věty, co jsem kdy slyšela...Směju se mu, protože napůl rozumím, Ville zvláštním a dětským způsobem odhaluje to, co si pamatuju z finštiny od mala. Hlavně se napřed naučit správně mluvit, což mi prý docela zůstalo z dětství...takže to nebude takový problém, všechno se to postupně bude přidávat, že budu mluvit líp, než jakejkoli rodilej Fin, dyť já sem, ne?
Ville je zajímavý učitel, to se musí nechat. Když zjistím, že budou čtyři, hodlám se rozběhnout domů a Ville, že mě doprovodí. Cestou si děláme legraci z tej „naší (neexistující) sekty“ a já sem našla novou hračku v tom šálu, kterej nádherně vlaje.
Když jdeme kolem toho zvláštního krámku, Ville poklepe na sklo a ukáže na šál: „Sem ho tam dneska čajznul, teda ale ten dědula mi to dovolil...“ začne se smát. Přřidám se.
„tak hele, bratře ze sekty, měj se krásně a zase někdy na nějakým našem sabatu!...“ myslím tím samozřejmě to naše sezení na střechách.
„A to se očekává už zítra, hned po škole nástup do služby, jasné?!“ obejme mě kolem pasu a dá pusu na čelo.
„Jasné!“ rozcuchám ho.
„A hodně štěstí s mámou...“ pustí mi konečně. Vlípnu mu pořádnýho hudlana na tvář a už mizím v baráku, když si všimnu, jak se Ville zasněně opře o hlavní dolní dveře a přejede si prsty po tváři, kde jsem ho políbila...

Kapitola 7

„Padej!“ strčím se smíchem do Villeho a ten žuchne pod okno. Potom mě tam zase hodí Lauri. Ještě že Villa nenapadlo se už zvednout, takže jsem slítla na měkký.
„Hmm, hlavně pomalu a nenápadně!...“ směju se.
„Takže, ten chlápek mi přijde strašněj, ale..co třeba proved?...“ ozvu se, když už stojíme a Lauri právě hází tlamu podle našeho vzoru, když se mu tam konečně podaří vylézt.
Kluci se po sobě podívají..Lauri začne:
„Ten parchant už má na krku pár nějakejch ochomejtaček s holkama...“
Ville pokračuje:
„Prej je nutí k prostituci...dokonce i nějaký znásilnění!“
Začala jsem kuckat.
„Ale prej už strašně dávno, když o tom někdo ví a koukne se do jeho rejstříku, ale všem se jinak snaží nakecat, že je nevinej! bastard!“ opře se Ville jen tak mimochodem o jednu stolní lampu a schodí ji.
„Jejda!“ koukne se na mě. Přistoupím k němu a skočím do trosek nebohé lampy. Krásně to zakřupá a zbydou jenom dokonalý střepy.
„Jejda!“ usměju se nevinně. Ville se začne smát a teď už omylem schodí nějakou vázu.
„Mojí ségru taky...“ zabručí Lauri a se znechuceným výrazem vytahuje nějaký školníkovo našňořený hadry ze skříně, aby je nacpal do truhlíku s hlínou.
„Co?!“ vykřiknu nevěřícně.Ville mě chytí za ruku, ať jsem potichu.
„...Heem, obtěžoval jí, já nevím, neznásilnil, to by tu už dávno nebyl!...“ zavrčí a zatne dlaně v pěst.
„Notak lásko, pomstíme se mu, jo? A to pořádně!“ vezmu ho za ramena.
„Za všechny holky!“ dupnu si znova do střepů.
„No, občas mu někdo něco provede, protože je to fakt grázl...ale my se v tom vyžíváme nejvíc, dovádíme své činny k dokonalosti! Ale zatím jsme tu podruhý, prve jsme neměli moc času...“ zvedne prsty Ville.
„Když k dokonalosti...“ kopnu do truhlíku, do kterýho Lauri zahrabal oblečení a ten se rozsype všude dokola.
Vytáhnu ty hadry a sypu hlínu všude kolem, když je nesu ke dveřím, u kterých se domnívám, že jsou záchodový.
Hodím je do záchoda, spláchnu, aby se namočily. Lauri s Villem si zahvízdají.
„Potřebujeme něco dlouhýho, abychom to tam nacpali...“ rozhlídnu se, ale to už mi Lauri podává násadu od koštěte. Nacpu to tam a spláchnu znova. Tentokrát už voda přetíká. S výskotem vyběhneme ze záchoda a ještě necháme otevřený dveře. Za minutu už se loužičky plazí do obýváku, či kam jsme to původně vlezli.
„Co takhle, kdyby postrádal svoje nářadí?!“ kopne Ville v chodbě do nějaký bedny s náčiním...
„Rozhodně by mu to na přívětivosti od ředitele nepřidalo!“ heknu a vytáhneme to společnými silami k oknu...
„Počkej, co tamty dveře?...“ vrátím se zpátky...
„Do těch sme minule nakoukli...je to hnus, má tam nějaký fotky a další 'skvostný hadry!“ píská Lauri a jde za mnou
Vstoupím a pohled mi padne na stůl polepený fotkama docela spoře oděnných slečen, ty vole, některý jsou fakt mladý! víc jak já!
„No fuj...“ ujede mi, když zjišťuju detaily...musím se mu prostě hrabat ve věcech. Na každý fotce je s nějakou fiflenou a to ne zrovna slušně.
„Tyvole...tak pán je asi častým, nebo dokonce váženým hostem v bordelech!...“
„Hele, co když ty holky shání pro ně...“ poklepe Lauri na nějaký fotky.
„Spíš pro sebe...“ vyheknu...vyhrabala jsem papíry a seznamy plný holčičích jmen...
„Ty krávo, von má bordel!“ ujede Villemu po chvíli přehrabování a detektivování „ A dělá na škole! ten chlap má teda kliku...vědět to někdo...“
„Ne tak docela...“ uklidním ho. „Ale myslím, že s vykřičeným domem na kraji města má hodně společnýho...hele, dem, dělá se mi z něj zle...“
„I takový je Finsko...“ jukne po mně Lauri, když to házíme zpátky.
„Já to přežiju...“ uchechtla jsem se. Oči mi padnou na fotku jedné ženy. Není jako ty ostatní, má vidět jen půl těla a je normálně oblečená. Na rozdíl od ostatních se směje nehraně a tváří se naprosto v pohodě.
„máma!“ popadnu jí a sednu si ke stolu.
Proč tu má fotku mojí mámy? Tuhle jsem před rokem fotila já!
Na zadní straně je srdíčko a mámy číslo...No blééé, mami on tě sbalil!
„Sorry, ale on má něco s tvojí mámou...?“ skloní ke mně hlavu Ville.
„Doufám, že ne!“ heknu. V mysli se mi přehrává všechno, co vím o svojí mámě a všechno co vím o tomhle slizákovi. Je možný, že se jí líbí. On chodí tak divně našňořeně oblečenej do bordelu...holky se po něm plazí jenom proto, aby měly oko u spolumajitele či co, za láhev šampaňskýho bych nešla ani s Bradem Pitem(sorry jestli ho někdo z vás zbožnuje, já tyhle sladký týpky moc nemusím- jo a hlavně - tohle je fiction, že?)
Ty vole, von je pasák! a asi dost dobrej...Ty vole mami!
„Musím jí to říct! než bude pozdě! Sice jsme tu pár dní, je možný, že se k ní chová jako gentleman...ona přece o někom básnila!...Vždyť střídá ženský, hlavně kurvy a ještě s nima kšeftuje...! Mamiiiii, ty si dovedeš udělat průser!“
„To je škoda, tvoje máma je docela pěkná ženská...toho magora si teda nezaslouží..!“ vezme mě za ramena Ville a zvedne mě.
Už chci mámy fotku roztrhnout a nechat mu jí tam, když mě Lauri zarazí..
„To by bylo nápadný! je jasný, že jestli už ví o tom, že má tvoje máma dceru, přišel by na to, že je zrovna tohle roztrhaný!“
„Ale já bych je roztrhala všechny!...Jo, máš pravdu, sorry...“ odhodím ji na zem...pak mě něco napadne. Je to teda ještě ze vzteku...
„zafoukal větříček!“ shodím papíry na zem. Lauri a Ville se ke mně s radostí přidají. Po chvíli je všechno na zemi.
„Hele, venku prší, co kdyby opravdu bylo otevřený okno...přece se sem musel ten vítr nějak dostat!“ vrhnu sek oknu,ale to už ho Ville otvírá.
„Hele, má nějaký tekutý věci v ledničce?...“ zeptá se Ville. S Laurim odběhneme a za chvíli neseme kečup, hořčici, pivo, slivovici a ještě něco, co je zřejmě nějakej zbytek od oběda.
„Co s tím...hele, Ville, kopni to do obýváku pod sedačku a zakryj to polštářem...a my dva...“ plánuje Lauri, ale to už Ville s veselým zavýsknutím pádí vedle. Začnu se mu smát.
„Hele ta postel, jak by se mu asi spalo!“ podívám se ďábelsky po svém spolupachateli.
„Oujééé!“ odhrne peřinu a začneme si tam pomocí omáček kreslit všechny možný obrázky, a děláme z toho tak unikátní umělecký dílo, až to zasviníme celý.
„Tááák!“ přikrijeme to.
Vztek už trochu vyprchal, takže jsem se vydala za klukama ven. Cesta z bytu byla o něco jednoduší, ale nářadí..kam s ním?
„Hele, schováme to tady do kanálu, bude nasranej!“..
Se smíchem a aplausem dokonáme svou pomstu, která je z mé strany opravdu odůvodněná.
„Tak a teď...!..se jde na jídlo, mám totiž strašnej hlad!...a navíc moje kmotra...Ulliklinová, když tam půjdem a nakecáme jí, že jsme tam už dlouho, budeme mít alibi, protože ona si nic nepamatuje!“ rozesměje se Ville a vypravíme se k našemu domu.

Kapitola 6

„Co se tak bojíš? Vždycky jste s Viivi do našeho bytu tak vpálily...!“ pohladí mě po hlavě Ville a vpustí mě dovnitř.
Zachvěju se vzrušením. Náš byt... Jo...Po pravý straně je kuchyňka a naproti ní po mojí levici zase jídelna, nebo spíš jídelní stůl, a dál už pohovky, skříně...a vzadu se na mě smějou troje dveře. Nu, máme pěknej byt...mám ráda pochmurnější a klidnější barvy...takže temno, černo, tmavo...a tak dále.. Krásný zdobený nábytek...ty křesla se zdají strašně pohodlný...složitě vyšívaný černofialový vzor na nich mě uchvacuje...tenhle byt se mi zamlouvá!
Ville se s Viivi začnou prát u svlíkání kabátů a já omámeně zamířím dál, při chůzi se opatrně zouvám.
Dotknu se ozdobných kovaných úchytů na některých skříních, safra to je nádhera!
Tak...jedny dveře budou jistě koupelna, další pokoj a...ložnice...no jasně! To je děs, objevuju tyhle samozřejmosti teprve teď ve svým vlastním bytě!
Strčím do dveří, jež jsou mi nejblíž. Zjistím, že jsou posunovací.. Tyjo! - Začínám mít depku, na co ještě trapnýho přijdu?!
Á, ložnice...no ne...ta postel je nádherná! Světlá nebesa, stejně jako povlečení, ale dřevo je tmavý. A poté už pokoj přechází po mé pravici v pracovnu. Vrhnu s eke stolu a chvíli se přehrabuju v papírech a deskách. Příběhy, básničky...písničky!? ne, to je Vileho... poznámky a věty, vymyšlená data a celé popisy postav a osobností, které nikdy neexistovaly....a ještě vlastně neexistují...mám tu jak vidno hodně práce...
Ale hlavně mě zaujme, že celý kus stěny napravo od postele je plný fotografíí a obrázků...S tlukoucím srdcem k nim přistoupím. Vyvalím oči na fotografii, kde ležím na posteli a vedle mě je úplně malinkatá Viivi, snad několik dnů jí je! Ne, počkat, když s etahle fotografie pořizovala, už jsme byli doma...mohl jí být tak týden, dva...No ne! Já dokonce vím, kdy vznikla! Je nádherňoučká....Vedle nás sedí pyšný tatínek...! Sluší mu to, opravdu září a vlasy má o hodně kratší a nějak moc kudrnatý...nu i tak. V jeho očích je vidět štěstí a nadšení... Potichu fňuknu a přejedu dvěma prsty po její tvářičce.
„Všechno dobrý?!“ ozve se odněkud ode dveří. Trhnu sebou a zamrkám, abych zaplašila vlhko v očích. „Ano...jen jsem se dívala na...Viivi...“ otočím se k němu. Ville odhodí svou bundu na postel a přijde ke mně.
„Fotky! Nojó! Že mě to napadne tak pozdě!...“ postaví se vedle mne a zkoumá jediné hmotné vzpomínky na mimulost.
„To je první domácí fotka s Viiv, jinak se už novinářům podařilo nějaký ukořistit dřív...Byly jste obě tak nádherný...byl jsem na sebe strašně pyšnej....“ podívá s ena mě a já můžu vyčíst jiskřičky, který mu blikají v očích i na té fotografii.
„A tahle...Ten blonďatej cvok vedle tebe je Akiho přítelkyně Fiona, a tohle je Migého přítelkyně...“ poposune se dál k jedné větší, kde jsme snad všichni, - taková ta naše stálá parta, bleskne mi....půlka The Rasmus, Him, já i dvě další děvčata. Já sedím s jednou blondýnkou- Fionou - na zemi přímo před obrovským gaučem, či co to je, nad námi sedí frajersky Lauri s Akim a za nimi stojí Migé s Burtonem. Na opěradle se vedle Akiho vesele ksichtí tmavovlasá žena, vypadá trochu starší než já s tou dívčinou dole. A drží se za ruku Migého. Na druhé straně jakž takž sedí na opěradle Ville, sklání se ke mně, drží mě za ruku a musí s epři tom opírat o Lauriho rameno. - Bleskne mi hlavou, že při prvním pokusu to nevyvážil a slítnul do mýho náručí. začnu se chechtat.
„Copak?...“
„Nic...jen, že pamatuju, jak si se na mě svalil!“ rozesměju se. Villemu zazáří oči a sáhne do šuplíku psacího stolu.
Za chvíli se ke mně hrne s tou samou fotografíí, akorát s těmi nevydařenými pózami. všichni se smějou a Ville mi leží zozpláclej v klíně, oči přimhouřené, jak se směje.
Rozesměju se na celou místnost, a trochu mi při tom vhrknou slzy do očí. Já si to pamatuju! je to nádhera, pamatovat si takový úžasný věci, pomalu se mi vrací jistota a můj kouzelnej vnitřní svět...když mám tohle, můžu být znovu tím šťastným a složitým člověkem, jakým jsem pro sebe vždycky byla, nikdy jsem se v sobě docela nevyznala, ani moje máma, nikdo...a já se nechala prostě svobodnou...
-trhnu sebou...pamatuju se!- podívám se na Villeho. Na okamžik mě mlčky pozoruje. Je to anděl.
„Víš, že ti nádherně září oči...? Vzpomínáš si, že jo,...taky hodně na sebe, na to, kdo jsi ve skutečnosti...stačí jenom trochu zatahat za provázky...myslím, že už jsem objevil jak...“ poklepe jemně na fotku a druhou rukou mě opatrně pohladí po tváři. Přitisknu se na jeho dlaň:
„Tak už máte scénář divadelního představení, pane loutkaři?“ Ville se pousměje, odloží fotku a přikývne. V ten o kamžik vpálí do pokoje Viivi.
„tak já sem si už ruce umyla!!!“ skáče k nám.Chvíli se na ní něvěřícně dívám, proč přeskakuje neviditelné překážky a ještě uskakuje na stranu, jak se jí zlíbí, ale pomalu se usmívám. Já tu malou miluju.
Ville pozoruje moje reakce, malá zřejmě úspěšně překonala strastiplnou cestu a konečně se mohla vrhnout na postel. V poslední chvíli ji Ville vytáhl k sobě do náručí.
„Tyse nám tu chceš vyválet ty skřítku? ani náhodou, pak to nechceš stlát!“
„Já nejsem skřítek, já sem čarodějka, jako mamíííí....!“ brání se a vzpurně se mu dívá do tváře.
„Nebudeš, dokud se nenaučíš stlát! To je to nejdůlěžitější, co musí krásná dívka, nebo žena umět, aby mohla být čarodějkou!...Tak a teď víš jeden ze zákonů čarodějů...nechtěli jsme ti to říkat...ale je to potřeba, já totiž taky velice moc chci abys byla čarodějka...ale další tajemství ti už neprozradím!“ cvrnkne ji do nosu.
„A pravá čarodějka se taky musí umejt od těch jedů, co namíchala na vlkodlaky...ale dobře ví, že jí to neschvaluju, protože vlkodlaci jsou skvělá stvoření...“ přistoupím k nim a očuchám jí z legrace jako pejsek - Viiv se začne chechtat, líbí se jí to - ale fakt z ní cítím Savo a bůhví co ještě tamvyhrabala za prací a čistící prostředky!
„Jako v tom tvém novém příběhu?“ podívá se na mne nadšeně a tázavě Ville.
„Jooo, vzpomínám si...ne vlastně to prostě mám v sobě....klan vlkodlaků je velice vznešené společenství...a jsou úžasní, tajemní i legrační...a vím, že je to spíš tak pro ty větší děti, žejo...ty, co jsou už na druhým stupni...ty menší by to moc nepochopily....“ Ville se usmívá a kývá, ale Viivi se načuří.
Po chvíli jí to ale přejde, když na ní zakňučím jako správnej vlkodlak a začnu se k ní lísat...Ville se rozesměje.
„Jo, takhle se mazlí a ty je chceč hned zabíjet?...“ nadhodí si jí v náručí.
„Je-nom(to jí takhle skočilo, protože jí Ville právě v tu chvilku nadhodil:)) ty zlí, co chtěli mamince ublížit!“
„Ale nikdo mi neublížil, princezno! Oni mi pomohli víš?...Já ti ukážu zlý vlky, až je potkáme, ale moc jich není, protože ty hodný je hlídají a krotí...“
„To je v tom příběhu taky!“ rozchehctá s eVille.
„Vždyť já vím!“ rozzářím se. Já vím!...
„Zlý vlkodlaky...třeba jako babička, co?...“ seškrábe se Viivi z Villeho zpátky na zem a ujme s ehledání vhodných míst pro skákání zpět z pokoje. Ville se zarazí a opatrně se po mně podívá. Já se v první chvíli zamyslím...babička...bleskne mi hlavou moje máma. proč?...zatím nevím...vrací se mi bolest hlavy... raději jen pokrčím rameny a sleduju svýho elfíka. Skáče zase po nějakém systému zpět z pokoje. Najednou se na jednom místě zastaví a s šíleným výrazem v očích se po nás ohlédne.
- „Hhh! Já sem šlápla do propasti...!“ dá si ruku na pusu...

°°°°°°
Odpoledne...A já se válím s Viivi na podlaze před psacím stolem. Je trošilinku menší, nemůže to být více jak půl roku zpátky. Z vedlejšího pokoje - nýbrž z obýváku nám hraje hudba. Ale moc to nevnímám, jen prostě vím, že hraje hudba, ani neslyším, o čem si povídáme. Prcek si mi přeleze na záda a začne dělat něco jako nějakou slizkou příšerku, či co. Vidím samu sebe, jak se směju. Ty její ksichtíky se od tý doby nezměnily. Po chvíli jí začnu něco vysvětlovat a dramaticky vyprávět a předvádět a naše pozornost se orientuje jen na podlahu pokoje. Pak začnu skákat,podobně jako před chvíli Viivi....No jo!- Je to propast! Pokoj je přeci zakletá jeskyně, plná kráterů, musíme skákat po kamenech....a když do propasti spadneme, odnesou nás zlý příšerky!...Ježiši, co já taky nevymyslím za kraviny pro to malý!...Ale...vždyť já jsem taky taková, spoustu z toho mi zůstalo...

°°°°°°°
„já sem spadla do propasti!!“ vykřikne téměř hystericky, ale hraně...přesto je nádherný, jak děti dovedou prožívat hru....
„Hhhhh! To je zlý, skřítku!...A víš, co ty příšery udělají, když jsi jim tam tak hezky spadla?...“ vrhnu se k ní a začnu s ní s legrace jemně cloumat a točit...Moje víla zavrtí střapatou hlavou a její vlasy se rozletí všude kolem.
- „Utopí těěě! protože jsi čunátko a nechceš navíc stlát!“ vrhnu s ena ní a vyzdvihnu ji k Villemu do náručí, jež se k nám sice s prvotními rozpaky, ale nadšeně přidal. Malá se smíchem vřískne,ale to už se s ní Ville hrne vstříc dveřím koupelny. Viivi, se ale zapře ručkama i nohama za futra a ...
„Ale do koupelny nemůžeme, tam jsou divný začarování!...
„Jaký začarování?...myslíš kouzla?...“ zasekne se Ville též...
„Jo...maminka říkala, že my proti tomu nejsme ochráněný...jenom ona jo, a proto smí bejt v koupelně dlouho, ale my moc ne!...“ vysvětluje prcek.
Ville se po mně jako vážně podívá a pohrdavě se ušklíbne, abych to viděla jenom já.
„Ale teď tam musíte, počkejte, já ty kouzla rozeženu!“ usmála jsem s ena ně, proklouzla kolem nich a vlezla jsem tam, přivřela dveře a na okamžik se opřela o stěnu koupelny... alespoň jsemsi jí mohla prohlídnout...je krásná, je tedy do mnohem světlejšího tónu než zbytek bytu a velikostí pro mě tak akorát, v pohodě tu teda můžeme řádit všichni tři.
„Ták, hotovo!...“ odlepila jsem se od chlydivé stěny a vpustila je dovnitř. Ville pustil Viivi na zem a když procházel těsně kolem mě, šeptnul mi do ucha:
„Někdy mi budeš muset připomenout, kde všude je to tady začarovaný a kde jsou jaký příšery..!“ vyvalí na mě vážně oči. Vesele se zašklebím.
„Nebo ještě líp, nakresli mi mapu! Na ty jsi dobrá!“ zašklebí se na oplátku a těsně, než se ode mne odvrátí, otře se tváří lehce o tu mou. Brrrr! projede mnou neuvěřitelná vlna....
Ville si sundá tričko a popohání Viivi do sprchy...Musím s ena chvíli zarazit. Ne, že by jeho tělo nebylo nádherný,...což o to...ale ty tetování! ne, že bych nevěděla, že náš zpěváček jich pár nemá, třeba o levej ruce vím, ta je hned vidět, ale i tak mě to fascinuje...ty oči!...jej! musím s ek nim hned vrhnout a zapojit se do zápolení se sprchovým koutem, abych tu na něj po tolika letech soužití nečučela jak vyvoraná myš!
Ukázalo se, že Villeho svklékání byla ve skutečnosti velmi dobrá taktika, jak přežít tento boj, protože malá se rozhodla, že bude bojovat se šňůrou od sprchy, jako že je to drak....Mám pocit, že jindy tak divoká není...jenom,když se jí vrátí maminka, co?...
Konečně jsme všichni vylezli, Viivi si vytáhla malování a v tu chvíli po ní nebylo ani vidu, ani slechu a my s Villem ještě s mokrými vlasy usedli na gauč, kam mě dotáhnul a přinesl jednu jakoby napůl spálenou knížku plnou fotek...našich fotek z mládí...jsou tam teda všechny možný...ale...
“tak jdeme vzpomínat!“ usmál se na mě a mimoděk se o mne zezadu opřel, aby mi pomohl obracet listy a mohl ukazovat...nemusím podotýkat, že cítit jeho nahé a horké tělo tak blízko a navíc na sobě bylo hooodně rozpalující....

2. pokračování kapitoly 5

„Jsi vážně neuvěřitelná...ale takhle se mi líbíš!“ vezme mě za ruku a vydáme se ke škole.
„Hele, vidíš ten chodník?...“ povídám směrem k ušlapané hliněné cestě, kterou se drápeme zezadu ke škole, aby nás při normálním příchodu z přední strany, kde jsou okna tříd, nikdo neviděl.
„Chodník?...“ zastaví se vedle mě Ville. Dřepne si k mým nohám „To je cestička! Víš, taková ta normálně ušlapaná a vychozená, je tam hlína, listí, kamínky, větve, mrtvej hmyz...“
Chechtám se mu. „Jo, ale právě proto, to všechno, co jsi vyjmenoval, tvoří ten nejhonosnější chodník pro noční krále tohohle kousku přírody...vidíš ten svah za školou, tu stráň a lesík? Tam to žije v noci! Pro ně je tohle ten nejvyzdobenější chodník a tudy chodí do svýho království...vždycky když lidi chodí spát, tak se po týhle cestičce chodívají dívat, vždycky si sedají tam na tu zídku, která odděluje školu od ulice, a očumujou, jak si tady žijeme, a pak chodí zpátky a hrají si na nás, tam na svých nádvoříčkách, ve svých malých chrámech...to co viděli si vyprávějí a rádi si na to hrají...To je jejich život...“ konečně přestanu poskakovat a podívám se po Villem, kterej leží rozpláclej na zemi a směje se jako malý děcko.
„Tebe je úžasný pozorovat! Celou dobu to tady předvádíš, poskakuješ a nadšeně vyprávíš! jsi v pořádku? ...hele, hele já radši zavolám sanitku jo?!...“ rozesměje se víc. Cítím, jak mi jde horko do hlavy i rukou a naštavně odhodím tašku a skočím po něm.
„Juuéé!“ vyhekne a snaží se bránit, po chvíli získá přesilu a s chechotem se několikrát převalíme navzájem v listí a hlíně.
Konečne se uklidníme a sedneme vedle sebe.
„Já si dělal legraci, polovinu času jsem na tebe zíral s otevřenou hubou a neveřícně a zároveň okouzleně!...“ zvedne varovně prst „...poslouchal tvoje básnění...Víš že jsi při tom neuvěřitelně kouzelná?“ podívá se po mě a já radši chmatám po svojí tašce:
„To jsem ráda, že se mi nevysmíváš!...“ Tak napůl mi skočí do řeči.
„Jak si na to přišla, ty tohle vidíš všude?...“ pomáháme si navzájem na nohy.
„Všude, kde se mi něco nelíbí, vidím to raději krásněji a kouzelněji, abych to mohla vnímat a nepůsobilo mi tolik problémů a chmur!...raději žiju v jiným světě, kde mě nic nebolí a nic mi nekazí náladu...“ to už mě Ville s úsměvem zastaví a raději pokyne k dveřím do školní budovy.
„Hele, vypadáš jako trpaslík, co právě vypochodoval z dolu, takhle bych se tam raději neukazovala...“ hihňám se mu a sama si snažím stírat hlínu z bundy a kalhot. Oba máme ve vlasech listí a větvičky, vlastně to máme snad kdekoli na oblečení a to nepočítám ty šmouhy všude....
„No, takže kolego bychom měli jít se někam upravit, co říkáš, šichta dneska byla namáhavá...“ vezme mě kolem ramen a proklouzneme dolů do sklepů, kde je sem tam nějaký harampádí a taky starý umyvadlo.
Už zase brebentím o jakýchsi vodních dušičkách a skřítcích...Ville napjatě poslouchá a občas se na něco o nich se smíchem zeptá...
„No nediv se mi, tam u nás všichni všude vidíme nějaký skřítky, elfy a víly... a bůh ví co všechno...rádi na to věříme....“ povídám, když si pucujeme bundy.
„Jak tam U NÁS?! Teď bydlíš tady...to si nezvykej holčičko, říkala si, že na to kašleš!“
„Nojooo...“ mrsknu po něm vodu a dostane to přímo do čumáku. Jak ho pozoruju...ne! -nemyslím na nějaký nadpřirozený bytosti a další věci, ale pozoruju ho jako člověka, jako obyčejný lidský stvoření a je to úžasný...Jak se mu proudy vody roztříštily o kůži, a co nejrychleji se zase snažily po její linii dostat dolů, co nejblíže zemské gravitaci.
„Ty si mě nepřej!“ Sakra! Přestala jsem vnímat a už mám málem hlavu pod kohoutkem ledový vody.
„NNneee!!“ vysmeknu se mu a raději během naší pranice kohoutek otočím, aby už nebylo pod čím topit. Jeho prsty mají poměrně velkou sílu a tisk a musím říct, že dotyk tohohle „tvora“ ve mně vyvolává neuvěřitelnou změť pocitů a reakcí...Musím se do něj dostat..prostě mě hrozně zajímá.
„Hele až bude zvonit, tak přesně vystřelíme do chodby a budeme dělat jako že se úplně normálně procházíme po hodině!“ kývne na mě Ville, když vykukujeme v chodbě u šaten. Ani mezi kabáty s eto neobešlo bez menší rvačky, která skončila mezi shozenými bundami a botami na podlaze. A dokonce jsem to byla já, kdo započal vyměňování a schovávání bot.
Cccrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!!
„teď!“ vyhekli jsme oba naráz a vkročili do chodby, zatímco se z různých dveří a postranních chodeb vynořovali další lidi.
V tu chvíli se proti nám zhmotní ta příšera na matiku. Oba ztuhneme a spíš se začneme pochechtávat tomu, že jsme se stejně zastavili a vyděšeně civěli, než z nastalé situace.
„Pomalu...nenápadně....“ se Ville začne trhanými a ,velice nenápadnými´ pohyby otáčet do nejbližší chodby a táhne mě s sebou.
nakonec ho tam surově strčím a vypálím za ním.
„Dík...to jsem potřeboval...,“ skuhrá, když vcházíme do třídy „Nějak mi tím úlekem všechno ztuhlo!“ zazubí se na mě.
„Jenom se nedělej!“ ušklíbnu se a sedám si do lavice.
„Jééé, bacha!!“ vypískne něco pode mnou. Já vypísknu taky, když zjistím, že můj zadek nesedí na tvrdém rovném kusu dřeva, ale na něčem hranatým a měkkým.
„Sorry...nejseš vidět!“ ohnu se smíchy a přidržím se lavice za mnou. Lauri se celej rozčepýřenej posadí a přijde mi vážně roztomilej. Tohohle kluka mám ráda a nevím proč. Musela jsem k němu přilnout hned od začátku, nemohla jsem si pomoct.
„Proč se tu válíš, z přední strany tě vůbec nejde postřehnout!“ povídám mu, chvíli na mě civí a pak mu to dojde. Nojo, já mluvím anglicky!
„Co ste zase vyváděli...A proč ste mokrý?!“ uvolní mi místo a oba s Villem nás zatahá za mokrý a slepený prameny vlasů, nemluvě o mokrých skvrnách na kalhotech i trikách.
chvíli na něj koukáme. „Venku prší!“ vybafneme na něj oba zároveň.
Lauri se hned vrhne k oknu. Ville se kroutíc hlavou usazuje do lavice a vesele mě pozoruje.

O další hodině mě trefí kulička papíru do hlavy.
-Po škole na střeše...
Nasupeně popadnu propisku. To je sice hezký...
- A co třeba mi trochu angličtěji vysvětlit o co jde a jakou máme vůbec hodinu!...
Mrštím to po něm zpět, až se raději automaticky chrání rukou.
- To taky až na střeše...Vysvětlí se...nezlob se... ale sluší ti to, když jsi nasraná!
- Oh, jak romatické!
- Počkej, to pozvání na střechu není taky samo o sobě dost romantický, jo? Budu muset zapracovat...
- To budeš muset lásko...
- Lásko?! A pak mi tu cpi něco o romantice! Sem myslel že na holku se musí pomalu a něžně!
- Na holku? Kdo mi říkal, že nejblíž holce jsem podobná tvý babi, co? A na mě teda s něžností nechoď...počkej, ty jsi na mě někdy byl něžný, ty zvíře?! ty ani nevíš jak se k holce chovat! - házím mu to už se smíchem, po přečtení mého příspěvku se Ville začne chlebit taky.
„Ville! Gabrielo! Vám nestačil včerejšek-...“ zařvala na nás učitelka, ale byla vyrušena někým nově příchozím. Ville už chtěl namítnout - že se mě teda jen za včerejšek určitě nemohl nabažit- ale poslední slova už stejně říkal do prázdna a pozorně jako myška - společně s celou třídou - pozoroval a poslouchal vážný rozhovor se školníkem.
„Děcka v klidu si seberte věci a máte na hodinu volno, než uvolníme jinou třídu, protože se tady bude opravovat to topení, bude tu voda...“ šveholí napůl zklamaně učitelka, ale v tu chvíli s Villem a Laurim zařveme: „Svobodáááááá, Blahoželám topení, skvělýýý!!! a podobně a skáčeme mezi lavicema. Učitelka na nás hází vražedným pohledem, ale to už s polovinou třídy mizíme venku.
„Dobře holka! S tím tvým irským původem se fakt nezapřeš! nečekal jsem, že zdivočíš tak rychle, ale mám z toho ďábělskou radost!“ směje se Ville a drží mě za rameno. Lauri jen přitaká. vezmu ho se smíchem kolem ramen.
„tak...kam teď?“ zastavím se s těma dvěma před školou.
„Myslím, že školník by potřeboval trochu upravit byteček a zašantročit pár věcí!“ usmál se nevinně Ville a Lauri si promnul ruce.
„No tak jdem na to!“ zahořím vzrušením. Oba se po mně nedůvěřivě podívají.
„No hele, asi to bude pěknej debil, grázl a bůhví, co ještě...Mně taky nepřipadal jako sympatickej borec!“
Oba se začnou smát.
„Víš, že jsi to vystihla dobře?! Vítej do party!“ skočí na mě Lauri a já se zase válím v bahně...

Pokračování kapitoly 5

"Ty bláho to je nádhera, miluju starý věci…!" poskakuju nadšeně a prohrabávám se starými šály a závěsy.
"Teď se zas chováš jako moje babi, aspoň trochu ženský!" šklebí se Ville a nechá si ovázat jednu černou záclonu kolem krku. Procházím dál a Ville se mi drží za zadkem, ale je milý cítit jeho přítomnost, jsme tu jen sami dva…Ale je na něm vidět to překvapení a zvědavost, jako kdyby byl malý dítě… opatrně se dotýká starého dřevěného nábytku, soch i látek…cítím z něj, jak na něj ta atmosféra doléhá…sálá z každého centimetru tohohle místa. Je tu trochu prach, a je tu zajímavě něco cítit, aby se mu nezved žaludek.
"Hmm, tahle vůně je skvělá…cítím starej tabák…" nasaje. Ale myslím, že hodlal nasát i tuhle atmosféru, tuhle chvíli, která jako by se zastavila v čase…hmm, takže žaludku to spíš svědčí
"Ty bláho, knížky!Ale…heh, myslím, že v normální knihovně je nadejdeš!" prskla jsem a hodila po Villovi jednu moc zajímavou a erotickou knížku či co. Ty nebohý a zničený papíry obsahovaly starou a buď moc zaláskovanou a čarodějnickou poezii, nebo příběhy i popisy.
"Ty kráso!" vyvalil Ville oči do knížky, trochu zrudnul a vykoktal: " No spisovatelko, myslím, že takhle intimně a dopodrobna bys asi nedovedla psát. Tohle je nějaká obdoba porna …představ si z roku 1752!" zakřenil se na mě a já na něj též. Puberťáci no!
"Zajímáš se o starý kouzelnický rituály a božstva a jak je lidi temně uctívali? Mohlo by tě to zajímat, vypadáš občas jako z nějaký sekty!" koukám do starý bichle, kterou musím podpírat kolenem.
"Co ty víš!" vytáhne jedno obočí Ville, ale tou jeho knížkou dostanu malej pohlavek. Postaví se za mě a přes rameno si spěšně obrací stránky…
"Ty jo, to je jak ze snu, tyhle knížky snad nemůžou existovat!"
"Chceš štípnout?" zašklebí se to za mnou.
"Ani ne, díky, já radši sním!"
"Líbí se vám tu?" zaskřehotá hlásek někde ze stínu a nepřejte si vidět, a hlavně slyšet, jak jsme s Villem zařvali. Knihu jsme málem upustili a tak tak společně zachytili. Není divu, že to s náma málem šlehlo, když jsme se probírali sekcí o duchách, démonech a příšerách…
Oba se k sobě přitisklí, jak se společně snažíme udržet knihu, začneme smát.
"Dobrý den! My se díváme…!" vyheká Ville na starého shrbeného muže, který se vynořil ze tmy, a opatrně mi vezme knihu z rukou. Já se usmívám jak sluníčko a odpovím na otázku.
"Moc! tohle se jen tak v týhle době nevidí…myslím, že se sem budu vracet!"
"To jsem rád,mám sám rád lidi, které tohle zajímá…" roztočí se ke krámu a roztáhne ruce, je zajímavý ho pozorovat.
"Kdykoli jste tu vítáni, můžete podle libosti vstoupit…kdykoli!" zvedne prst a zmizí za pultem. S Villem se na sebe usmějeme.
"Takhle bláznivý lidi beru…" pošeptá mi. Uchechtnu se a přikývnu. Překvapuje mě.
"Já taky…!"
"Podívej!" vydechne když se hrabe na pultě v nějakých starých obrázcích. Nakloním se mu přes rameno, i když je to dost nadlidskej výkon, jelikož na jeho výšku nemám.
Starej ohořelej obrázek - malá kudrnatá holčička, veliký krásný oči, který se jí ale v polovině mění v černý díry…a v ruce drží něco jako velkou jehlu ze které kane napůl černá a napůl světlá tekutina… a těma prázdnýma očima se na vás dívá…tak temně a bolestně a přitom vás odhání…Brrr, oklepu se, ale to není nic proti tomu, co to dělá s mým společníkem.
Villemu se zřejmě zamotala hlava,musím ho přidržet…
"Tohle je zlověstný stín lidského hříchu, toho, který ničí a svádí, ale ta svůdnost je tak odporná…na té jehle má být krev s jedem, která hříšníkovi koluje v žilách…" zaskřehotá prodavač jen co koutkem oka mrkne na obrázek.
Teď mi to dojde…To může být klidně droga…a to dítě nás má od ní odehnat, jed, hřích, který si nezaslouží být hříchem, ale bolestí…Ale…třeba Ville fakt…teda to je zajímavý!
"Pojď…" jemně ho odtáhnu. On ho ten obrázek fakt fascinuje! Musím mu obrátit tvář k sobě. Zorničky se mu trochu zmenší…v hlavě mi začnou kolovat fantastický představy o temných bytostech a silách…ježíši, nemůžu teď myslet na příběhy! Ville se vzpamatoval a dlouze něco hledal v mých očích, rozbušilo se mi srdce…dech se mu zpomalil, mě naopak! Po chvíli se najednou trochu roztěkal a uhnul…zastavil svoje oči na něčem za mým ramenem.
Zamířil tam… hromada oblečení!
"Ale to nejsou jen tak obyčejný hadry…" rozchechtám se a se zářícíma očima pozoruju Villeho i svoje ruce, jak opatrně kloužou po jemných látkách a zkoumají, jaký pocit nám z toho dotyku utkvívá v hlavě.
"To sou hadry!" roztáhne pusu Ville a konečně se začne prohrabávat. Odpovím a zároveň mu to odsouhlasím - smíchem.
"Jsi v pohodě?" kývnu směrem k pultu. Ville mi hodí přes hlavu černý závoj a ještě mi ho ováže kolem krku.
"Jasně!...Jako princezna nevěsta…" rozplývá se.
"No jasně, leda tak pro pohřebáka!" ovážu mu kolem krku na oplátku něco bílýho.
"Počkej…Pojď sem!" odtáhne mě za rameno k zrcadlu.
"Víš že dobře kontrastujeme? A tím i dobře ladíme!" opírá se o mě a já se začnu řehtat.
"Hele, co kdyby sme si dali takovou hru, že každej den budeme jiný, prostě kontrast!Ale musí to ladit...!" zatahám za oba šály…Ville se zamyslí, nevím, jestli mu to vůbec jde, asi se jenom snaží vypadat důležitě… Pak se mu ta jeho tvář rozzáří jako andělovi a mě v tu chvíli napadne další úžasný obraz do příběhu…který jde popsat jako tvář, ale čtenář nebo ten, kdo příběh uslyší, musí ten obraz vidět jako kus úžasného světa a jeden dílek chybějící v mozaice neuvěřitelné a kouzelné krásy tajemné říše ...Brrr! Nemysli furt na knížky!
„Tak jo, ale nebudeme si říkat, co máme na sobě!“ utáhne mi můj závoj a já udělám ksicht dusícího se člověka.
„Hele...Mám takovej pocit, že bychom měli jít do školy...“ pozoruje Ville hodiny v odrazu zrcadla. Podívám se na ně taky a spěšně si sundám závoj.
„No, ne jít...“ podívám se na něj a on můj pohled s čím dál větším úšklebkem opětuje. V linii jeho rtů je možný zpozorovat notnou dávku ironie, trochu škodolibý radosti a taky očekávání něčeho veselýho, prostě zase něco vyvede a má z toho ďábelskou radost...
„...Ale běžet!“ vykřiknu a Ville posměšně vyhekne.
Vypálím z obchodu a ještě se stačím usmát na prodavače.
Počkat! proč se za mnou nežene nic dlouhýho, černýho a dneska taky vypadajícího jako smrtka?!
Rychle se vzpamatuju, otočím a s nakrčeným ksichtem strčím hlavu do obchodu.
„Ville! Neříkal někdo, že musíme jít?!“ Ville stojí u pultu a zkoumá asi zase ten obrázek. Ušklíbne se a letí za mnou.

„Hele-he-...hele...“ snaží se říct něco po dvouminutovým běhu. Škola je už na dohled.
„No? Co?“ otočím k němu hlavu a jak se natřásám během, vyberu si vhodnou chvíli, abych mohla využít svých skoků a nadhodit si brašnu na zádech.
V tu chvíli si uvědomím, že před okamžikem se černota vedle mě zasekla a začala ujíždět dozadu, až jsem za ní nemohla dohlídnout.
„Není mi...ehm, potřebuju se nadechnout!“ Je zelenější než ten čerstvě natřenej kandelábr.
„Kuřácííííííí!“ zaveju a opřu se o tu lampu vedle Villeho. Mně ovšem taky dlouhý běhání v chladným vzduchu nesvědčí.
Nějací dva kluci s cigaretama v puse nás nedůvěřivě pozorujou. Ten jeden se i tak dívá chápavě. Ville jim posměšně pokyne a pomalu se vydá dál.
„Nemá cenu spěchat...i tak jsme přišli o to nejlepší...matikááááá!“ zamává rukama ve vzduchu a já se před něj postavím do obranný pozice.
„Jo, tobě na tom možná nezáleží, jenže já si nemůžu dovolit to všechno posrat! Ty s tím takový problémy nemáš...vlastně, kdybys chtěl, nemáš vůbec žádný! Jenže já nemám nic a popravdě, štve mě to...nechtěla jsem to nikomu říkat, dneska ráno jsme si to s mámou docela urovnaly...ale je to ve mně pořád...No,...zase tě tady otravuju s těma kecama...Ach jo!“ chci si sednout na obrubník, ale Ville mě zachytí a přitáhne k sobě.
„Nebyl to nááááhodou někdo před chvílí velice podobnej tobě, ne-li stejnej, kdo mě tahal do obchodu a kašlal na školu?...Hele, já ti to nezávidím, měla jsi tam všechno...Ale nechceš zase nahodit ten bezstarostnej ksichtík? nenech mámu aby ti to všechno zkazila! Ukážeme jí, že se tady bavíme nejvíc na světě a že si to tady zamiluješ!...A navíc, slíbili jsme si pomoc a já tě všechno, co potřebuješ naučím! “Obejme mě zezadu kolem ramen a opřen hlavou o moje rameno mi huhlá do ucha.
„Máš pravdu, musím být stejná, jako bych byla v Irsku...Jako by mi tu to patřilo, najdu si tady svojí zem, svůj svět...víš, mně na škole ani tak nezáleží, to jsou jenom máminy geny....a trochu ten strach z ní...hele, víš co? Kašlu na to!“ chytnu ho za ruku a vymotám se z jeho objetí..
“...A hned dneska v noci hodlám někam vypadnout! Půjdu hledat svojí zem!“ postavím se hrdě jako bojovník odhodlaný bránit svůj původ a svou půdu, jež mu byla z boží vůle přiřčena králem.
Ville se narovná, prohlídne si mě od hlavy k patě a zase zpět a usměje se.

Kapitola 5

Když jsem se ráno zničeně připlazila do kuchyně a usedla nad snídani a místo dobré ráno zaskřehotala něco ve smyslu: "že škola je děsněj vopruz, a nevím, jak přežiju dnešek…", máma začala kuckat.
Moje uraženost mě ze včerejška ještě nepřešla, na jednu stranu si to tu svým způsobem zamilovávám, ale na tu odvrácenou…mám ráda změny, jenže tahle byla moc velká, od lepšího k horšímu…proč lidi opuštějí svoje štěstí? I když máma (která právě dokuckala) se tu cítí šťastná. Práce, je tu zpátky doma (ona alespoň rozumí!), a nějakej "úúúúžasnej" chlap…Já jsem doma v Irsku! Připadá mi, že my dvě svým způsobem ani nejsme jedna rodina. Každá jiná...odjinud. Já nevím, kde mám mít domov, stejně jsem radši svobodná…
"prosimtě nech si ty slova!" Podívala se po mě dotčeně…
Jéje, včera jsem něco pochytila, Ville s Laurim tuhle frázi hodlali zkusit na mojí mámu, když je to teda učitelka. Namítala jsem, že je, ale v mateřince, ale i tak jsem jim na to kývla.
Podařilo se…"Nojo, učitelská hrdost hned první den…a na co, na to mučení, kterýmu říkáte vzdělání a brána do budoucnosti?...tsss." smála jsem se na ni a přiletel na mě zabalenej balíček, který jsem tak tak chytla.
"Tady máš svačinu ty drzoune, však tě to přejde, až budeš někde přebírat brambory!"
"Tady?!"…vyprskla jsem. "Vždyť v týhle finský zimě by nepřežil ani plevel, …a když už, tak v Irsku klidně, tam by mi to nevadilo!" zakousla jsem se se žádostivým pohledem na ni upřeným do rohlíku s máslem. Máma přetočila oči. "ty teda divočíš rychle, na samotě v přírodě by tě to nenapadlo, nojo, po těch letech budu muset přežít město…a jeho vliv na tebe!" zašklebila se a podívala z okna.
"Ty mami, proč vlastně táta odešel, a nevím o něm skoro nic, sice mi občas vyprávíš a nikdy mi nechyběl…ale…(co kecám? Vždyť se mi stýská jak psovi, protože jsem navíc v nějaký namrzlý p*deli Evropy!)..víš vůbec kde teď je, nemám ponětí…co dělá, kde žije?...Asi v Anglii, co? Když odtamtaď je.." ježiš, proč si vzpomínám na tátu teď? No, asi že Lauri včera o svým fotříkovi básnil…
Máma se na mě na pár vteřin podívala, docela rozumně chápala, když jsem se na něj ptala, je to právem.
"po pravdě teď už toho vím o něm málo…a navíc, máš to popletený, táta je taky Fin, v Anglii měl jenom práci…a docela dobrou, pokud vím. No, pak ses měla narodit ty, tak jsme se sem na chvíli vrátili, Matti trval na tom, že si vezme hodně dlouho dovolenou a budeme všichni spolu, tady v naší zemi, protože po právu jsi Finka a měla by ses tu narodit. Hrozně mu na rodině záleželo…až moc…Ale jenom to hrál!" mamčin podivný výraz se změní v tvrdý a odmítavý…"Jenže tady mu to všechno vlezlo na mozek a zbláznil se, doslova se zbláznil! Už delší dobu to s ním bylo k nevydržení, přestal se o nás zajímat a jenom nám ubližoval!Buď ráda, že si ty hádky a těžký chvíle nepamatuješ, odehnali jsme ho naštěstí včas…"
Jo, od dětství si pamatuju jenom to, jak mi občas v Irsku říkali, že táta by nám ublížil a byl na nás zlej a nechtěl s námi být…Víc jsem se o to nezajímala, nechtěla jsem jim tím ubližovat.
"Vím, že je někde tady a žije…to je tak jediný…ale nejspíš provádí příšerný věci! Víc ti nepovím, po pravdě, budu ráda, když ho tu nepoznám…"
"To bude dobrý mami, nenecháme ho něco provýst!" usmály jsme se.
"Jo, hele, když tě dneska vemu dřív, mohla by ses podívat do školky, děcka tě chtěj vidět!" usmála se na mě, ví že děti zbožňuju a kolikrát píšu i pohádky pro malý.
"Copa's jim o mě nabásnila?..." rozesmála jsem se a už už startovala od stolu, protože máma si oblíkala kabát.
No těpic, dětí jako smetí a řve to jedno přes druhý. Miluju jejich svět, protože už teď ho nemůžu pochopit. Do školy to budu muset vzít oklikou, je to tu nějaký zastrčený, jak mi poradila jedna učitelka…stejně jsem jí nerozuměla.
No, takže finsky neumím ani ň (pokud se nepočítá perkele a jiné nadávky, které mě včera v hospodě učili Lauri s Villem:) ) když se pomalu nedovedu domluvit ani s dvouletým žvatlajícím prckem. Přesto jsem se mezi nima pobavila…Základní otázky jako "kolik ti je?" "a máš už kluka?" "co tě baví?" " jaký máš ráda zvíře?" "umíš si držet nos a skákat po jednej noze přes švihadlo?" se ukázaly být velice poučnou praxí z gramatiky (tedy s tou poslední otázkou jsem měla trochu problém), A nakonec jsem se s nimi i pomocí jejich knížek dovedla bavit o pohádkách. Rozdováděla jsem se tak, že jsem s nima ty pohádkový postavy nebo zvířata hrála a blbnula jako oni.Učitelky se někdy mohly potrhat smíchy.
"Mohli by jste z nich mít povedenou divadelní společnost!" smála jsem se, když na mě leželi asi tři mrňousové, co mi předváděli, jak loví vlčí smečka.
"Vždyť jsme taky už hráli a měli větší úspěch než naše městský divadlo!" přišlo mi v odpověď, ale to už nevím, kdo to byl, protože jsem musela hrát mrtvolu, kterou si za nohu táhli do jeskyně, jejž představoval plátěný stan. Jsou to docela prevíti a hlavně hodně živý, to mi hned vlilo novou krev do žil a plánovala jsem si, že po škole se tu stavím.
Najednou kolem mě proběh světlovlasej klučík tak kolem čtyř, pěti let, stydlivě si mě prohlídnul, přiběhl pozdravit tety, neboli učitelky a odběhl ke dveřím, kde na něj čekal…
"Ville!" vykuckala jsem a jedna blonďatá princezna, která mi zrovna vězela kolem krku zpozorněla: "To je Eliasův bráška, všechny holky ho balí a ty co šíkaj, že ne, těm se štejně líbí a balej ho taky!" Musela jsem vyprsknout.
"Ale notak, já znam hodně hezčích kluků a Ville se s váma baví?"
"Joo, docela jo, teda já žnam ještě Lauriho, ale Ville se mi líbí víč!"
"Ahoj Gabrielo, ahoj Alino!" přiběhne k nám Eliáš a Alina zrudne.
"Ahoj! Jak víš moje méno?" usměju se na něj a teď zčervená zase on.
"Ville mi to žek! Že šeš hodná holka a budeš dobrá nevěsta!" naparoval se, a nedivila bych se, kdyby mu lékař konstatoval úžeh, jak byl rudej. Ale měl stejný rysy a ksichtík, a hlavně ty oči! Po svým velkým bráškovi…
"Tak bráškovi vzkaž…" mluvila jsem na něj finsky pomalu, protože jsem si sama ještě nebyla jistá …" že já se vdávat nebudu a nechci! Že nikoho nechci…" pohladila jsem ho po tvářičce a on s roztomilým úsměvem odběhl. Ville si musel dřepnout, ještě stále držel Eliasovu tašku. Na chvíli mu zasvítilo v očích, když mu to Elias předával.
" Ani mě nechčeš?" Vyvalila jsme na něj oči, no jasně straší bráchové.
"A víš že tebe jo!" usmála jsem se na něj a Elias na mě nevěřícně vyvalil kukadla a popadal dech, ruměnce měl snad i na nohou.
"Ne, ne! To vžkažuje brácha!- jestli ho nechčeš!" rudá mu trochu ubrala.
"Jo tááák!" svalila jsem se na zem a tlemila jako po rajským plynu. Ville se opíral ramenem o futra a pobaveně mě pozoroval. Zvedla jsem se na lokty a pohladila Eliase
"Vzkaž bráchovi, že vzkazuju, že tebe chci, protože seš hodnej kluk, ale jeho nechci, protože on je zlobivej!"
Elias odběhl a zase přiběhl, chudák, dneska bude mít maratón!
"Brácha vžkazuje, že bude třičtvrtě, takže byšte měli, jít, jestli nechčeš mít průser druhej den ve škole…" zopakuje mi to radši ještě jednou, protože dlouhý věty nepobírám. Tak se zvednu, dám Eliasovi pusu na tvář, až si z toho sedne, zamávám mamce i Alině a připojím se k Villemu na chodbě.
"takže mě nechceš, protože jsem zlobivej? No počkej, jak budu dneska zlej!" štípe mě Ville, tak mu střelím pohlavek. Zbytek cesty do školy se handrkujeme napůl finsky a napůl anglicky. Navíc si všimnu, že má velký rudý kruhy pod očima a v ksichtě bílej jako křída…vypadá jak upír. To asi už včera zkoušel něco s tím kšeftíčkem. Takže si s tim klukem fakt dávali nějaký svinstvo a pak se tím večer nacpal a jak se zdá, jeho tělu to tentokrát nesvědčí…Jestli vůbec někdy svědčilo…možná s tím začíná, možná to teď jenom přehnal…nevim!
"Dneska si asi neměl moc dobrý spaní, co?" snažím se nenápadně začít. Proč nemůžu držet tlamu?!
"Na co tím narážíš?" trochu se poleká a zkoumavě si mě prohlíží.
"Na co bych měla? Jenom že vypadáš, jako bys vylez z rakve po deseti letech!" ušklíbnu se. Musím zjistit, co mu je. Ten kluk je sice paňár, ale rozhodně nechci aby blbě dopad…Ježíš já si hraju na spasitele! No těbůch!
"Jo, radši to neřeš, jsem v pohodě jo?" dělá frajírka, ale zdá se mi že zezelenal…
"Jak chceš!" usměju se a zastavím před jednou výlohou plnou starejch knížek a doplňků…
"Ty jo, tohle snad bylo ještě před první světovou!" šklebí se Ville.
"Jdem dovnitř?" ctižádostivě se na něj podívám. Jakmile zjistí, že ho pozoruju, přestane se zničeně opírat o zeď a hekat. Nemám to řešit, tak co…stejně ale bojuju sama se sebou.
"No hele, mluvil sem o průseru…co škola, stihneme to asi tak tak!"
"pochybuju, že tobě bude chybět a já si chci taky něco užít, škola se nezblázní!"
Ville se usměje a prohlídne si mě od hlavy až k patě. "No, ještě že nejsi nějaká další šprtka, se kterou nic není, děvče překvapuješ mě, ty se nechováš ani jako správná holka!"
" a tobě to snad vadí?" přitáhnu si ho k sobě za šálu, která mu visí kolem krku a vlezu jako první do obchodu.
_________________

kapitola 4 pokračování

O hodině mě do hlavy strefilo několik papírových KULIČEK (od koho asi), takže jsem díky otřesům mozku znova měla ze školy prd.
"sem ti to řikala!" koukne na mě soucitně holka, co jsem se jí prve na Villeho ptala.
Jelikož si nás učitelka všimla, posadila nás s teroristou k sobě. Takže jsem se taky teprve teď dozvěděla, že se bude psát test. No bezva, ale ten, kdo z toho měl očividně veliký nervy, byl můj soused.
Ty jeho pohledy mě děsily. Ale taky jsem měla radost, že se čertí kvůli mně. Všichni se ho straní a mě baví ho štvát…
Jelikož jsme brali něco z jazyků, vzala jsem si na starost, že mu to vysvětlím, protože na to koukal jak krocan na hnůj. Přitáhla jsem si jeho test a podle svýho, ale přeci trochu jiným způsobem (nejsem blbá, žejo, aby dva, co seděli spolu, měli na vlas stejný testy!) mu to tam opravovala a přepisovala.
"Tumáš, napiš to takhle, a tohle musíš…….protože……..víš?" začala jsem mu vysvětlovat, když se úča nedívala. Si tam pod lavicí četla nějaký pornočasopisy, boco…
Chvíli na mě starostlivě koukal, že takovýmu frackovi někdo pomáhá s testem a podvádí…Ale nakonec s čertovským úsměvem pokrčil rameny a snažil se pochopit, co jsem do něj hustila…zhruba…
"Máš štěstí, že o hodině moc mučit nemůžu…ale počkej!" syčel, ale ten jeho úsměv byl strašně upřímnej a nevinnej. Nevím, jak to dovedu poznat.
"To se teda těším!..." odseknu s přátelským ale i ironickým přízvukem.
"myslíš, že to zvládneš? Já nejsem takový neviňátko…no možná trochu, ale s tebou to půjde těžko…" začnu mu tisknout rameno, zatímco se skláníme nad papíry. Ville zpozorní.
"Ty na mě přece nebudeš zlej…." Kňourám a jedu mu rukou po zádech,…a na koleno,… a trochu výš…
"n-nech toho!" vypískne a dívá se na mě jako na boží zjevení "ty seš vážně číslo…" Když ho ve chvíli, kdy vejská abych přestala, jelikož je to mu 'vážně nepříjemný', štípnu do stehna, ani nestačí doříct to druhý a vyletí tak, že si střihne koleny o lavici. "jau!" ale řehtáme se jak blázni. Ví, že jsem si dělala srandu.
"Valo, alespoň, když tam máš tu ženskou, tak se trochu klidni, alespoň JI nech na pokoji!" sebere nám učitelka testy. S úšklebky zadostiučinění sledujeme jak si je pokládá na katedru.
"To si jenom myslíte…to teprv když jí tu mám…a navíc ženskou!" začne mi hrabat na kolena a boky. Samozřejmě si děláme legraci, ale když se už poněkolikátý shodíme nasraně (ale ve vší míře) ze židlí, protože se "nažhavujeme drzejma dotykama", musím si zase odsednout.
"neodcházej má drahá!" vejská Ville a vztahuje ke mně ruce. Učitelka se podívá na něj, na mě, pak zase na něj a na mě…Já taky pokrčím rameny, tohle chování u něj znám z venku. Tady jsem si zvykla, že doráží o dost tvrdším kalibrem
"Neboj můj milý, zase se shledáme…někdy!"
Bohužel v zájmu mého vlastního bezpečí musím sedět napořád na svém původním místě.
Ke konci vyučování ke mně zase přiletí dopis s pokusem o anglické vysvětlení. Nečekala bych to, ale díky bohu!
Ale i snaha se cení. Pošlu mu dozadu pusu. Ville nakrčí obočí a potom se chytí za srdce a sklátí se k zemi. Učitel, kterého máme, jenom chvíli zkoumá, jestli neteče krev a zase se obrátí dopředu, když zjistí, že je to Ville. Nicméně všichni jsou Villeho reakcí zaskočeni.
"Hele, Valo ty ses zbláznil bo co? Se chováš nějak jinak!" pleskne ho do ramene o přestávce nějakej malej frajírek se zelenejma očima a skočí na lavici.
"No a tobě je do toho co?!" rozcuchá mu tmavý vlásky Ville. Ti dva jsou dost rozdílní, i když ten malej dělá ve třídě taky pěknej bordel.
"Jo jestli se dvoříš tejhle slečně…seš divnej!" usadí se v tureckým sedu před Villeho.
"Jinak já sem ňákej Lauri!" podá mi ruku.
"Joo, jasně…Gabriela " stiskneme se a já stále pobírám jejich rozhovor, protože tak dobrá finštinářka vážně nejsem.
"Ses nějak zklidnila, ne? To bych do tebe neřek, ale dala's mu!" rozesměje se. Ville ho zchodí klidně na zem a mě dojde, co mi Lauri vlastně řikal, až když slyším ránu, jak sebou ten malej třísknul o zem.
"tady v těch místech je asi tradicí, že sebou každej mlátí o podlahu!" artikuluju opatrně na Villeho a masíruju si několik modřin. Ten se ke mně nakloní a přikývne.
" Zasloužila sis to!" odpoví mi ještě anglicky. Lauri se vynoří zpod lavice a zachraptí něco ve smyslu:
"hele lidi, já vám moc nerozumím, takže kdybyste byli tak hodný a bavili se se mnou v rodnej finštině!"
"Sorry kámo, ale Gab moc nerozumí, víš!" zahuláká na něj tentokrát zase finsky Ville.
"Jo, a malej dotaz, odkdy ty umíš tak dobře anglicky, Ville?" čumí na něj stále ještě na zemi Lauri. Ville obrátí oči v sloup a přejde ho. Vezme mě za ruku a odtáhne na střechu školy. Je velká přestávka a ve škole strašnej bordel, takže si nás nikdo nevšímá.
"Tohle je mý další oblíbený místo!" usadí se frajersky u jedný zdi a čumí přes neohraničenej kraj střechy na město. Založím ruce v bok a koukám na něj s hlavou na stranu.
"tyjo, vypadáš jak moje máma, nech toho!" povídá mi s úsměvem a trošku vyšší tóninou hlasu a hledá asi cigarety. "Co je?!" zastaví se.
Začnu se smát, tohohle člověka musím ještě hodně poznat a přesto cítím, že o něm vím hodně, má toho v sobě spoustu, ale mě se to zatím daří rozeznávat…tyjo…to se mi asi u nikoho ještě nepovedlo. Usadím se vedle něj. Chvíli se hádáme o tom, kdo z nás toho druhýho víc sere a pak pomalu přejdeme na téma jazyků. Ville se hodně anglicky prý učí v kinech, často se mu povede se do nějakýho vkrást a nebo si tam prostě zajde jako normální člověk, kámoši s nim prej nechodí. Samotného ho baví mluvit se mnou v cizím jazyce a že klukům se fakt nesvěřuje se vším, ani s tím, že umí víc, než se zdá.
"Nevim, jak se budu moct učit, když sice něčemu rozumím, ale mám toho moc. Měl si někdy hodně hnusnej pocit, když jsi byl na úplně neznámým místě s jinou kulturou a ničím, co bys znal?" Ville už má cigaretu u huby a s vypuštěním dýmu z úst přikývne.
"Já se tak někdy cítím, všude nejsi pán a někde ti i ubližujou…Tak se ze mě stalo tohle…ten cvok, co ho lidi radši nechávaj na pokoji. Ale jsem tak rád, můžu bejt ve svým světě a nikdo mě nesere….teď mám klid i svý místo, i když některejm dospěleji to hold do hlavy neleze i tak…" pousmějeme se oba.
Pak už není tak sprostej ani vzteklej a mluví se mnou jako včera na střeše. Rozumíme si hodně, a myslím, že jinak, než každý z nás se všemi ostatními. Ke konci už mluví Ville jako já, vždyť on je to stračně citlivej a zasněnej tvor!
Sama ho zasněně ho poslouchám a nemůžu věřit svým uším i očím. Je tak…jinej…a najednou hrozně křehkej. Náš vážný a osobní rozhovor skončí tím, že ho vezmu za ruku.
"teda..překvapil's mě! Když mluvíš 'fakt o sobě', najednou všemu rozumím, rozumím tobě a to je hlavní…jenže i tak, nemůžeš bejt se mnou pořád. Tak jako ty mi to tady vážně nikdo nepodá!" směju se.
Ville se na mě tak klidně a bláznivě podívá.
"Už musíme jít, zvoní…A chtěl jsem abys na chvíli vypadla z toho blázince tam dole, vidím na tobě, že toho máš fakt dost…ale pššt! Tohle je jen naše místo, jo?...A doufám, že se na mě nezlobíš, jaksee k tobě chovám…Asi tě ale vážně zabiju!.." když vidí, jak se směju, roztáhne se mu pusa. "Já jsem takovej a taky nejsem…ale u tebe bych fakt nechtěl něco vyvést A právě dneska, ono se ti to i líbilo?! Něco se ve mě zlomilo, v životě jsem nepotkal hlavně HOLKU, která by toho v sobě měla tolik tvrdýho a divokýho…" zvedá se a stále nepouští mou ruku. Drží ji tak pevně a jistě. Dává mi moc síly a drží mě tady, nemusím se bát…to cítím, když mě tiskne.
"A jak jen budeš chtít, pomůžu ti se vším, ale ty mě taky, jo?... Teda takhle rychle jsem se neskámošil s nikým…ani moc opravdovejch lidí, kterým můžu věřit není, ale tuhle dohodu uzavřeš jako jeden z nich...teda jestli platí?" zvedne trochu výš naše stále spojené ruce. Tyjo, já se s ním ještě držím za ruku? Obejme mě horkost.
"Jasně že platí!" stisknu ji co nejvíc dovedu. Vždyť to stejně byla samozřejmost.

Anglina? Ježíš co to berou za krávoviny? Nuda, takže když zrovna nemám co dělat, raději radím ostatním…když jim to očividně do hlavy moc neleze. Chudáci, a přesně takhle se cítím já téměř ve všech předmětech! Nenávist proti činu mé matky se dnes stále víc a víc prohlubuje!
Na konci jsem úplně zničená, přesto mě povzbuzují ksichty i upřímný pohledy Villeho, když se na něj občas ohlídnu. Dokonce s jeho a Lauriho pomocí jednomu učiteli sestřelíme papírovejma opět KULIČKAMA:) paruku.
"Pojď s náma ještě ven! Nemusí zjistit, že už skončila škola." přidají se ke mně ti dva venku. Samozřejmě mě učí, jakýma způsobama se dá skákat na popelnice a ze stromů. Ville si stejně vymyslel, že budu skákat ze stromů na ně. V pohodě mě chytali do náručí. Ale když skákal Lauri, oba jsme mu ustoupili Ten chudák už hodně dlouho nebude lízt na stromy.
Zatáhli mě do nějakýho pajzlu, kterej se ukázal bejt docela vyhovujícím prostředím, protože nám klidně dali pivo i tvrdší věcičky.
S těma dvěma je legrace.
"Jo ty ville, že se k ní tak skvěle chováš, až takhle hodnýho a takovýho fantastu tě neznám ani já!" opře se Lauri o zeď.
"Gab je taková moje malá hodná holka, viď!" dělá pitomosti Ville a opře se o mě.
"Je tu úplně zranitelná a bezbranná a taky je to takovej divoch a cvok, ještě si něco udělá.." šišlá na mě a já na něj vypláznu jazyk. "Dyžtak si něco uděláme spolu!...Chci ji mít u sebe, sám si ji poznal ne, tohle je úžasnej tvor, má toho v sobě tolik, nikdy mě nikdo tak nezaujal…" lokne si ode mě ze sklenice Ville. Takhle dáváme kolovat všechno, co se tu u nás tří na stole dá pokládat za pití.
"Sejdeme se na kožním, pánové!" seberu Villemu pivo a zatímco on zakroutí hlavou a Lauri se tlemí, já ji dopiju
Na chvíli se k nám přifařil jeden vytáhlej klučina s kapucou a něco si předávali s Villem, okamžitě se mi to nelíbilo.
"ty Lauri, co to vyvádí, není to doufám to co myslím!" tahám vystrašeně Lauriho za mikinu.
"Ty hele, radši to nech bejt..fakt, já to teda taky zas tak nepřeháním a na tohle fakt nemám odvahu, ale…radši klid." věnuje mi ustaranej pohled.
Lauri ale prý kvůli tátovi nemůže, budou opravovat auto i motorku a chce ho to naučit, takže nás potom opustil.
"Pozdravuju Mattiho!" zaskřehotal Ville. Hrklo ve mně, protože to jméno mi bylo povědomý..ne, ne to je jenom náhoda.
Ještě trochu mimo jsem zamávala Laurimu a potom už jsme s Villem vesele probírali život v Helsinkách. Dokázal mi říct skoro všechno…Dala jsem na Lauriho radu a neptala se Villeho na ten kšeftík.

"Tak brácha, a domů!" vysadil mě na schody našeho baráku Ville.
"Brácha?!" rozesměju se. Ville mě s hlavou mírně na stranu pohladí po tváři. Otáčím se k baráku a zahulákám:
"Tak jo, tak nazdar ségra!" Tentokrát slyším, jak se směje Ville. Doma jsem s mámou moc slov neprohodila, okecávala něco o nějakým fajn chlápkovi, kterýho dneska poznala. Spíš jsem jí peskovala, že nezvládám školu a ničemu moc nerozumím. Prostě se mi stejská a vůbec sme sem nemusely jezdit, v Irsku je přece taky dost pracovních míst! Zalezla jsem do pokoje a zničeně se schoulila na posteli.
Počkat! Ani náhodou! Vždyť co dneska Ville a Lauri! Vždyť mi dávali jasně najevo a hned tak moc, že k nim patřím a že i když sme si všechno nerozumněli, chápeme se i tak, vzali mě do tohohle života s takovou láskou, dalo by se říct….a já tu budu v depresích?! Tak to teda ne! Vstala jsem a s o poznání veselejší náladou otevřela okno dokořán. Venku na dvorech a na ulici to žije. Pohlédla jsem na nástěnku, kam jsem si psala něco o andělích, popadla jsem papíry a tužku, usadila se na okně a dala se do pozorování, vzpomínání i přemýšlení…°°

"Proboha jsi v pohodě?!" zachytí mě Ville. Všechno tohle se do mého zatím poloprázdného mozku nalilo tak rychle, že se mi z toho návalu vzpomínek nějak podlomily kolena.
"Jo!" rozesměju se a obejmu ho. "Díky, že tě mám!" zavýskám a užívám si, jak moc pevně mě drží i on. Teď když už něco vím, cítím to trochu jinak…jeho trochu jinak.
Jsem celá šťastná z toho rozpomenutí a tentokrát už si máme o čem povídat…

Pokračování zase někdy…

Pokračování 4. Kapitoly

Viivi se Samuelem si začali hrát na krotitele vlků poněkud brutálnějším způsobem a to ještě v areálu nemocnice.
Poté, co vyděsili vrchní sestru, když jí špinavou a páchnoucí hlavou od koštěte začali odhánět, sotva ke mně s doktory došla, je najednou přitáhli zřízenci za šosy, že se hrabali v přístěnku pro uklízečky a hledali Savo.
Jak jsem se od těch dvou krotitelů dozvěděla, chtěli polejt podlahu před pokojem, aby se k nám doktoři stěží dostali. Teda podle nich je to mělo otrávit a zabít, protože to jsou zlí vlkodlaci. Přemýšlela jsem, že takovou fantazii má jenom Viivi, ale realizace těch teroristickejch útoků bude mít na svědomí Samuel.
Eero už už svého syna hodlal začít škrtit, protože prý když ti dva jsou spolu, měli by se všichni schovat do krytu. Právě v tu chvíli do dveří vkráčel Ville. Zabránil tak tomu, že by Samuel skončil ještě tady v márnici. Viivi mu skočila kolem krku a Ville mi tak tak přestal věnovat pozornost, protože k ní čichl a :
"Viivi! Ty si se zase polejvala nějakejma čistícíma prostředkama!" Malá dělala psí oči a skočila Samuelovi do náručí. Musela jsem se začít smát. S touhle rodinou to bude těžký…
Ville se a mě podíval a já ucítila mravenčení po těle. Sakra, co to je? Ale něco mě k němu táhlo… Tak mám jít k němu, nebo ne, …ještě nic nevím, neměla bych to uspěchat…než se to v mý hlavě i těle uklidnilo, došel ke mně Ville sám. Klekl přede mě a opatrně, jako by se bál, že se zase budu bát já, mě pohladil po tváři:
"tak co, jak to s tebou vypadá…?" V jeho očích i tváři by se dalo vyčíst hrozně moc emocí. Jako v nějakej krásnej knize.
Usměju se: "Skvěle, protože už nemám záchvaty nervů ani vzpomínání, pustí mě už domů, to se budu prý rozpomínat ještě líp a rychleji….to bude asi mazec, a já sama jsem je ukecala, protože se mi tady nelíbí…já už chci ven!" vyfoukla jsem poslední slova zoufale ke stropu.
Ville se najednou postaví a natáhne ke mně ruku: "Jestli chceš, můžem jít už teď…"
Rozzářím se, i když uvnitř mě bubnuje strach.
"Jdeme se projít…ju? Počkáš tady na nás?" pohladí Ville Viivi po tváři. Viivi přemejšlí, jestli nás má jít otravovat, ale Lauri na ní mrkne, takže mu skočí do klína a kejvne.
Ville mi galantně pomůže do kabátu a s jeho pomocí nakonec najdeme cestu do zahrady nemocnice.
Jdeme vedle sebe a já najednou nemám co říct. Spíš nevím, o čem bych měla mluvit…
"Copak?" Vezme mě přátelsky a zúčastněně Ville za ruku, ani jsem si nevšimla, že mě celý ty dvě minuty co jdu a vyděšeně se rozhlížím, pozoruje. "Že ani nemluvíš, jindy jsi vždycky brebtala o všem možným, i o tom, jaký mají hnízdo nějací ptáčkové ve větvích, o tom, jaká je ta cesta, po který jdeme, o všem….teď mlčíš…Pověz prosím něco, moc mi to chybí…" pohladí mě po tváři. Překvapí mě to, i když je to milý. Stáhne se.
"Promiň, nechal jsem se unést…." Vidím na něm, jak moc ho to bolí, jak se musí ovládat, hlídat, co všechno mu chybí….a proč zrovna se mnou se musí trápit, s tou, která mu to nemůže dát?! Jemně a jenom trochu ho sevřu v náručí. Bojím se. Začnu radši mluvit v odpověď:
" Nediv se, nevím co mám říkat, bojím se někomu věřit, jednu chvíli se na něho usmívám, tu další už se ho bojím…a povídat si o čem, …O čem si může povídat pár, který spolu má čtyřleté dítě? O tom, jak se těší, až bude chodit do školy, co všechno tam ten pošuk malej bude vyvádět? Čím mu udělat radost? Jak si spolu jako rodina užít…hm?...pověz…já sama nevím, co tady v tomhle světě znamenám…prosím."
No, to jsem mu teda pomohla. Radši, kdybych nic neřekla!
"Ne, já se nedivím, sám bych se uzavřel před vším kolem sebe, když vůbec nevím, kam patřím, jaký jsem…co jsem udělal…jsem rád žes mi to řekla…vím, že se teď vůbec nevyznáš v ničem, jako bys byla zase úplně na začátku, ztratila jsi všechno (a tys to ztratil se mnou)…. a já se ti pokusím dát najevo, že patříš k nám a moc pro náš znamenáš, že jsi naše, nikdo ti už neublíží…"
"Bože, děkuju…." Tentokrát ho musím a sama hrozně moc chci obejmout. Pevně, s láskou a s pokusem dát do toho trochu důvěry.
"Chci ti moc dát víc, ale jako bych byla jen loutka…nemohouc se sama pohnout, bez cizího velení…pomoci…trápí mě že jsi tak nešťastný, moc mě to trápí, nezasloužíte si to…a já si nezasloužím vás, vás všechny!" zase slzy.
"Ne! Pšššt! Už žádný slzy, žádný trápení, prosím…" ty jeho dotyky mě tak děsí a zároveň tak rozpalují…
"Jestli dovolíš, já tebe, Loutko, můžu vést, chci ti dát život, dovolit ti poznat kouzlo pohybu, dovolit ti mluvit, dívat se…dýchat, milovat…i nenávidět." To už mi šeptá těsně u tváře a přitom se mi vážně vpíjí do očí. Miluju, když se mnou někdo hraje tyhle fantastický a pohádkový hry, miluju svůj kouzelný svět, ve kterém může být úplně všechno…on to ví, Ville, …připomíná mi ho, zná mě, můj svět, ví, co miluju, co jsem….Ach Ville…
Tentokrát se nechám unést já a přitáhnu si ho k sobě co nejblíž. Srdce mi buší, protože poznávám, věřím, protože mě hřeje…
"Ano! Ano, můj pane, veď mě životem, máš nade mnou vládu, jen ty jsi můj loutkař…!" vydechnu se zavřenýma očima a mačkám ho k sobě. Když na něj pohlédnu, můžu se dočíst takové úlevy, radosti, vášně…
"Víš že jsi má nejkrásnější kniha?! Kniha ve které se musím naučit číst a přitom se mi sama otevírá, přesto v ní čtu a podvědomě tomu rozumím, i když nerozumím…" rozesměju se
"Ale kniha, která mě vždycky fascinovala…jediná, kterou budu chtít vždycky číst, znovu a znovu…"
Villemu se zaleskne v očích: "Tohle bylo z tebe, z tvého nitra…jsi to ty. A tu knihu jsi napsala ty, a je mi ctí, že já můžu být zase jenom tvoje dílo, změnila jsi mě, ty jsi mě naučila žít, naučila jsi mě vidět život…" Z jeho pohlazení dostávám neuvěřitelnou zimnici.
"Vidíš, ty jsi ten nejlepší loutkař…s tebou jsem to já, s tebou si rychle vzpomínám a nitky pomalu vedu sama…."
"Brzo ti je přetrhnu, a nechám tě na svobodě, už budeš vědět jak na to…neboj, nenechám tě spadnout, aniž by ses sama neudržela na nohou." šeptá, je tak šťastný! Je šťastný…a já jsem tudíž taky. Už neudržím slzy. Slzy úlevy a radosti ze shledání s něčím o co jste přišli a znovu to objevili, a nevěděli jste jak moc po tom toužíte, to teprve teď jste si to uvědomili…
A teprve teď jsem si uvědomila, jak se k sobě mačkáme. Ville se trochu vzpamatuje a uvolní se. Stejně se oba rozchechtáme.
"Tak co, už se cítíš líp?" Už se nebráním sem tam nějakému dotyku a pohlazení. Uvědomila jsem si, jak moc pro mě znamenají, jak mi chyběly, jako by mi chyběl celý život…
"A jak se cítíš ty?" vrátím mu.
"Chceš to vědět?" Bezmyšlenkovitě a zároveň horlivě přikývnu. Ville si opatrně přitiskne mou tvář na hruď. Tlukot srdce…! Jeho srdce. Splašené a vášnivé. Bije to do uší i těla víc než rány obrovského zvonu, i kdybych ho měla těsně u tváře.
"Vždycky, když se tě nemůžu dotknout, nemůžu tě vidět, jako bych ani nedýchal, jako bych srdce neměl, teď, když tě vidím, cítím! Můžu se zbláznit, připadám si, jako bych se znova zamiloval, ale to se mi popravdě stávalo každou chvíli, co jsme byli spolu…" rozchechtá se. "Bolí mě to, i když to vypadá, že moje srdce je šťastné….přesto se to už dá unést, když jsi se mnou a už se tolik nebráníš, když vím, že ty už něco víš…"
Mimoděk přivřu oči úlevou a slastí. Tenhle okamžik ve mně vyvolal spoustu pocitů. Neodvažuju se myslet si, že vzpomínek…Ale..možná jo!

Hrkne ve mně…
°° Nazdar Irko, jaká byla první noc ve Finsku?!" trhnu sebou, ale neodvažuju se otočit. Jaktože ho potkávám i ve škole? Dost na to, že z toho všeho tady mám hrůzu. Je tu sice něco známého a já mám nové věci ráda…ale… Radši se podívám: Stojí tam, ruce v kapsách a tu samou bundu jako včera.
"Představ si, že jsem nespala kvůli nějakýmu blbečkovi, co mě táhnul na střechu, to je věc, co?!" zařvu na něj zpátky. Lidi na dvoře školy se po nás dívají s výrazy největšího překvapení a pochybnostmi o našem duševním stavu, když tam na sebe řveme anglicky.
Ville se zašklebí, jelikož má zřejmě trochu problémy s překladem, takže mu to chvíli trvá… ale jakmile mu to dojde, bezpečně to poznám ve výrazu jeho tváře. Ten ksicht byl úžasnej.
Několik holek vedle mě vyjekne. Něco ve smyslu- ježiš je nasranej, to je v prdeli! Z těch výrazů ke mně vysílají, že jsem si dovolila moc. Ahá, tak ono je to tu za drsňáčka. Začíná mi vážně šibnout, jelikož mám chuť mu dokázat, že takovej master není. To v týhle době není moc bezpečný… Ale včera se mi líbilo bláznit, i když tak divoká zase nejsem. Někdy…
"No a co, von se ten místní rebel a vůdce všech povstání taky nezblázní!" otočím se k nim anglicky. Moc to nepobraly. Fifleny, no.
Jedna učitelka, co stála opodál, a zřejmě mi rozuměla, se upřímně rozchechtá. Jakmile se znova podívám na výraz ve Villově ksichtu, roztáhnu ten svůj a zdrhám.
Právě včas. Ještě tu přestávku mě ale stejně na chodbě složil na lopatky a klekl si nade mě.
Rychle jsem oddechovala, protože kličkování mezi lavicema a studenty a ještě k tomu přes území dvou pater dá docela zabrat. To ale nebylo nic proti tomu, jak funěl a chrchlal ten cvok, co si na mě hověl.
"To víš, kuřácký plíce, měl bys toho nechat!" rozchechtám se a doufám, že při svým dušení možná bude schopnej mě pustit. Zmýlila jsem se.
Ville mě vezme pod krkem, přitlačí k zemi a je tak blízko, že se opírá čelem o to mý.
"To's trochu přehnala kočičko, nemyslíš?!" zavrčí. Nevím, od který doby se mi takovýhle zacházení líbí, ale tentokrát je mi to až příjemný! Je to možný?!
Kolem se sešli lidi a snad doslova se zadržený dechem a starostlivým očekáváním pozorujou, jakým strašlivým způsobem skončím. Mě se to líbí, oni z toho ale šílí nějak moc, ne?
"Ani ne, kocourku!" zatlačím čelem na to jeho a vydechnu na oplátku. Ville se rozchechtá:
"Chceš se protivit?"
"Ani nevíš jak!" vyjeknu a vracím mu pohled plný odhodlání a rozbouřenosti. Ville se narovná a jeho rysy ztvrdnou. Ale myslím, že jenom trochu. Rády pozoruju lidi a detaily.
"Ty vole, Ville nezabij jí…!"
"Tohle si na něj nikdo nedovolil, seš mrtvá!" To se ozývají různé pokřiky, Ville šlehne pohledem po jednom křiklounovi a ten radši ustoupí.
"Seš horší jak včera, víš to?" zahuláká na mě a nenamáhá se zvednout, i když se mi s ním na břiše viditelně dobře nedejchá.
"A ty seš zase úúúúplně stejnej jak včera, víš to?" kde se to ve mně bere….Noco, bude sranda!
Zvoní a Ville se zvedne. Kroutíce hlavou mi ještě pomůže na nohy: "ty vole, já nejsem moc velkej kliďas tak bacha! Jelikož seš nováček, tentokrát tě ušetřím!" zvedne varovně prst. Mě to přijde strašně zábavný :
"Jooo?…" chechtám se "Já mám nějaký privilegia cóó?! Tak na to ti kašlu milánku!" vypláznu na něj jazyk. Na jednu stranu mě štve, jakej je to parchant, ale na tu druhou mě to neuvěřitelně přitahuje…
"Tak ty nemáš ještě dost?!! tak ať je po tvým! Příště!" řve na mě už na prázdný chodbě a nenamáhá se spěchat do třídy, kde na něj už před dveřmi velice nasupeně čeká učitel.
Když se mě konečně někdo ujme a ukáže mi třídu, z hrůzou zjistím, že budu sdílet učivo s Villem!
Když už sedím na nějakým místě (alespoň že tak nějak vzadějš!), většina lidí ve třídě zkoumavě a s neuvěřením těká pohledem ode mě na Villeho, který sedí ob lavici za mnou.
"No slečno Gabrielo, tak jste se už stačila velice důvěrně seznámit tady s panem Villem už na podlaze školy a vězte, teď můžete čekat jen to dobré. Děkujte bohu, protože to nejhorší už máte za sebou!" kření se na mě učitel a já celou hodinu dusím záchvaty smíchu pod lavicí.
Jenže pak už učitel komunikuje jen finsky. Když se zrovna neřehtám, koukám většinou jak magor, protože jeho komunikaci nechápu. Možná taky proto, že když se tlemím, nevěnuju mu vela pozornosti. Takže kromě návalů veselí se mi tak střídají i depky, protože nerozumím!
Jakmile si máme něco napsat, zničeně položím hlavu na lavici,… jak tenhle školní rok přežiju?! Ne, to máma nepřežije, protože mě sem přitáhla a vůbec se neptala, co chci a jak se cítím! Člověk vždycky odmítne a opustí to, kde se měl nejlíp, je to prokletí lidstva, zničit svoje štěstí pro pitomost…
Ville spolužáka před sebou dost surově nakopne do židle. Chudák se lekne a zahejká Několik lidí se lekne s ním, několik se ohromeně otočilo po žuchdě, s jakou se srážka Villeho bot se spodkem židle rozlehla, ale jinak se většinou věnují sešitu a textům v knížkách. Vyvalím oči na ty dva za sebou. Alespoň nějaká změna teda… nemusím alespoň čumět do těch šílenejch slátanin, ze kterejch dneska stejně nic nevytvořím.
Ville potřeboval předat dopis! To ho musí kopat?! Ten klučina mi ho ještě trochu v šoku předá. Vykloním se na Villeho s pohledem – klidni se, nemusíš ho tu mučit!
A pohladím toho chudáka konejšivě po tváři a věnuju mu tak sladkej úsměv, že celej roztaje, nezapomenu přitom provokativně mrknout na toho hajzlíka vzadu. Ten jenom nakrčí ksicht a ve chvíli, kdy se otočím, naše spojka dostane kopanec znovu a větší. Tentokrát si toho všimne i učitel a táhne Villa na chodbu.
Rozbalím papír, má tam spoustu chyb ale pokusil se mi napsat anglicky, o co zhruba jde. Zlato! Konečně mám páru, o čem psát. Učitel si ho zrovna táhne ven, tak na něj mrku a naznačím rty: Děkuju!
Jo jasně- kývne na mě a v příští vteřině je mrštěn za dveře. Očividně to není nic neobvyklýho. Tak pokrčím rameny a hodlám z těch pár Villeho odstavců vysoukat poznámky a odpovědi na úkoly. Holčina, co sedí přede mnou, se na mě otočí, až sebou trhnu.
"Tyjo, měla's namále! Bejt tebou, moc ho neseru!"
"Koho?" nějak mi to nedochází, jelikož je to finsky.
"Ville! Teda vy řádíte a to se neznáte, jindy si tak nedovolí… a ještě vyhrožuje, nebo posílá blbiny v dopisech, co?" mrkne na papír.
"No, vlastně tak trochu…jo.." zahuhlám napůl finsky a anglicky a zrovna se nad dopisem skloním, abych vyškrtala pár blbostí, co mi bijou do očí. Někdo by se měl doučovat! No, vlastně to říká ta pravá!
"teda ty mluvíš!" slyším jí se smát. Tak si to zkus, ty chytrá! Já mám co dělat, abych stíhala ti rozumět!
"neboj to se poddá…"
"Jo, a co že se ho všichni tak bojíte, nebo co?" snažím se to převést do jednoduché angličtiny, kterou by pobrala.
"Bojíme?! No, je to cvok…" vypadne z ní. To's mi řekla novinu!
"…je nezvládnutelnej, měj se před ním na pozoru, nebojí se zmáčknout i holku, když ho nasere! Ale zase je někdy v pohodě…a je legrace, protože je neuvěřitelnej…" zasní se, protože nemůže dopovědět správným slovem.
"Cvok!" pomůžu jí a rozchechtám se. Přikývne. "Jo, nikdy jsem neměla moc velkou slovní zásobu!" otočí se zpět.
O přestávce do třídy vlítly úplně nasáklý a navíc pěkně zasviněný hadry, boty, svačiny, samozřejmě pod Villeho velením, jelikož hned se zazvoněním vypálil ven a o minutu později už na celý chodbě zuřila bitva hodná zápisu do dějin. Zrovna se někteří bojovníci rozhodli hledat útočiště u nás ve třídě, takže se tam Ville objevil. Ha! Na mě zapomněl…jeho smůla!
O ou! Zrovna se uprostřed toho dění zadíval na mě.
"hele, tebe ještě nemám z krku…" rozešel se ke mně a jen zázrakem ho minul neidentifikovatelný pokrm, který už si vylítal hodně podlah i stropů. Stejně to byla jen provokace. Tím úšklebkem mě uklidňoval, že se tolik bát nemusím.Věděla jsem to. Ale jen pro jistotu jsem zachytila právě proletěvší hadr a mrskla jím jeho směrem.
A plesk na kalhoty! Ville se ještě vzpamatovával a několik bojovníků se s neuvěřením zastavilo uprostřed zápolení a se smíchem pozorovali jeho reakci.
Já jsem zamířila (závratnou rychlostí) na záchody, budu mít relativní bezpečí alespoň do konce přestávky…

Kapitola 4

„Do školýýýýýýýýýýý!“ vřeští mi máma do ucha. Tak rozlepím jedno oko a doufám, že to neviděla, abych mohla simulovat mrtvolu a zachumlat se do peřiny. Máma mi jí ovšem stáhne a otočí se, aby otevřela okno.
Hned ke mně dolehne hluk a šum okolních, už dávno probuzených domů. Ležím a vnímám tu písničku šedého, chudého předměstí.- Hned vedle na dvoře štěká psík, podle toho štěkotu mi přijde malej. Nějaký štěbetající ženský a jedna volá z okna, to zahlédnu až ze svý postele. Křik malých dětí, je to finsky, takže jim nerozumím, ale přemýšlím, že je asi máma už vytáhla na nákupy.
Včera jsem pozorovala spoustu lidí na svej procházce. Teď jsem si na včerejší průzkumnickou výpravu vzpomněla. - Už jsem se nebrouzdala kupami listí a pod záštitou nádherných smaragdově a jindy červenozlatě zářících stromů, ale mezi vysokými i nižšími domy (tady na předměstí jsou jenom samý paneláky a činžáky a obchůdky), zaneřáděným parčíkem, a sem tam po ušlapaném listí ze stromků vysazených na okrášlení ulice.
Pozorovat chování a prožívání lidí tady bylo něco skvělého, strašně ráda čerpám energii i inspiraci z okolního světa. Vždycky to pro mě bude nenahraditelné a originální.
Jeden starší pán v ošoupaném kabátu, který se mi ale strašně líbil (jsem ujetá na kabáty) mi dal bonbóny, které si právě u jednoho stánku koupil, jenom za to, že jsem si s ním udělala společnou fotku jako momentku a vzpomínku z toho dne, kdy jsme se setkali na půvabném náměstíčku. Bylo tam fakt moc hezky. Ještě bych tu zbytek těch bonbónů v pytlíčku měla mít pod polštářem.
Ten život je tu tak „hustý a prosycený všedními strastmi a povinnostmi“ a přitom se mi zdá, že tu všichni tak trochu lítají nad zemí, že všichni mají křídla. Tak to na mě působí. Hned mě napadlo něco na příběhy-rychle si to někam naškrábat! Vymrštím se na posteli až na kolena, až máma, šmírující z okna, vyjekne a zmateně se po mně otočí.
A škrábu si něco rychle na pár papírů, které jsem si společně s plakáty vylepila nad postel.
„V životě si tak rychle nevstávala, lásku k posteli hlavně po ránu máte s tátou společnou!“ nevadí mi, že mi připomíná tátu, dávno jsme se na tom dohodly, alespoň se prý mamka nebude muset stydět za moje výkyvy a vyčítat mi je, když za geny svého otce nemůžu! Ale ve vší úctě ho nikdy ve zlém neuráží. Zdá se, jako by se rozešli jako přátelé…Ale možná jí to trochu trápí. A do mého života, teda hlavně když jsem byla mladší, žádné muže netahala. Nojo, v Irsku si mohli za sebou běhat a já o tom nemusela vůbec vědět. Byla tam taková svoboda. To se mi na Finsku moc nezamlouvá – moc svazuje.
„ Ježíši, proč mě budíš už v půl sedmý?! Dáš si bonbón? Finská výroba!“ zahulákám místo dobré ráno a vystřelím na ní ruku se sladkým nadělením. Máma si založí ruce v bok a pozoruje mě – já proti ní klečím na posteli, hlavu na stranu a úsměv jak blbec.
„Kdes to vzala?!...Proč tak brzo?A víš jaká jsi brzda, vypravuješ se jak vrabci z Čech!“(A/N: oblíbená fráze našeho taťky, jelikož se sestrou nikdy nejsme schopny se v klidu, spořádaně a hlavně připraveně někam vypravit!)
Nojo, tuhle větičku prý přivezl táta jednou z ojedinělé služební cesty z Československé republiky. A doma to zůstalo. U našich rodinných přátel a příbuzných, u mamky. Zkrátka se to líbilo.
„Vždyť v Irsku se na čas kašlalo, tam jsou všichni tak free!Tam byli v pohodě!Tak proč by to mělo vadit-…“ hrabu se z postele a nedokončím, jelikož mě mamka chytne za ruku a prohlídne si mě.
„Ty si spala v riflích a v tom, v čem jsi přijela?! Copak jsi vyváděla, hm??...Tohle si nezvykej!“ křičí už za mnou, protože jsem jí zdrhla do koupelny. „A tam, kde jsme bydlely to možná bylo lidem šumafuk, ale ve Finsku ne! Tady to je Suomen Tasavalta! To je to co mi chybělo…“
Vzdychne si už spíš pro sebe, ale platí to taky pro mě: „…tady jsou víc zodpovědní…“
Jéžiš, ta učitelská povaha se nějak projevuje a to tam nastupuje dneska! Teda kamarádka jí bude pomáhat, ale chce jít na mateřskou, takže komu jinýmu věřit?
„A nepřej si mě, co si tady vyváděla v noci! O tom si ještě promluvíme!...“ vykoukne z kuchyně. Převrátím oči v sloup a s tím posléze vyplivnu pastu.
„Héj, já to viděla!"… °°

"Mamííí, vstávej, za chvíli tu bude kontrola!" štěbetá Viivi a lechtá mě pramenem mých vlastních vlasů na nose. Rozlepím oči a pohladím jí ještě trochu malátně prstem po čelíčku.
"Jak to víš, jaká kontrola?" povídám a zachumlám se do peřiny, po ránu je vždycky zima, hlavně tady ve Finsku. Á, další věc, kterou v sobě mám zažitou díky životě ve Finsku. Vrací se to, někdo by řekl rychle, já si myslím, že až moc pomalu.
"Mamí co se ti zdálo, mluvila si něco o Irsku, o tom, jak si zlobila a o bonbónech!" září jí oči a jako by předchozí otázku vůbec neslyšela.Nojo, děti jsou hrozně roztěkaný.
"No, zdálo se mi o tom, že jedna krásná princezna, která se jmenovala Viivi a bydlela ve svém království jménem Irsko a která ráda zlobila, měla mooocinky moc ráda sladkosti a nejvíc čokoládový bonbóny!" odpovím jí s úsměvem. Děti jsou tak sladký.
"Jé, já mám! Já mám moc ráda čokoládový bonbóny!" vyskočí malá a vesele a s očekáváním na mě čumíruje. Hrkne ve mně, jak jsem to mohla uhádnout?! No, každopádně jsem na sebe pyšná, každá máma by měla vědět všechno o svých dětech!
"A že mi je koupíš?" poskakuje a už mě tahá z postele.
"To víš že jo!Ty jo, lepší než budík!" promnu si oči a zívnu si.
"Vždyť doma nemáme budíky rádi, se budíme všichni navzájem!" chechtá se.
"Hmm, vždyť máš taky dobrou praxi, jak mě probrat!" zívnu znova, ale ten malej živel mě znova tahá ven. Tak se došourám k umyvadlu…

"A o jakej kontrole jsi to mluvila?" vezmu jí do náručí, když jsem konečně umytá a když jsem si místo česání jen rukou upravila vlasy.
"Jo?" opře si malá prst o rty, zakoulí očima při rozpomínání a nakonec se jí rozsvítí:
"Jo! No doktoři tu mají bejt v deset na vizitě a přijedou si nás zkontrolovat táta a strejdové a já nevim kdo ještě!...jsem je včera slyšela, že přijedou, si o tom povídali, když mě tu nechávali. A o vizitě vim! Jsem si to zjistila!"
"Nojo, ty seš šikula…za to by sis zasloužila ty bonbóny!" vynesu jí ven na chodbu.
"A ty snídani, za to, že si tak dlouho spinkala!"
"Máš pravdu, v životě jsem se tak na snídani netěšila!" zasměju se a vydám se s její navigací dolů do jídelny a kantýny. No, možná asi moc nápadně vrávorám, protože nemám moc síly a hlavně tý duševní, protože si tu připadám jako v cizím světě, jelikož si mě všimne sestra, která hlídkuje u nás na patře:
"Kampak slečno? Vždyť jste ještě moc slabá, nemusíte se tak honit!"
"Ale to je dobrý, tady můj elfík se o mě postará!" vydám se ke schodům a stále si houpu v náručí Viivi. Sestra na ní udělá okouzlený oči: "Nojo, s dětma to jde všechno, za ty to stojí co?"
Usadíme se s Viivi už s jídlem u stolku pro dva, který je hned u skleněné stěny, za kterou můžete pozorovat park a za plotem i ruch města.
"Mamí…strejda Lauri nás ce vzít na pouť a taky s dědou, ten by s tebou šel moc rád!"
"Počkej, počkej, za prvý, říká se chce a né ce! A děda, Lauri…počkej, počkej, musím si to srovnat v hlavě, miláčku, ještě si to všechno nepamatuju a mám toho moc…Jo, nesmíme zapomenout na ty tvoje bonbóny!" No, lacinej trik, jak odvést dětskou pozornost, ale i když prahnu po tom, zjistit všechno, co nevím, malá to na mě sype jak pytel listí. Co s tou nepřebernou hromadou? Musím si o tom promluvit s někým jiným.
"Nojo, listí…" začnu se přiblble usmívat, když pozoruju malou, jak se s penězi, které jsem jí dala, natahuje na pult a štěbetá s usmívajícími se prodavačkami a kuchařkami. Ještě od nich dostane lízátka. A to listí? No, vím jen to, že my dvě jsme si čas od času hrály na staré opuštěná zámecké zahradě tam někde u nás, prostě vím, že je to někde blízko místa, kde bydlíme. I když ještě nevím kde přesně. No a často jsme chodily řádit spolu do listí, které tam bylo na velikých hromadách shrabané. Tohle všechno mi připomněl jediný obraz, jak sedím v kupě listí a Viivi na mě vysype další z nějakého pytle. Krásnej obrázek..Škoda, že jsem o to všechno tak rychle přišla…A za co? Proč zrovna já? Mocný vítr mi to rozfoukal právě jako to listí…
Viivi se se mnou rozdělila o lízátka a za mávání kuchařkám, které si ji opravdu oblíbily, se rychle vydáme zpátky.
"Mami, asi tam už bude strejda Lauri… a strejda Eero se taky přijede podívat i se Samuelem!" Jejda! Kdo je Samuel?
"Se Samuelem si vždycky hrajeme na krotitele vlků…!" Aha, asi mi něco dochází…
"To je něco viď, všem říkáš strejdo, není to paráda, že jich máš tolik?" podívám se na ní, jak poskakuje, vedouc se mě za ruku. Přikývne, ale hned se ujme vysvětlování:
"Ale jenom jim tak říkám, nejsou to moji pravý strejdové, jenom strejda Lauri…!" to pomalu ani nedopoví, protože se rozběhne k asi o dva roky staršímu kudrnatějšímu chlapci. Obejmou se. To je hezký…Počkat, říkala něco o Laurim, a já…přece…sakra, hlava! Ale…jo, prý mám bratra…nic mi nedochází, ale zároveň mám pocit že je to všechno tak logický. Ale hlava mě odmítá pustit k nějakým složitějším informacím…
Lauri se přede mnou vynoří a já mám najednou neskonalou radost, že ho vidím. Mám pocit, že mezi sebou jsme si už dávno vytvořili vztah, který jsme spolu měli mít vždycky, ale nebyl nám dopřán. Trochu jiný, než u ostatních…
Lauri mě tak pevně, láskyplně a krásně obejme, až se mi z toho zamotá hlava.
"…sestřičko…" vydechne mi do vlasů. Co? Slyšela jsem dobře? Odtáhnu ho od sebe:
"Cos to říkal…?"
"a-ale nic!" usměje se na mě nevinně. V příští chvíli mi začne Eero zasypávat otázkami i informacemi, takže na to tak nějak zapomenu…

pokračovánííí - 3

Máma si potom na gauči zničeně masírovala nohy, má je už nějaký zničený a dělají se jí rány plné bolesti, zase jsem se s ní začala dohadovat, ať si zajde k doktorovi, nebo alespoň do lékárny, jenže ta její tvrdohlavost! Sice běhá ještě čile, ale když jí to chytne! Mám o ní strach!
Neposlechne a neposlechne! A já jsem ta špatná?! Radši zalezu do pokoje a na důkaz opovržení třísknu s dveřmi.
A dneska sem tak daleko od domova, což mi na náladě nepřidá, ale když si vzpomenu naaa...jak že se to...JO! Ville se jmenuje! To je hned jiná! No, uvidíme, co se z toho floutka vynoří! Když se tu bude stavovat častěji, mohla by být docela legrace. A taky je to tady asi jediný, na co se trochu těším. I když přírodu tu mají nádhernou, a určitě chci vidět nějaký jezera.
Je snad sedm a já oblečená a s deskami v ruce usínám, když nad tímhle vším přemýšlím. Ale za dvě hodiny jsem zase vzhůru. Tady se nedá spát! Já chci Irskoooo! A chci ještě vidět jednu skvělou duši, Villeho…Vždyť jsme si toho moc neřekli. S blbým úsměvem vzpomínám, jak byl hotovej z toho, že jsem se s ním loučila jako na věky. Jako by mě chtěl ještě co nejdřív vidět…
Posadím se teď už ve tmě na posteli a mžourám z okna na svítící město. To by byl dobrej pohled za střech! Najednou mi vytanou na mysli Villeho slova: …„Jestli můžu poradit, tady na vaší střeše budeš mít mnohem lepší soukromí a úžasnej výhled, a hlavně v noci… já tam taky chodím..tady na střechách je to skvělý.“…
-Hele! Vylítnu z postele a oblíknu si černou bundu a chvíli postávám u dveří svýho pokoje, jestli máma nesedí ještě v kuchyni. Vzápětí jí tam uslyším, takže se automaticky uchýlím k druhému východu - oknu.
Vylezu na překvapivě dooost širokou římsu, nebo co, pod oknem, na který by se dalo klidně i sedět. Hned vpravo od okna mýho pokoje je jedno menší na chodbu k našim bytům a k mému ještě většímu potěšení jde dobře otevřít. To už se celá šťastná rozběhnu chodbou na druhou stranu ke schodišti a vyběhnu i ty dvě zbylý patra do čtvrtého, kde prej bydlí jenom hluchý a praštěný senioři a hladově se vrhnu k žebříku na střechu. Dvakrát jsem se v tom nočním šeru v baráku přizabila, takže musím zmizet, než to někoho probudí. Je to odemčený! Hurá!
Proč z toho mám kruci takovou nehoráznou radost?! Teď už váhavě přistoupím k okraji střechy a opřu se o zídku, sloužící jako zábrana nebo zábradlí. Tyjo, v Irsku jsem nebyla zvyklá zas na takový výšky z baráků. Kopce a hory, to jo, ale tohle je uprostřed města!
Vydechnu a okouzleně přivřu oči, aby se mi světýlka rozmazala do veselých tančících šmouh.
Upozorní mě pohyb a zvuk napravo, takže popojdu, vyjdu stupínek, který rozděluje ještě s nízko posazeným drátem střechu na dvě poloviny a za rohem si všimnu vytáhlý postavy s cigaretou u pusy. Opírá se lokty o zídku jako před chvílí já, ale už mě zmejstřil.
„Věděl jsem, že ti to nedá a přijdeš!“ uchechtne se a já bezpečně poznám Villeho hlas.
„takže ten tip byla tak trochu léčka, jak mě sem dostat!“ usmívám se, zatímco k němu jdu.
„Jasně, vždyť sme si ještě nemohli pokecat, ale když ty jsi takovej snílek, bude se ti to tu určitě líbit! Já se tu po střechách občas poflakuju...je to paráda bejt chvíli sám a na nic a nikoho se neohlížet..Ale není to skvělý?!“ rozpřáhne ruce k rozsypaným hvězdám pod námi. He, prej snílek! Jak to ví?
„Jo, je…Jako bys měl pod sebou spadlý noční nebe a na chvíli byl někde výš a nemusel se ničím trápit!“ odpovím. Otočí se ke mně pořádně.
„Víš, že máš pravdu! Taky to tak cítím…Připadá mi to jako spadlý nebe! Ale nejlepší na tom je, že se bojím výšek! Ale tady je to jinej svět a to, že můžeš být na chvíli něco víc než nebe, to mě tu drží. Někdy ale tomu strachu docela podléhám….“
Přistoupím k němu blíž:
„Ale ty s ním bojuješ a s jakou elegancí! Týjo, to je co říct, že sem sám vylezeš!Vidíš tu něco jinýho a bereš si z toho něco pro sebe…teda jestli mám pravdu!“ zarazím se a trochu se probudím z ohromení a až moc nápadného obdivu a radosti, že má někdo podobnou duši. Teda, já to tak jenom cítím! Ale jak jsem to za takovou chvilku uhádla?
„Máš, Gabrielo, máš pravdu!“ usměje se na mě.Hele, já mu řekla svý jméno?
„A navíc, strach je skvělej, já se docela ráda bojím! Když bojuješ s těmi neuvěřitelnými pocity…Teda máš můj obdiv, lituju lidi, co se bojí výšek, uzavřených prostor…přichází o kus světa…jejda, zas moc kecam! Sorry, jinak zas tak sdílná nejsem!“ vylekám se. Sakrišhimlhergot, Gabrielo, ty se zrovna teď neudržíš! Vždyť mu těma blbýma kecama budeš pro smích!
Rozchechtá se a přistoupí ke mně blíž: „Ne to je v pohodě Gab, s nikým jsem si nikdy takhle nepovídal, to já normálně nedělám…Ale jsem rád, že to někdo vidí podobně jako já…A hezky se tě poslouchá, nikdo tak hezky nemluví…i když mi pár slovíček vypadává, zas tak dobrej v anglině nejsem!“
„Co? Vždyť bys moh dělat tlumočníka!...“ rozesměju se. „…Já umět finsky, tolik co ty anglicky, tak skáču do nebe! Já teda vůbec nevím, jak se tady mezi těma šišlaninama vyznám!“ Ville se rozchechtá, ale zakucká se kouřem a já mu to cigáro normálně vezmu od huby a hodím ho dolů. Ville se zděšeně nakloní za cigárem, ale ne moc, protože koulí očima z tý výšky, a potom se ke mně otočí s výrazem šílence, který nedostal svou dávku léků na uklidnění. Založím si ruce na prsou a sama se uvnitř nakopávám, že jsem se odvážila něco takovýho udělat! Jen tak dál a za chvilku mě v Helsinkách zabijou!
„Hele, škodí to zdraví! Bez něj vypadáš mnohem víc sexy!“ neodpustím si. Sakra, že já si něčeho fetla! Nebo jsem se nějakým záhadným způsobem zchlastala! Poprvý po dlouhý době mám divokou náladu. Takhle mě moc lidí nezná! A teď už ani já sebe!
„To snad ne!“ vykuckává ještě „Tohle si někdo z kluků a možná i holka dovolit, tak jim rozbiju hubu!“ kouká na mě nevěřícně. Odskakuju a skrčím pěsti jako při boxu:
„Jo, tak pojď frajere, chceš se prát?!“
Rozesměje se a štípne mě do boku. Vypísknu a uklidním se. V příští chvíli se na mě ovšem vrhne a mě dojde, že se mě snaží paralyzovat a lechtat.
„tak lechtání na tebe platí ty potvoro! Ty jsi se z plachý myšky pěkně vybarvila! Tak tě zkrotíme, co?“
Svíjím se mu u nohou, zatímco mi drží ruce za zády a ještě mě při tom štípe. Pištím: „Ne, já sem to přehnala, takhle se normálně nechovám! Už budu hodná!“ směju se a zároveň bych ho za to nakopala. Takhle se mě dotýkat nebude! Hele, klidnej hoch to nebude! Ale je ke mně fajnovej…
Najednou mě pustí a já klesnu na zem. Vzhlídnu k němu. Už se uklidnil: „hele, ale měla bys bejt divočejší, Irsko je snad drsná země, ne? Určitě sis z ní něco vzala! Neboj já tě zkazím!...Joo…a ty vážně myslííííš, že sem sexy?!!“ začne dělat neuvěřitelně pitomý pózy a ksichty. Já na něj vykulím oči a ještě na zemi se začnu řehtat. S chechotem se zvednu a jdu si sednout na zídku, abych měla výhled.
„Je ti snad něco k smíchu?“ naparuje se a přisedne si. Je to docela náfuka, ale dělá si z toho srandu.Přikývnu, ale když se začne ze srandy zvedat, zakecám to:
„hele, jak ty vlastně víš moje jméno, to, že…no že jsem zasněná, prej…, že jsme z Irska… jasnovidec nebudeš!“
„No já vím víc věcí!“ vytáhne na mě obočí. „Už jsem se na tebe informoval u Belli, ta její výřečnost se vážně někdy hodí!“ uchechtne se. „Irsko je prej drsná země a vychovala si tě podle svýho, byla jsi prej hodně divoká a utíkala si za vlky a do lesa, to bych chtěl někdy zažít, samá příroda,divočina. Tvoje máma prý říkala, že je to tu podobný, povídej mi o tom!“ září mu oči a já se na chvilku nechám unést tím jeho pohledem a sama ráda alespoň v pár větách vzpomínám na to, jak jsme blbli po nocích v lesích, a když jsme měli opravdu šílenou náladu, tak jsme naháněli i divoký vlky…Zdrhali jsme z domů, abychom si o půlnoci dělali táborák někde ve zřícenině nebo u starého domu. Běhávala jsem se Síriem daleko do přírody a na venkov, který byl s naším městečkem vlastně jedno tělo. Jak jsme si vymýšleli vlastní rituály a války elfů a skřetů, když jsme byli malí. Že jsme pečetili různé sliby a zážitky krví. A taky, že tam se zas tak moc nezjistí, když se ztratí flaška whisky, nebo piva. Takže jednou za čas se ukořistilo a šlo se na zábavu. A koupání na podzim ve listím zapadaném jezírku bylo opravdovým dobrodružstvím.
To bylo dřív…teď jsem velká holka, která musí přežít ve tvrdým městě.
Ville se pořád na něco ptal a se smíchem jsme se hádali, že tohle a tohle ani není možný, nebo že mi nevěří.
„ty bláho, docela ti závidím, tohle zažít..a když tak poslouchám jak o tom vyprávíš, asi ti rodná země hodně chybí, co?“
„Irsko není moje rodná země…i když bych si to strašně moc přála!...“ Vile vykulí oči, ale v příští chvíli pod sebou asi někde na oknech zaslechneme randál. Nojo! - Jedno okno se otevřelo a z něj na nás nahoru vykoukla hlava nějakýho dědy, která vzápětí začala vřeštět:
„vy holomci, co to tam děláte, tady se spí, je jedenáct! Koukejte odtamtud vypadnout!“
Tak se se smíchem spakujeme dovnitř. Kolem dveří toho dědy raději rychle přeběhneme. Rychle se finsky rozloučíme, čímž mu udělám ohromnou radost a pak už ho vidím, jak se drápe přes zeď na jinej dvůr. Sotva jsem se doškrábala zase zvenku do svýho pokoje, padla jsem zničeně na postel a s chechotem usínala. Sakra, co se tu se mnou tak rychle děje?!...

Kapitola 3

Myslela jsem, že si s mámou skvěle popovídám, ale když tam byli ostatní, vypadalo to, že si k sobě udržují jen formálně dobrý vztah. Spíš jen tak tak slušný. Takže jsem se sice spoustu základních věcí dozvěděla, ale neměla jsem z toho skvělý pocit. Mluvili jen o mě, ne o tom, co jsme všichni zažili, co oni spolu všichni zažili.
S mámou jsem měla skvělý vztah, to vím. A to taky ulehčilo naše tak trochu druhé seznamování po „letech odloučení“. Smály jsme se mým kouskům tady v Helsinkách, přesto do toho úmyslně nezatahovala jména ostatních. Ti ale občas sami přikyvují a přidávají perličky a zážitky. Takhle jim to trochu jde, když jsou kolem mě, dají se docela všichni dohromady. Přesto nevím, co se stalo. A navíc, Viivi se k ní moc nechovala jako k babičce. Navíc jí spíš vyká!
Uuuf, tohle bude dlouhý zjišťování… Téměř tu vidím ty zdi, které je oddělují.
„Mamí, že mi napíšeš nějakou další pohádku!“ přetrhne maličko to napětí Viivi. Je tak roztomilá, že se všichni rozchechtají.
„Joo, nějakou další mamí napíše, ale až si maminka vzpomene, ju? Maminka totiž jaksi neví, jak to dělala, že psala…“ mrknu po ní.
„Na tohle nemůžeš zapomenout ani na onom světě, drahá slavná spisovatelko!“ přistoupí blíž Lauri. Zvednu jedno obočí a tím pádem to druhé zkřivím, takže to znamená: „Cooo??“- neboli nechápu!
Lauri zamlaská a láskyplně se po mě podívá, ať si jako nedělám srandu. Ale já si jí vážně nedělám, vím, že jsem jako malá docela ráda psala povídky a příběhy, ale…ale co…?
„Ty jsi spisovatelka, která vydala už několik docela tlustejch knížek příběhů a zajímavejch románů dalo by se tak říci a taky spousta povídek. Máš docela dost malejch tenčích knížeček hororů a temnejch pohádek..a podle dvou tvejch děl už byly natočený filmy!Tak jsem to tak necitlivě, ale prakticky stláskal dohromady pro lepší orientaci!“ oznámí mi Pauli.
„Uuauu!“ vyleze ze mě. Když mluvil, mihlo se mi pár obrazů, mezi nima jsem zachytila sebe na nějakej tiskovce, nebo čem, kde jsem uváděla svoje knížky. Někde u kulis při nějakém natáčení…a taky regál v útulném obchodě, v němž se pyšnily menší knížky s mým jménem…
„AAuuu!“ chytla jsem se za hlavu, která byla jako na tryskovym kolotoči. Už toho mám pro dnešek dost. Hlava mi vypnula, a já nedokázala pořádně vnímat.
„V pohodě?“ vezme mě za tvář Ville, když mě ukládá na postel. „Joo,“ vydechnu a
zničeně pokládám hlavu.
Mezi dveřmi se mihne něčí neznámá postava. Tohohle člověka jsem ještě po svém probuzení nepotkala, přesto mě hnusný pocit přinutí, pořádně si ho prohlédnout, protože se mi něco nezdá…
„Ahh, Heino..jsi tady…“ obejme ho mamka a políbí na tvář. Heino…Sakra, tohle jméno si pamatuju! Ten hajlz!-mihne se mi hlavou, ale je to tak nepostřehnutelný, že se k tomu jen těžko vracím. V hlavě mě bodá ještě víc a celé tělo mi zeslábne…
„Na vaší hlavu, která tak tak stačila naběhnout, toho bylo pro dnešek dost. Měla co dělat, aby znovu dala do pořádku celé vaše tělo a to už s velkým přívalem nových a nových informací nezvládla oboje. Jelikož musela pobírat pořád nové zprávy, prostě se vykašlala na tělo, musela to udělat….“ omlouvá můj kolaps doktor.
„Já to tej mej hlavě odpustím!“ sykla jsem a pokusila se o úsměv.
„No, z uau jsi udělala auu! Dobrý!“ poklepe mě po rameni Lauri a popřeje hezký odpočinek.
Máma i s Heinem odešli, tedy Heino jí už odtud hnal kvůli nějaký záležitosti. Máma odejde od dcery kvůli cizímu chlapovi a nějakej kravině?! Jéeauu! Bolí mě dost hlava, takže toho nechám na příště…
„Maminko, neumírej mi..já sem tam venku nechtěla, abys umřela!“ připlazí se pod moje ruce Viivi.
„Neboj můj elfíku, já neumírám a neumřu, budu tu jenom pro tebe, jo?“ několikrát jí políbím na tvář a do vlasů.
„Elfíku jsi mi ráda říkala…“ vzpomene si s chechotem mrňous. Nojo, chovám se prý stejně jako dřív…
Všichni už odešli, protože je doktor vyhnal, že potřebuju absolutní klid. Jenže ten klid mě strašně uspává…Stisknu Viivi a pohodlně se uvelebíme sobě navzájem v náručí. Připadá mi to strašně divný, musím si na toho prcka zvyknout.
No, probudím se a mám najednou z ničeho nic dítě?! I když,… ty maminkovský pudy se ozývají, připadám si přesto úplně mimo dění a musím se do něj co nejdřív dostat, aby mě ostatní vzali zase mezi sebe. Další bodnutí v hlavě mě přinutí přestat už o tom přemýšlet…


°°- „Gábino! Nech toho na chvíli a koukej mi jít pomoct!“ huláká mamka z okna na dvorek. Snažím se právě psát na desky s papírama přes prameny svých vlasů, protože jsem k tomu tak zažraná, že se nenamáhám si je dát za ucho. Takže vzhlídnu s image jako Samara na mamku a ze závoje vlasů mi čouhá jenom nos.
„Vždyť jsi to měla před dvěma hoďkama hotový a šla jsi si lehnout, co zase vstáváš ty šílenče!“ zavolám zpátky k ní mou neoblíbenou angličtinou. Ale jak jinak se alespoň trochu domluvit s okolním světem? Finštinu mám slabou, od mala mi jí zůstalo jen málo a tu mě mamka učila jenom z legrace a v případě nutnosti, u nás se vždycky mluvilo hlavně irsky a teda taky trochu muselo anglicky, a irštinu tu pozná asi málokdo, ještě aby se v ní se mnou někdo bavil, to určitě. Ještě, že si irštinu přechovávám a připomínám ve svých příbězích.
„Pospěš si, ty spisovateli!“ rozchechtá se mamka mý vlasatý masce a zmizí zpátky.
Jo, před dvěma hodinami jsem se po celkem důkladné obhlídce okolí vrátila mezi stísněný šedý domy a dvory. To mi taky trvalo, než jsem našla ten správnej dům a ulici!
A právě v tý chvíli měla mamka vše nejpotřebnější v bytečku zařízeno. Dva plus jedna, co by jsme chtěly víc. Navíc všechny tři místnosti jako kráva, že by se každá dala příčkou v pohodě rozdělit na další dvě menší, ale stále docela prostorný místnosti. Taky že jsme si to ze srandy plánovaly. Jenže to jsou rychlý nápady bez promýšlení, takže vlastně o spoustě takových věcí jen plácáme.
Sousedka jí pomohla, stěhováci z pár věcma taky a teď to bude zas něco extra pro mě. Že nespí dýl, je celá utahaná a říká, že se na to už vykašle a pak najednou stojí v okně a už by přestavovala snad celej tenhle dům!
Když se konečně uložila ke spánku, vylezla jsem si s mým písáním na dvorek za domem a v sedě u zdi se kochala výhledem za plot našeho dvora, kam je vidět na Helsinky a kousek moře.
„Schovávat se za závoje a nedat ani možnost tomu druhýmu tě poznat?!“ ozve se anglicky hlubší hlásek a někdo mi prsty odhrne vlasy z obličeje. Trhnu sebou a pohlídnu na hubenou postavu, teď už podle hlasu vím – že kluka, kterej u mě sedí na bobku. Má černý vlasy jako já, akorát, že já je mám do modra, on je jak uhel. Pak si prohlídnu tvář. Ty zelenohnědý oči mě bodnou snad nejvíc.
„A to je pro tebe tak nutný, mě poznat?“ odpovím a tvář uvolním z napětí a strnulosti. Ten kluk se maličko probere: „No jasně. Už jsem tě viděl v ulicích a když jsem tě chtěl chvíli pozorovat, musíš se zrovna tak šikovně schovávat za ty pačesy! Tak jsem si je osobně musel přijít odhrnout!“ ušklíbne se a cvrkne do jednoho pramenu mých vlasů. Chytnu ten pramínek mezi prsty:
„Máš něco proti mejm vlasům?!“ usměju se a vůbec to nemyslím výhružně, ale přátelsky. Úsměv je mi opětován: „Nic, jen jsou moc krásný a hezky ti vlajou ve větru!“ poznamená a myslí tím tu mou procházku, při které mě vítr nenechal ani na chvíli na pokoji.
„Óó, díky!“ rozesměju se. Pak uslyším řev mámy: „Ty lajdáku! Mazej sem!“ naštěstí nevykoukla z okna.
„Noo, jak vidíš, musím zmizet, i když se mi tady docela líbí…“ ušklíbnu se a sbírám desky.
„Jestli můžu poradit, tady na vaší střeše budeš mít mnohem lepší soukromí a úžasnej výhled, a hlavně v noci, i když je to jenom pár pater…“ ukáže mi na střechu mého nového domova.
Já: „Ty se nějak vyznáš!“
On: „To víš, že jo…já tam taky chodím..tady na střechách je to skvělý…“ usměje se směrem k vrškům domů kolem nás. Jo, v Irsku jsem mohla jenom na střechu našeho baráčku, nebo po skalách…Po dobrodružství na nich se mi stýská.
„tak ahoj a díky za tip!“ kývnu směrem nahoru a odcházím. Už jsem v podchodu domu, když se zvedne a zavolá:
„Jaký tak ahoj? To zní, jako by sme se už neměli vidět!“
Zasměju se.
„Snad zatím ahoj, ne?!“ roztáhne ruce a kření se.
„Dobře…tak ZATÍM ahoj!“ zavolám finsky a ten klučina se rozesměje, že s ním mluvím taky trochu v jeho řeči. Vyběhnu z podchodu po schodech do druhýho patra a velkou chodbou se dopotácím k otevřeným dveřím do našeho bytu. Jak jsem si všimla, lidi tu občas maj otevřeno, aby se navštěvovali a mohli pobíhat po domě. Tady bude ale legrace!
„No kde jsi ježišmarja!“ zavrčí máma,ale není to myšleno tak strašně, když si papíry pokládám na skříňku u dveří svýho pokoje. Vyfasovala jsem úklid a srovnání svýho pokoje.
Máma mi tam naházela spoustu mejch a našich věcí, takže pustím na plný pecky Elvise Presleyho a dám se do toho. Nad své vlastní očekávání a schopnosti se mi to povedlo během hodiny dát do pořádku a pobíhala jsem za mámou po bytě. Dveře od mýho pokoje jsem nechala otevřený, takže nám tam vyzpěvoval Elvík. Mámě nevadil..rozhodně už se s mířila s tím, že jsem si ho zamilovala po tátovi. Ten ho zbožňoval. To je jediná věc, která mi k mýmu tátovi drží nějakej vztah. Takovej, ve kterém mu nenadávám, nevyčítám, a ani po něm nešílím steskem. Jinej a taky nic jinýho a dalšího k němu necítím. Měla bych? Ani nemám podnět a záminku. Vždyť jsem ho patnáct let neviděla!
„Aaa, to je muzika podle mýho gusta! A taky byteček podle mýho gusta!“ opře se někdo ve dveřích a mě poskočí v hrudi, protože ten hlas je mi hodně známej.
„Hele Ville, vystřel! Donesl jsi mi to, ale to neznamená, že budeš lízt cizím lidem do bytu!“ huláká sousedka, paní Ulliklinová, jinak Belli, za jeho zády a snaží se procpat přes něj. To jest ta dobrá duše, jež nám pomohla s bytem a vůbec se zařazením do systému tady…
Ville, tak to je drsný jméno! Mrkne po mě a já mu to oplatím.
„No, to je místní superman a vůdce snad všech povstání, žejo!“ Poplácá ho posměšně Belli po rameni a musí se při tom pořádně natáhnout, protože Ville je nějakej vysokej.
„Ale je to správnej klučina, nosí mi nejrůznější potřebný věci a má taky svý pořádný vrtochy! ale raději se na něj neptejte, ostatní vám o něm řeknou jen samý jeho zločiny a dělají z něj bůhví jakého kriminálníka! Na světě jsou horší!“ šermuje prstem ve vzduchu.
„Ano, jsou na mě moc zlí!Bůů!!“ dělá Ville šaškárny a jde se mi vyfňukat na rameno. Chlácholivě ho poklepu po zádech, ale pobaveně se u toho šklebím. Mamka teda po něm kouká jako sůva z nudlí.
„Ale kmotra, vy jste jediná spojená duše, kterou tady mám!“ popotáhne směrem k Belli „ten místní superman a vůdce všech povstání“.
„tebe asi nemají moc rádi, co?!“ pošeptám, zatímco se mi čelem válí po rameni. Zvedne ke mně hlavu a mě poskočí v hrudi, když si uvědomím tu jeho blízkost.
„Ale to snad nebude tak horký!“..rozlije se mu úšklebek po tváři a mě se zdá že si mě až moc prohlíží.Takhle si šeptáme, zatímco ty dvě spolu řeší něco ohledně závěsu u dveří. „Vona kmotra toho napovídá až moc…!“ uchechtne se Ville směrem k ní. Teď mi to dojde!
„Kmotra?!“ podívám se po přítomných s vykuleným pohledem. Ville přikývne a všimne si mámy vraždícího pohledu a tak se mě raději pustí a kousek odstoupí.
„už je čas na večeři, mládeži!“ oznámí Belli, spráskne ruce a odtáhne Villeho, který ještě stačil mamce galantně políbit ruku na seznámení. Myslím, že ty dvě se spíš domluvily, teda hlavně máma asi zakecala, že tu nemůže Ville být a něco máme…
Tak mu ještě tak tak zamávám.
„No jak se k tobě měl, není moc drzej? Ten kluk se mi nelíbí, bude to pěknej hajzlík a revolucionista!“ ksichtí se máma, zatímco doklízíme kuchyň a pomalu se chystáme dělat večeři.
„ne, to je v pohodě, nevypadá zle, kmotra toho asi moc napovídá, huba jí jede dobře! No, asi jsou tady taky lidi hodně přítulní!“ roztáhnu pusu do úsměvu, když po mě šlehne pohledem. Pak se narovná:
„No to jo! Nejvíc jsou všichni ke všem přítulní, když jsou nachlastaní! S tvým tátou sme toho taky dost zažili tady na chlastačkách! To byly léta mládí!“ uchechtne se.Vyvalím oči.
Jenom aby měla radost, párkrát si kousnu jídla, ale jinak nemám náladu, když vidím její výraz a zničený kňučení. její nohy. má s tím stále větší problémy a nedá se to poslouchat!

čas jo?......
mno dobře tentokrát ti to odpustím;)
if you love me, you do it!

tak to cumim!!!! ze si to jsem dala ale prectu si to nekdy jindy, ted postradam cas

Kapitola 2

Vítr mi vlaje do tváře a divoce si zmítá mými vlasy. Nádhernej pohled na finskou kotlinu. Připomíná mi domov.Zabalím se víc do bundy, kterou mi ten šílenec vítr chce snad uvát taky. Máš smůlu chlapče, můj skalp ani moje oblečení nedostaneš! Musím se uchechtnout. Nejenom vítr je tu šílenej, i Finové jsou na zabití. Tedy hlavně moje matka! Sotva mi byly dva roky, odfrčela si s tátou i se mnou z Finska a to rovnou do Irska! Máma je sice Finka a tátu si vzala tady, ale bydleli v Anglii, odkud je táta. Pak se zase přesunuli sem, tady jsem se narodila, a pak zase přes moře a to rovnou za Britský ostrovy! Jenže v Anglii se od nás rozhodl odejít táta a dál do Irska jsem s mámou pokračovala sama. A TEĎ! –Po téměř patnácti letech! -Si zas usmyslí, že se zase vrátí zpátky!
Ne že by sme si žily někde jako nahrabaný Rusové, ale nejhorší to s náma taky není. Mamka sice není učitelka, ale protože vypatlaná taky není a navíc umí anglicky a finštinu – bez komentáře, dostala nabídku od celoživotní kamarádky, že by tu mohla pracovat v jedný školce. No uvidíme mami!
„Čerpáš, čerpáš? Ale já musím taky čerpat! Ale benzín! Tak pohni!“ ozve se finsky mluvící hlásek a z auta vykoukne štíhlejší ženština se špinavě blonďatou řidší hřívou místy s černým melírem. Moje mamka.
Otočím se na ní, stále stojíc na kraji vysokýho svahu: „Připomíná mi to tu Irsko, bude se mi po domově stýskat, i po tom hafanovi Síriusovi...“ usměju se. V domku, kde jsme bydlely ještě s jednou rodinou, měli právě tohohle čokla. Irskej vlkodav. Když jsem byla malá a on taky celkem mladej a menší, jezdila jsem na něm a pořádně jsem se naučila chodit. No se nedivte, mi bylo sice něco přes rok a půl, ale hold jsem byla čilejší později. Ale jak! Se Síriem jsem se klidně mohla přidat k vlkům, jak jsem vyváděla. A ten čokl je taky nějakej životnej, je pomalu stejně starej jako já. Taky se všichni divíme, kdy natáhne běhy! A energie má dost na rozdávání. Někdy se fakt chová jako štěně! Ale je to hlavně zázračnej pes…
„Tady si to určitě zamiluješ… sama říkáš, že je tu to podobný. Jo a – Síriovi!“ připomene mi.
Nojo, jak v anglině, tak i ve finštině kašlu na spisovnost. Co se týče irštiny, tou se bavíme taky, ale je to asi můj nejoblíbenější jazyk. V irštině si pořád něco píšu a skládám. Básniček a příběhů mám od mala spousta.
Nasednu do auta a vytáhnu na ní takovou desku, kde jsme si z legrace nakreslily mapu Británie a severní Evropy. Je tam červená čára z Finska do Anglie, pak z Anglie zpátky do Finska, pak zpět do Británie, kde je křížem přeškrtnutá karikatura táty, namalovala jsem ji podle fotek. Pak už je to černá čára do Irska. U každého zastaveníčka v každý zemi je napsanej rok přistěhování.
Se smíchem jsme společně vzaly černej liháč a natáhly čáru z drsné země do země tisíců jezer. Ještě rok..tak! Rozesmály jsme se a máma nastartovala. Za okýnkem mi ubíhala finská divoká krajina zakletá ve světle po západu slunce…
°°„Mami!“ posadila jsem se a natáhla ruku před sebe. Pak jsem se jí však chytla za hlavu. Sakra…. Ville seděl v židli u okna a vylekaně vyskočil. Opatrně ke mně přistoupil:
„V pořádku?“ Ach ty oči…A taky rty...ježíš, co dělám?!
„To..byl sen…“ odpovím a nemůžu se na něj tak zvláštně nedívat. Tohle je taky sen a krásnej! Jeho oči tím byly očividně veselejší.
„To je dobře..zřejmě se vám něco vrátilo..nějaká vzpomínka…“ zjeví se tam doktor, určitě tuhle chvíli hlídal. Pro případ, že bych to zase psychicky nevydržela.
Jo, -vzpomínám si na to, jak jsem se objevila ve Finsku! Musím se rozesmát a zakroutit hlavou. Asi jim připadám jako blázen. A já sobě taky. A zřejmě mě za něj budou ještě nějakej čas pokládat…
„Kde je Viivi?“ zvednu hlavu. Ajaj, mateřskej pud se projevuje. Ale mě to nevadí!
„Naše dcera je v pořádku, je vedle s Laurim…měli bychom si promluvit my…“
„Ach ano… ostatní už to ví, ale vám to řeknu taky. Máte dost zajímavé pozůstatky té nehody, chvála všem bohům, že jste žádná zranění neutrpěla. Všechno už vám funguje normálně, za ty dva dny, co jste jen spala se to srovnalo. Ale ta paměť, zlatá..ta paměť. Naštěstí - a to je už opravdu co říct, že nad vámi všichni finští bohové stojí – to nebude nějaké opakované zapomínání, nebo krátkodobá paměť. Jen se musíte poprat s tím, na vše si vzpomenout..Nevím jestli vám to půjde…Bude to těžké..ale myslím, že vám přátelé rádi pomůžou…“ usměje se na mě a s poroučením odejde z pokoje a zavře dveře.
Nějakej moc nábožnej.. i když těm bohům bych měla spíš lkát, že mi zamotali život!
„Ty už to víš taky..tohle..“ podívám se na něj a odsunu se, aby si mohl sednout na postel. Přikývne. Sexy se usadí a já na něm můžu oči nechat. Stále jsem ještě divoká z toho, co mi tu řekli. Viivi je moje a VILLEHO dcera! No, nějak jsem nepřemýšlela nad tím, že na miminko jsou potřeba dva. Teda to jo…A když se ke mně tak lísal a už od prvního pohledu mě přitahuje, tak to asi bylo jasný. Vždyť je mu To tak podobný!
Jooo a jaká nehoda? A spala jsem dva dny. Hmm…
„Ville.. rhm…co se stalo? Jaká nehoda? Já…, nestalo se ještě někomu něco?“ zachroptím a nervózně se vrtím, asi začnu zase brečet.
„No, víme jen, žes spadla z toho vysokého srázu do moře…Fakt se neví, co se stalo..přiběh jsem tam a našel Viivi a už jsem jen viděl, jak tě Lauri tahá z vody na písek. Taky se málem utopil…Spala jsi celý dva dny…Nevěděli jsme, co se s tebou a námi všemi bude dít…“ sklopí hlavu a je mu do breku. Ne! On fakt pláče!
„V-Ville…?“ zvednu mu něžně bradu. Spatřím tmavý záblesk v očích, když ke mně ty přetékající studně života zvedá. Ten záblesk, který mi připomene něco známého, divokého a dobrodružného. Něco temného a úžasného. Určitě to úžasný bylo…a já si to nepamatuju! Sama mám co dělat, abych udržela slzy, když toho smutnícího anděla vidím.
„jen…Promiň…strašně jsem se vyděsil..v tu chvíli jsem normálně fungoval, všechno…jen jsem to sledoval..Viivi jsem držel za ruku a chvíli se vážně díval jen jak na západ slunce-…“ Stiskne peřinu tak silně, že se divím, že jí neroztrh… „…-Ale všechno ve mně vřelo a tak to pálilo!...teprve snad po čtvrt minutě jsem najednou zakřičel…kluci mi pak říkali, že takovej šílenej pohled se málokde vidí..Vypadal jsem prý chvíli jako šílenec.. teprve pak jsem se tam rozběh…vypadala jsi jako padlá víla, kterou nám najednou vydalo moře, když nám ji předtím vytrhlo a zničilo ji…“ pohladí mě opatrně po tváři, jako by se bál, že se zase leknu…Po tvářích se mu skutálejí nádherný slzy. To mi říká, když já ho vůbec neznám, svěřuje se mi s něčím velice blízkým…mě, která si to ještě nezaslouží, když s tím nemám co dělat! Tenhle člověk je hodně zraněný…A mě tak mrzí, že je to kvůli mně...Všechno ztracený…nemůžu ho ani obejmout a políbit s takovou láskou, po jaké touží…je to na něm vidět…Ale já..nemůžu, nejde to…nedokážu to.
Nucený by to bylo dost laciný, a ani bych si to neodpustila. Ale co bych si neopustila víc, že mu nemůžu dát tu lásku a pochopení, kterou si zaslouží za tolik trpělivosti se mnou. Bůhví, kolik let sme spolu…Přesto se odvážím-
Vezmu něžně jeho tvář do dlaní a přitisknu se čelem na to jeho. Tiším ho a stírám mu slzy. Přestane vzlykat a chvíli mě pozoruje, co se se mnou najednou děje…Hladí mě něžně po rukou. Musíme se na sebe pousmát.
„ Přece máš něco v sobě zakořeněný..tohle jsi dělávala nešťastným lidem, i když si je třeba vůbec neznala…ale nebála ses, i když jsi nám říkala, že jo…A poprvý jsi to udělala svýmu bráchovi…“ pousměje se. Mě ovšem úsměv ztuhne. Strhnu ruce z jeho dlaní a podívám se nevěřícně do jeho očí, které už ví, že se přesek…
“Bráchovi? Já mám…?!“ vykuckám ze sebe a odsunu se, abych měla víc vzduchu. Na to by mi nestačily ani čtyři náklaďáky kyslíku! V tu chvíli do dveří vkročí Lauri a na zádech si mu hoví ta naše malá potvora. Proč vždycky, když se u mě objeví Lauri, cítím divný mravenčení a šimrání? Zvláštní..asi k těmhle třem- Ville, Viivi, Lauri –mám moc hezký vztah a mám je nejradši.
Viivi seskočí hbitě z Lauriho ramen a nejistě postává ve dveřích. Na okamžik zapomenu na chmury a ohromující zjištění, vstanu z postele (i když trochu vrávoravě a nejistě-po dvou dnech, žejo!) a s úsměvem dojdu ke svému zachránci.
„Děkuju…ani nevíš, jak moc..strašně díky!“ zašeptám mu do ucha, když ho pevně objímám a kolíbám se s ním. Tohle objetí je mi příjemně důvěrně známý..Vida, asi jsem k němu vážně měla blízko!
„Ani nevíš, že já vím…My děkujeme tobě, že jsi si neodešla bůhví kam nahoru a zůstala jsi tady v tomhle světě…s námi!“ usměje se a políbí mě do vlasů. S úsměvem zakoulím očima.-To je ale milý.
Do dveří se vecpe Pauli a se širokým úsměvem mě obejme: „Já vím zlato, že si toho asi moc nepamatuješ, ale když už se tak objímáte…taky musím přispět! Alespoň si trochu vzpomeneš, Gab!“
Rozesměju se. Aki mě najednou zleva vezme kolem ramen: „Ale G, pročpak s náma skoro nemluvíš, jindy se ozýváš víc ty filozofko a kolovrátku, a teď…?“
Smutně se na něj podívám: „Obávám se, můj milej bubeníčku, že žádný ‚teď‘ není, to je už jenom ‚bude‘, a nejhorší je, že bude jiný…už to nebude co bejvalo…všechno krásný se ztratí, a nevrátí…Toho se bojím..A proto mlčím..Bojím se něco říct, protože vlastně nevím co! Nevím jak co bylo a je…“ podlomí se mi kolena..ježíš, jestli to není jen tou nehodou, a jsem takovej slaboch i v životě, to bude něco!
„Ale co kecáš! Teď jsi mi řekla můj milej bubeníčku! A to jsi mi vždycky říkala ve zvláštních chvílích, nebo ze srandy s Viivi. A tohle oslovení sis vymyslela ty sama! Podle tej pohádky!“ čepýří se. Lauri a Pauli mě drží konejšivě za ramena, abych to jeho rejpání přežila, A vida! Zase něco vim! Tohohle rejpu jsem si asi užila, to je ale človíček!
„Podle pohádky?“ zvednu jedno obočí a zaxichtím se.
Aki zvedne oči v sloup a zakoulí jima. Vypotácí se ze dveří a držíc se za čelo šíleně kroutí hlavou. Se smíchem ho jdu narovnat: „Tohle není sranda bubeníku! Já vážně nic nevim! Tak mě neštvi, jo?“ postavím se proti němu namíchnutě. Aki se srovná a uklidní: „Alespoň jsi se zasmála, ehm…“ odkašle si. Pak se oba začneme řehtat. Ostatní se rozchechtají: „No, konečně něco známýho!“ Stisknu Akimu láskyplně rameno.
Když se šťourám v hlavě s tou pohádkou, s mírným bodnutím, kde spíš bolí to leknutí, se mi vybaví obraz, kde mám u sebe spousta papírů popsaných verši, poznámkami a hlavně dlouhými litaniemi příběhů..je to jako sen. Vím, že jsou to moje příběhy. Moje pohádky i horory. Vidím sebe, jak jeden z papírů potichu čtu nad kolébkou. Jak něco vyprávím Viivi, která je ještě menší, než teď. Jak si něco škrábu do papírů na stole a nade mně se skloní blonďatej šklebící se Lauri a něco mi s úsměvem povídá… No fuj! Teda vlastně, no dík!
„Zlatíčko? Ty mi taky něco povíš?“ skloním se k malé, které zazáří očička, že na ní konečně přišla řada.
Jen mě obejme a našpulí pusu, že chce hubana. Tak jí ho se smíchem dám.
„Ježíš, ženský! Zase orgije!“ zapiští Pauli. Malá se rozchechtá.
„Kuš!“ praštím ho po stehně „Na malou s tím choď!“
„Hele lidi…my bychom si…“ začne Ville a já se zvednu a dokončím spojenecky za něj: „Chtěli spolu promluvit!“ Ville se na mě překvapeně usměje. Popadnu malou do náručí a jdu si s ní sednout na postel.
„Jo, jasně…chcete bejt chvíli osamotě…! Jo, nemáme zatáhnout ty žaluzie?“ zakoulí očima Lauri, když bere za dveře, aby je jako poslední odchozí za sebou zavřel. Poklepu si na čelo, vrtím hlavou a ukazuju s výrazem šílence na malou, která se mi nechápavě houpe na krku.
„Konečně, uuf! A to je vlastně znova poznávám sotva pár chvil!“ ušklíbnu se a mrňous se mi rozkročmo posadí za záda a hraje si s mými vlasy. I ten sotva několikaletej človíček ví, kdy má bejt v klidu, když se něco děje a dva si potřebujou promluvit.
„Pomalu si vzpomínáš, viď?“ promne si jeden pramínek mých vlasů mezi prsty Ville, stojící proti mně. „Máš to všechno v sobě..a na druhou stranu, bude to tak zase větší legrace!“ ušklíbne se.
„Tovížejo!“ klepnu do něj pěstí a usměju se.
„Promiň mi…ale já teď vlastně vůbec nic nevím a neznám a možná tak tuším…Bojím se. Že něco zkazím..že…něco ztratím…I když vlastně ani nemám co ztratit, vždyť ani nevím, co mám!“ Ville mě konejšivě hladí po tváři. Najednou mám šílený pocity, to tělo si to všechno připomíná a smíchává teda neuvěřitelně!, Cítím, že mi Ville moc chybí. Bojím se, že něco zmeškám, nebo ztratím…A mám teď pocit, že by to mohl být on. Jenže s tím přichází po tom všem i chmury…deprese a šílená tíseň…Moc to bolí..proč se mi tohle musí vracet? Dřív jsem na tohle trpívala….Tohle si pamatuju…
„Ale notak, spisovatelky nepláčou kvůli smutku, ale kvůli kráse, pamatuješ?!“
Odváží se víc se mě dotýkat. Dělá mi to dobře. Když jsem v koncích, fyzickej kontakt je pro mě možnost, jak se nabít novou energií a načerpat síly.Drží mě v tomhle světě…
Jemně si ho přitáhnu za triko blíž a celé tělo se mi nabije šílenou silou, která mě rozechvěje. Je to silný! Prožívám něco vzdáleného a hříšně známého. A na druhou stranu, zábava to takhle být může…
Přesto to nepřebije pocit bezmoci a ohrožení…pocit ztráty možnosti někdy se podívat zpátky…Držím se ho za lokty a přitisknu čelo na jeho hruď, vydechnu do horka sálajícího z jeho těla a vyklouznou mi další slzy…Vnímám jen tenhle okamžik, hladí mě rukou ve vlasech, což je další věc, která je mi známá.
„Jé, vy se máte rádi!“ vypískne malá a skáče kolem nás. Podívám se překvapeně po Villem a pak se rozchechtáme.
Ville hladí Viivi po vlasech. Když tak sleduju jeho ruku v jejích vlasech…: „Tu hnědou hřívu má po mě, a tak tmavý zase po tvej černotě, co nosíš na hlavě! Ale kde vzala takový kudrny? Takhle kudrnatý…“ zakroutím hlavou. Malá si naší rozmluvy moc nevšímá a hraje si se vším, co má v dosahu.
Ville se za ní ohlédne: „To má po babičce, moje mamka má takový pořád i když už téměř bílý, ale celkem huňatou hlavu nosí furt!“
Nesmělé zaťukání nás vytrhne z idilky rodinného štěstí. Za dveřmi stojí žena s hnědými kratšími vlasy a ten jemný pohled mi hned připomene…
„Mami!“ usměju se a obejmu se s ženou, která je pomalu drobnější než já. Má jen o pár vrásek navíc. Vedle ní se postaví Lauri: „Zavolali jsme tvojí mamku, aby nám pomohla s tím, začátkem…když nic nevíš…“ pohladí mě po bradě ale netváří se, že by mou mámu viděl strašně rád. A jej, jakpak se asi změnily vztahy a jaký jsou, když moje duše s hlavou si rozhodli tenhle velkej časovej kus vymazat?!...

pokud by byl zájem, s radostí dodám další!
Jupííí!

Hořkosladké probuzení

Autor: Mortyša
Žánr: romance, no uvidíme, co se nám z toho vyvede (ta romance tam dloooouho nejni:) ale už se klube!)
Párování: Ville/ Gabriela
Shrnutí: No zkuste si hádat…Nevíte? Mám řešení! - číst nebolí! Nevěříte? Vážně! Ani trošičku!
Upozorňuji, že tento příběh je fikce, je vymyšlený a nikdy se nestal a neděje. Neznám nikoho ze členů HIM ani The Rasmus a tudíž s tím ve skutečnosti nemají nic společného…
Nekopírovat bez mého vědomí!

Kapitola 1

Listí…všude je listí. Ne, jen ho slyším. Není to nádhera, jak kouzelně šumí? Ale slyším šumět i něco jiného. Jako by padal sníh. Ah, jak to poznám? To vůbec nevím…musím se v duchu rozchechtat. Ale cítím to, cítím sníh. Slyším ho… Hmm, je mi krásně.
Až teprve teď si uvědomím, že se můžu pohnout a ležím na chladivé posteli. Popadne mě husí kůže. Jo, takový bejvá probuzení, napřed ještě napůl sníte a první, co vnímáte je příroda. Ta nás přeci ovládá. A pak pomalu, pomaloučku do reality….Ale jaký?! Nevědět kde, kdy a proč jste…takový bejvaj taky probuzení. A já se právě jednoho dožila…
Můj pohyb asi zaujal někoho, kdo tu se mnou je. Slyším zvuky, cítím, že se někdo nahnul ke mně a stiskl mi ruku. Rozbuší se mi srdce. Kdo je to? Co mi chce? Přesto stisk opětuju, dává mi teplo.
„Tak jsi se probudila, jak ti je?“ povídá tiše sametový hluboký hlas, pak mě ale taky zaujme, že na mne mluví finsky, a co mne zaujme potřetí a taky naposledy, protože nejsem schopná vůbec myslet, natož otevřít oči, - že mu rozumím! K mému dalšímu a ještě překvapivějšímu objevu se přidá to, že mu stejným jazykem bez problému odpovím:
„Nemůžu se… orientovat, nevím, a…je mi divně, tak mi ještě nikdy nebylo….“ hledám stěží popis situace,v níž právě bloudím. Teď mou dlaň svírá oběma rukama. Je mi to povědomý. Nedokážu potlačit pocit, že je mi tu něco hodně blízkého. Přestože moje srdce mačká strach, proplouvají do něj pocity bezpečí a lásky.
Že by mne tak naplňovaly pocity z domova a blízkých lidí? Ale vždyť ještě ani nevím, kde jsem! A s kým!
S námahou začínám vnímat světlo a stíny, později se slívají do tmavých a barevných skvrn……Proti mně sedí hubený, černovlasý muž. Jeho zelenohnědé oči mě propálí nádherou svého pohledu. Je mi něčím blízký, něčím dávným…Ale živočišný pud mě odhání a navozuje mi pocit strachu a nebezpečí neznáma. Má dlaň vyklouzne z jeho hřejivých štíhlých prstů a odsunu se, s námahou opírajíc se o lokty.
Už vím, tohohle člověka si vybavuju, je známý. A v první chvíli mi přijde divný, proč si k němu tak pevně řadím muziku. Aha, tohle bude nějaký hudebník, a podle toho hlasu to bude….Ježíšmarjakriste…To ne, já už vím kdo to je. Ale proč mi všechno dochází tak dlouho, asi než se mi hold rozběhne vedení na plnej výkon. A hlavně, co tady u mě dělá?
„Co je ti? Neboj, už je to v pořádku, všechno…!“ přiblíží se ke mně, ale já sebou trhnu a znovu uhnu. Zastaví se uprostřed pohybu a nevěřícně mne pozoruje. Ty jeho oči, tolik mě k němu táhnou. Je v nich něco známého a vášnivého, šílím po tom. Jejž! Klid! Musím se vzpamatovat.
Upoutá mne pohyb něčeho bílého ve dveřích do pokoje. Ha, hele už mi cvaká, že jsem asi v nemocnici. Doktor se zarazí ve dveřích: „Pane Ville, copak..ale no skvěle! Gabrielo už jsme se o vás strachovali!...“ Cože o mě? Gabriela, to je asi jediný, co vím jistě.
Najednou kolem něj do pokoje projdou tři postavy. K mému už teď dost velkému riziku inkfartu se přidá to, že je zase všechny znám! A ne jen tak, všichni lidi, tady mi teď přítomní, už se mnou mají dost dlouho co dočinění. Bože, jak jsem na tohle mohla přijít?!
„Lauri? Kde se tady berete? Díky…“ poplácá se Ville po zádech s Laurim, Akim a Paulim, kteří se na mě usmívají. Sedím na posteli, nohy skrčené pod sebou a jenom k sobě přitáhnu peřinu. Tohle je nějakej hodně špatnej vtip!...
Ville se podívá zpátky na mne, vrátím mu pohled plný strachu a otázek. Tudíž se na něj dívám tak neznámě, až si trochu povzdechne.
„Pan-pane doktore kde…to jsem a…co tady vůbec dělám?!“ skrčím se a přitom volám pohledy o pomoc pana doktora. Kluci se přiblíží k posteli, a já se jenom vyplašeně odsunu. Za jiných okolností bych možná byla ráda a dokonce slintala jak po jednom, tak po druhým, ale teď si vůbec nejsem jistá, co se s mým životem stalo a jak to v něm bylo.
A taky jak to v něm je teď!?
„G, ty si…nic nepamatuješ?“ přistoupí k nohám postele Aki a stiskne železnou konstrukci.
„Já..nevím, co je za rok, období…čas, ani nevím, kde jsem a co, co jsem?!“ ukážu bezmocně na sebe a shrnula jsem tak hrubě svoje pocity a vědomosti.
Všichni na mě nevěřícně vyvalí oči, i když doktor se přeci dívá trochu mírněji. To že jsem se ptala na roční období mi připomene, že jsem vnímala listí…a… Za oknem padá listí. Jo, je to přesně ten zvuk, jaký jsem vnímala. A do toho sněží! Musím se rozchechtat, já to věděla!
„Gábi, jsi v pořádku?“ zvedne obočí Lauri. Na oplátku zvednu obočí já: „Noo, jak se to vezme, jestli mě hodláte dát do ústavu pro duševně chorý, pokud tu teda už nejsem…! No, co se týče duše..mojí..,“ poklepu si na břicho „Tak je to myslím v pořádku!“
„Ale nemusí být, zdá se, že úplně ztratila paměť, takže pánové byste jí rozrušovat neměli, než zjistíme její stav…“ ale doktor je ani nestačí začít vyhánět, když se do dveří vřítí asi čtyřletá vlasatá princezna. Hrkne ve mně. Ježiš, co se ještě dozvím…teda zatím nevím nic.Opře se o futra, zaregistruje… „Mamííí!“ vykřikne.
Hrkne ve mně dvojnásobně! Pauli s Akim jí chtějí zadržet, ale malá se jim úspěšně vyhne, skočí na postel a pevně mě obejme. Záplava temně hnědých, skoro kudrnatých vlasů mi zahalí tvář. Ty její malý ručičky mě na těle pevně tisknou a jako bych dostala ránu, která mě probrala z usínání.
Všichni okolo oněměli. Ale já jsem se nechala unést vůní jejích vlasů, zavřela jsem oči, zabořila do nich tvář a objala ji. Hladila jsem ji po malých zádíčkách a cítila, jak se jí zvedá hruď, když rozrušeně dýchá. Takovýhle detaily dokáže vnímat jen matka, jestli to tak maminky cítí…
„Viivi, nech maminku, měla by si jít..není jí moc dobře…“ bere malou za ruku Pauli, který je nám zrovna nejblíž.
„Viivi…“ zašeptám si spíš pro sebe a pozoruju její zelenomodrý kukadla, který se obrátí zpět na mě při vyslovení jejího jména. Nechá si pomoct z postele a vzít se do náručí od Pauliho.
„Mami, že za tebou budu moct přijít..ještě…“ škemrá Viivi a drápe se zpět ke mně. Ten její hlásek…Přikývnu a usměju se. Pohladím ji po nezkrotných vlnách a malá se po mně smutně kouká, dokud nezmizí s Paulim ve dveřích.
„Vždycky spolu měly krásnej vztah..“ říká Aki potichu Laurimu, když se za nimi dívají. Skloním hlavu a vzlyknu do dlaně.
Bože, já mám dceru…já mám dítě! A jsem…, jsem někde ve Finsku, či co, podle těch nápisů a toho jazyka..Vyhrabu se z postele a dojdu k oknu. Opřu se o rám a z očí se mi hrnou slzy a ze rtů vzdychání a vzlyky. Takhle jsem nebrečela dlouho. Je to moc silný.
„Já to říkal! Prosimvás pro všechny finský bohy! Odejděte! Vidíte, co to s ní dělá, proboha nechte jí teď! Než se uklidní…“ šílí doktor. Když kromě něj už se mnou v pokoji nikdo není, cítím se mnohem víc volněji, uleví se mi sice, ale je tu zase taková prázdnota, nic…a všechno.Tam venku.
„Slečno…jste v pořádku? Mohu pro vás něco udělat?“ přistoupí ke mně doktor a položí mi ruku na rameno. Co nejpevněji ji stisknu. „Probuďte mě z tohohle pekla….řekněte, že to je nějakej velkej žert…“ zvednu k němu konečně uplakanej obličej.
„Ale prosím vás! Vždyť máte nádhernou dceru, tolik lidí kolem sebe, co se o vás strachují..jaképak peklo?!“ vede mě kolem ramen k posteli.
„Jo?! Vždyť tohle jsem ale zjistila jen před pár minutama!...“