What's eating you?!

No je to trochu slabší....ale věřím že se zas dostaneš do své emocionální formy

So I'm here!
Část 9.

"Do poslední chvíle jsem věřil..." zašeptal a usadil se na volné místo vedle mě.
Byla jsem rudá snad všude. Za prvé jsem se cítila jako královna. I když po maratonu. Dokázala jsem to! A ON mě políbil! A za druhé jsem musela vypadat opravdu příšerně. Mattovi to zřejmě nevadilo. Alespoň on mi to ulehčí.
"Vidíš, víra se občas vyplatí..." (u mne se v poslední hodině vyplatila spíš ta letitá dřina na rotopedu a úspory na taxík!) zahuhlala jsem zpátky a hladově hrábla po pití, které letuška právě kolem nás začala rozvážet. Pohoršeně se po mně podívala a když jsem si jí bez jakékoli poznámky nevšímala, pokračovala dál. Dominik s Chrisem, kteří seděli o několik řad vepředu, se po nás otočili a vesele na nás zamrkali.
Chvíli jsme s Mattem řešili smlouvu, kterou bych s jejich manažerskou společností měla sepsat, pokud budu fotit přímo pro ně a chvíli jsme se neveřícně dívali jeden druhému do očí. Dvakrát jsem se tak přistihla, jak zírám do jeho rozzářeného obličeje a on klidně držel a díval se na oplátku na mě. Okamžitě se začal smát, když jsem pokaždé při vlastním přistihnutí zrudla.
Když někde nad Německem nastaly turbulence, ano, taky mi to přišlo divné....můj žaludek i hlava si opět začali stěžovat. Matt mne zůčastněně chytl za ruku a palcem hladil po zápěstí. Ani když se letadlo uklidnilo, nehodlali jsme se pustit. Velice mě to uklidňovalo. Užívala jsem si lehkého šimrání v břiše, které jeho dotyk vyvolával. Jako malá holka...Cítila jsem se konečně po dlouhé době volně a spokojeně. Ale něco tomu ještě chybělo.
Nakonec jsem uznala, že na dnešek jsem vážně moc nedospala, přestala poslouchat jeho rozprávění o tom, jak to na takovém turné chodí a zavřela unaveně oči. Za minutu už jsem přestala vnímat i to, že se vůbec nacházím někde v letadle...

Probudil mě až studený vzduch na tváři a hovory a pokřiky v jazyce, který jsem už strašně dlouho neslyšela. Trhla jsem sebou a zjistila, že se rozhodně nenacházím v letadle, ale v Mattově náručí.
"Růženko, Růženko...dalo mi práci je přesvědčit, abych tě dostal z letadla, když tě nikdo nemohl probudit. Mysleli si, že jsi omdlela!" chechtal se. Zvedl ruku a pohladil mě po tváři. Dominik, kterého jsem teprve teď mohla konečně pozdravit alespoň mávnutím ruky, zvětšil oči na velikosti tenisáků a raději se otočil. Něco pošeptal Chrisovi, který jen pokrčil rameny a podal mi přátelsky ruku. Alespoň někdo se tu chová normálně.
"Už jsme o tobě slyšeli, Alis!" mrknul na mě a Matt mu věnoval vražedný pohled.
Prohrábla jsem si vlasy a rozhlédla se kolem. Seděli jsme před letištěm a sem tam kolem nás proběhli ti nejbláznivější a nejotrlejší fanoušci. Proto ty pokřiky.
"Konečně!" začal mávat rukama Dominik a prohrabával se hromadou tašek u mých nohou, aby našel ty svoje. Právě před námi zastavil zřejmě očekávaný taxík.
Matt mě postavil na nohy a ujistil se, že mám dost sil na to, abych se dostala do taxíku po svých. Začala jsem hledat své dvě drahocenné tašky. Jednu plnou foťáků a taky notebooku. Bez něj bych nemohla Michaelovi poslat ten poslední článek a fotky z plesu. A druhou nacpanou několika nezbytnými věcmi. Nakonec se mi podařilo docpat je do kufru taxíku, který jsme s Chrisem pomáhali panu řidiči zavírat.
V autě jsem se přitulila k Mattovi, ale spíš to bylo tím, že tam vzadu moc místa nebylo.
Vypadal, že mu to nevadí. Poslouchala jsem tep jeho srdce a dušovala se, že jsem snad udělala správnou věc.
Po několika minutách jízdy nad mé očekávání řídkým pražským provozem jsme zastavili před hotelem Kontinental. Hmmm, luxus!
Nechala jsem všechno na klucích a zatím se omámeně rozhlížela po okolí. Připomínalo mi to vyšňořenou atmosféru včerejšího plesu.
"A slečna?!" prohlídl si mě recepční . A sakra...problém, nemám tu rezervaci!
"Ta je se mnou..." pronesl Matt pohotově. Zrudla jsem a kývla, když se na mě ten protivnej pán pohoršeně zadíval. Jo, vypadala jsem unaveně, strhaně, neupraveně. No a?! On má jistě taky svoje těžký dny!
Jakmile jsme se doplazili k pokojům, Dominik si mě ani nevšiml a zaplul do své komnaty. Chris pokrčil rameny ve chvíli, kdy Dominik práskl s dveřmi. Zřejmě nejsem jediná kdo se nevyspal. Matt už byl ve dveřích pokoje, kam táhnul i moje tašky. Chris na mě mrknul a pokračoval k dalším dveřím.
Ještě jsem se zářivě usmála na Matta, na nic nečekala a začala okupovat koupelnu. Horká sprcha mě konečně dostala do normálního života a já si všechno naplno uvědomila...

Jupíííí...
Mno nic moc, tak máš velké pole působnosti!

jééé vy mi děláte radost!! :-D
To bych vám přece nemohla udělat, aby se k němu nedostala to by pak nebyla žádná romance!!

Omlouvám se , že cituji Ježka... : OMFFFFFG!!!!
Děvče, s tebou je radost psát! takový nervy mi tu dělej! Ještě teď tu kuckám...a mé srdce se opravdu snažilo připomenout si celou gymnastickou sestavu!
Naštěstí máme volnou!
Koukám, že se dějově opravdu držíme šíleného názvu... tahle ff je bomba!
takže to dokázala...jinak nevím jak bych psala dál! těš se...teď to půjde pěkně zostra!

OMFG!!!! to jsou nervy, jak prase!!!!! AAAAAAAAAAAAAAAAA proste konec!!!! juchůůůůůůůůůůůůů uz jsem si myslela ze se tam nedostane!! to bych pak zavrhla celý tohle forum!!!

Tak to bylo nejrychleji jak jsem kdy psala!!

Část 8.

Odfoukla jsem neučesané vlasy z čela a natahovala krk jako žirafa.Matt se ztrácel v davu který se kolem něj hemžil. „Matte!“ zkusila jsem to znovu ohlédl se ale nenašel mně.

„Neslyšeli jste něco?“ Otočil se Matt na své přátele.Ti jen zmateně hledali pas nebo vedli vášnivý hovor se sousedem.
Ohlédl se, ale nikoho nespatřil. Nebo spíše tu kterou chtěl spatřit neviděl. Zdržoval co nejdéle to šlo, ale ostatní začali být krapet nervózní a násilím ho tlačili k přepážce oddělující ho od Allis nejspíše navždy.

Zoufale jsem se prodírala davem.Tolik lidí na letišti nikdy nebývá! Sakra! „S dovolením, prosím vás uhněte!.“ Ne ne ne ne ne. „Matte!!“ Za přepážku mě nepustí nemám letenku! Zoufale jsem pozorovala, jak mizí v bezcelní zóně.
Společnost, kde je nějaká letecká společnost! Běžela jsem k první přepážce co se mi naskytla. Udýchaně a celá rudá jsem vychrlila na slečnu sedící za pleksisklem své požadavky. Ta jen znuděně zapnula reproduktor a zeptala se co si přeji. Teprve teď mi došlo, že nemám páru, kam letí. Zoufale jsem pátrala po správné otázce.
„No víte. Já.“ Slečna očividně neměla nejmenší zájem se se mnou bavit. Rozhodla jsme se tedy, že to vezmu z jiné strany.
„Znáte Muse?“ Nevím jestli se mi to zdálo, ale v jejích očích se mihlo něco jako náznak zájmu.
„Ano.“
„No víte, oni teď akorát odlétají, nevíte kam? Má kamarádka je zbožňuje a já jí slíbila, že jí k narozeninám dám jejich podpisy.“
„No mohu se vám podívat, ale jestli už jsou za pasovou kontrolou moc šancí nemáte.“
„Já bych si koupila letenku na stejný let!“ Neměla jsem čas na další kličky.
Slečna teď již udiveně vyhrkla. „To vám to za to stojí?“
„No ano já jí to slíbila za každou cenu, to víte, když jsem na to zapomněla tak mi nic jiného nezbývá.“
Slečna něco naklikala do počítače a řekla cenu. Poněkud jsem se zalkla pří zaslechnutí té částky a pojali mě pochybnosti. Já zaplatím 9 tisíc za nějakého chlapa a ono to na konec ani nevyjde?
„Chcete tedy tu letenku? Za chvíli to odlétá!“
Zmateně jsem těkala očima na slečnu a na počítač. „Ano!“ No co už jsem dala výpověď.
Naťukala jsem pin ke kartě a popadla ten neuvěřitelně drahý cár papíru. Raději jsem nepřemílal kolik jsem za hodinu utratila a řítila jsem se k přepážce.
„Slečno nemáte moc zavazadel?“ Pokynul na mě podezřívavě muž v buňce.
„To jsou foťáky, ty nemůžou jít k odbavení.“ Vyhrkla jsem již klasickou cestovní výmluvu. Muž se zakabonil a neuvěřitelně dlouho si prohlížel fotku na mém pasu. „Hm, no dobrá jděte.“
„Děkuju moc!“ Vhrkla jsem a proklouzla chodbičkou za něj.
Zamžourala jsem na informační obrazovky a zoufale hledala vchod 13. Když jsem zjistila směr letěla jsem, vskutku letěla mezi ostatními cestujícími. Stále jsem nezjistila kam to vlastně letím, ale bylo mi to v celku jedno.
Z reproduktorů se ozvalo. „Žádáme cestující do Prahy, aby se urychleně dostavili k přepážce číslo 13. letadlo je připraveno k odletu.“ Do PRAHY?
Ověšená taškami jsem málem narazila do letištního pracovníka.
„Moc se omlouvám.“ Chrlila jsem a odhodila brašny na pás.
„To víte slečno, před odletem není dobré prohýřit celou noc.“ Zhodnotil mě a zároveň poučil další muž v tmavě modré vestičce.
Vyčerpaně jsem se na něj usmála a doufala, že nebude nějak blíže zkoumat obsah mých zavazadel. Protože jsem si nebyla jistá zda mi tam nepřihodili něco nebezpečného co by mi zabránilo vstupu na palubu.
„Tak pospíchejte.“ Podal mi věci postarší muž a zazubil se na mě svým velmi mladým chrupem.
„Děkuji.“ Koukám, že mé dnešní slovo bude Děkuji.
Šoupla jsem letenku poslední pracovnici, kterou na tomhle letišti uvidím. Káravě na mě pohlédla a kysele popřála příjemný let. Pádila jsem tunelem vedoucím do letadla.
Když letuška viděla jak vypadám zdržela se dalších komentářů o mé nezodpovědnosti a usadila mě na volné místo.Tohle cestování na poslední chvíli mě zabije. Natáhla jsem krk abych se porozhlédla po viníkovi mého hektického rána, ale letuška mě vyzvala abych se připoutala. Nechtěla jsem provokovat, i když bych ráda věděla, jestli jsem alespoň ve správném letadle. Letuška nastrkala mé zavazadla do přihrádky nade mnou a pokračovala v kontrole cestujících.
Opět jsem se pokusila zmapovat letadlo, ale bez brýlí to šlo jen velmi těžko. Opřela jsem tedy unaveně hlavu o opěradlo a zavřela oči. V hlavě mi vířilo takových otázek, že jsem myslela, že asi začnou tryskat z uší.
Na rtech jsem ucítila horký jemný dotek, nadechla jsem se a vstřebala tu nezapomenutelnou vůni. Rázem se všechny pochybnosti rozprchly, alespoň pro teď a mě polil pocit štěstí. Když se dotyk vzdálil otevřela jsem oči. Jsem ve správném letadle.

ještě teď jsem z toho vyjukaná.

aby z nás ještě nebyli profesionální spisovatelky červené knihovny?
Dobře ty..tak to bude radost psát!To si udělam čas!

Ty jsi napssala tak skvělej díl, že ho těžko překonám!
Pokusím se...

Část 7.

Hudba mne pomalu unášela napříč parketem jako motýla. V jeho náručí jsem si připadala tak lehce. To Pomalu u mě půjde tak rychle, že si ani mamka nestačí upravit ofinku.
Když jsem se zadívala do jeho očí, došlo mi, že se asi už neodtrhnu. Nechali jsme se unášet jako jedno tělo. A že se mi to sakra líbilo...
Pohyby, úsměvy, dotyky.
„Tvá rodinka si tě pěkně hlídá..“ zasmál se Matt a tím přerušil mé tonutí v jeho duhových očích. To zřejmě dělalo to osvětlení, ale byl to skvělý efekt.
Rozhlédla jsem se směrem, kam se díval. Mezi přihlížejícími se leskl obleček Erva, nervózně vystrkujícího hlavu všemi směry, aby na nás viděl. Hned za ním poskakoval Sofiin načančaný účes. Přece jenom nebyla taková žirafa jako naše mamka.
El jsem si všimla u baru, kde na mě mávala už druhým martini. Bylo to na ní trošku poznat.
Jelikož už nás celkem dost bolely nohy a já musela zas pro svůj věrný fotoaparát, nechali jsme prozatím tancování. Dlaně mě příjemně brněly, když mě pouštěl. Ten elektrický proud nešel vyhnat zpod kůže. Když se ke mně Sofie s Ervem hnali, bála jsem se, že jim ty jejich dokonalé účesy sežehnu, pokud bych se jich dotkla.
„Právě jsem je zahlédl, omluv mne na okamžik...“ zazněl mi do ucha jemný šepot. Napětí v mém těle ještě zesílilo. Teplý dech rozezněl nejen můj sluchový orgán, ale všechny ostatní smysly.
Dneska večer to nezvládnu!
„Princezničko! Byla jsi úžasná! Mohl na tobě oči nechat! Ale přece jenom, kdybych si tě vzal do parády dřív, tak by jsi se blýskala mnohem víc!...“ slyšela jsem Ervův hlásek někde v povzdálí.
Sofie si všimla, že jsem opravdu mimo a tak mě odtáhla ke stolu s občerstvením.
„Dej si hrozny, pomáhají na nervy...“ přistrčila mi talířek.
„Já nemám problémy s nervy!“ vyjela jsem o něco ostřeji, než jsem chtěla. Sof jen ironicky pozvedla dokonale upravené obočí. Omluvně jsem se usmála a začala zobat, zatímco se mi Sofie hrabala ve foťáku.
„páni! Pohovka jooo?“ zamračila se ďábelsky. Zakuckala jsem se, když mi došlo, jak ty fotky mohly vypadat.
„JEN jsem fotila!“ vrhala jsem na ní vražedné pohledy.
„Hmmm, dobrej účes!...“ nakoukl jí se zájmem přes rameno Erv. Položila jsem, co nejněžněji to šlo, talířek na stůl.
„Dejte to sem!“ vyrvala jsem jim to. Nevšímala jsem si jejich pohledů a začala korzovat po těch místech v sále, které se mi co se celebrit týče, zdály nejvíce zajímavé. Sotva jsem stačila vyfotit znuděného Geerarda Waye u baru, proběhl kolem mě s řevem dosti podnapilý bráška zmíněného hudebníka.
„Baterka už vypovídá službu, sakra!“ no co, alespoň už se můžu bavit! Hodila jsem všechno nepotřebné do tašky v šatnách a hodlala se vrátit za tou svou famílií, přece jenom jsme si dlouho všichni společně nemohli popovídat. Před nosem se mi vynořila sklenka se šampaňským. A se sklenkou ruka a s rukou tělo. Tep se mi zrychlil.
„Ehm, děkuju Matte...“ vyblekotala jsem. Nedalo se přehlédnout, že si povolil červenou košili a to hned dva knoflíčky! Aliss, dýchej! :-o Nedivím se mu, horko tady začíná být už i mě!
Zbytek večera jsem popovídání s přáteli přece jen ochotně zavrhla ve prospěch noční procházky po pobřeží ostrůvku. Boty jsme si nesli přes rameno a bylo mi jedno, že voda je studená, bylo to příjemné držení v realitě – bála jsem se že samým štěstím uletím.
Matt mne začal uprostřed filozofického rozhovoru o potřebě spřízněné duše přemlouvat, abych jeho nabídku ještě zvážila.
Zítra večer odjíždějí. Zřejmě se nedalo přehlédnout, jak jsem se po té informaci začala tvářit jako kakabus, protože mi něžně zvedl bradu.
„Bude těžký bez tebe odjet...“ hlesl. Tentokrát se mi chtělo okamžitě vykřiknout, že s nimi odjíždím!
„Není jednoduchý odtud odjet...“ pípla jsem a sklopila oči někam k našim nohám. Sice na to v jednom kuse nadávám, ale tohle město mám ráda. I jeho věčně deštivé počasí. Už jsem si tu zařídila jakýs takýs život a Matt si přijede a všechno se bortí!
Ale ke všemu mi to bylo jedno. Jakmile jsem ho vedle sebe cítila, byla jsem schopná vzdát se všeho. Objal mě. Netušila jsem proč, ale má hlava i tělo o tom přestaly přemýšlet. Pověsila jsem se mu do náručí a dýchala jeho teplo.
„Je pozdě...musím jít,...“povzdechl si, aby mi dal najevo, že mé už čtvrthodinové mlčení ho nesmírně trýzní. Nemůžu za to! Je mi tak úžasně...
„ Zítra v devět letíme do Německa...přepážka sedm...“ zašeptal, políbil mě do vlasů a odtáhl se. Málem jsem žuchla celá do písku. To bylo příjemné.... Velice příjemné. A chci to objetí znovu a znovu!
Když jsem se po něm otočila, okamžitě jsem ze svého opojení vystřízlivěla. Byl v dáli. Odcházel!
Zvedla jsem si sukni co nejvíc to šlo a starovala za ním, když se za mnou ozval jekot.
„Aliss!!!“ „Princezničko!“ řítili se ke mně Erv se Sofíí. Spustila jsem sukni šatů, kterou jsem si tak pečlivě vykasala pro běh, zase dolů. Popadli mě oba za ramena a začli mnou třást.
„Kde vězíš?! Ta pravá zábava teprve začíná! Všichni slavný v místnosti jsou už opilí!“ hlučeli jeden přes druhého. Smutně jsem se koukala do tmy, kde zmizela Mattyho silueta.

„Ááá! Kolik jste toho do mě včera nalili! Nahlásím vás pro nedovolené opíjení druhých osob!“ držela jsem si hlavu pohromadě jak jen to šlo. Mám pocit, že mi asi vybuchne.
„Když ty ses včera tvářila jako po pohřbu! Tak jsme ti koupili pár panáků....“ vypískla hromada polštářů na pohovce Sofiiným hláskem. Hádám, že je tam někde schoulená a bude se snažit nepozvracet při prvním pohybu. Alkohol jí nikdy moc nesvědčil. A nikdy nebyla schopná si ho odpustit.
„Pár panáků! Mně se zdá, že mi koupil štamprli každý v sále!“ převalila jsem se na posteli.
„Ne-n-ne...“ zahuhlal tentokrát rozcuchaný uzel ubrusu a potahu někde pod konferenčním stolkem na druhé straně místnosti.
„Ale ty ses pak s nikým nebavila, a takový martini ti pořádně rozváže jazyk...“ dokončil Erv a zachrápal, až se stolek zatřásl.
Najednou mi došlo, proč mě museli tak opít...proč jsem se chovala po zbytek večera jako mrtvola.
„KOLIK JE!“ vyletěla jsem a nevnímala ostré bodání v hlavě.
Stolek zařval leknutím a Ervova rozchuchaná hlava vykoukla s vražedným výrazem.
„Asi osm...to je brzoooo!“ ozvala se Sof a hromada polštářů se zavrtěla, jak se snažila zalézt ještě níž.
„Matt! Za hodinu odlítá!“ chytla jsem se za vlasy. Takhle ho možná ztratím!
„Nojo, včera si něco takovýho říkala...a pak jsme filozofovali o tom, jak tě štve Michael a dospěli jsme k názoru....že Matt je ohromná šance do budoucna!“ rozpomínal se Erv.
„Jo...přece se nechceš nechat do konce života ždímat Michaelem! Jeď s Mattem...my se ti tady o to postaráme...“ vykoukly Sofiiny opuchlé oči zpod deky.
„Miluju vás!!!“ došlo mi to všechno! Vletěla jsem do koupelny a v rychlosti se snažila aspoň trochu vrátit do původní podoby. Ani mi nepřišlo divné, že ve vaně spokojeně pochrupovala El přikryta několika ručníky.
Házela jsem do batohu doklady, foťák a hledala další nejpotřebnější věci a nejskladnější kousíčky oblečení (o jedněch fuseklích bych těžko přežila zbytek turné), zatímco jsem se snažila vyčistit zuby. Sof mi dokonce někde v tom binci našla bundu.
„Tak už leť...teda napřed běž a pak leť!“ vyprovidila mi v příštích minutách ze dveří.
Adrenalin mi vystoupal na nejvyšší možnou hranici. Vrhla jsem se po prvním taxíku poblíž baráku a zaječela, že když mě do pěti minut přiveze před fotostudio, zaplatím mu dvakrát tolik. Mladík za volantem nelenil a dupl na plyn jako pravý závodní profesionál.
„Michaeli!“ třískla jsem s dveřmi o stěnu. Miky div nesletěl se židle a urychleně položil mobil. To bylo vůbec poprvé, kdy dal ten svůj pracovní foun od ucha.
„Končím! Beru si padáka! Teda ne, ty mi dej padáka, já si beru výpověď! Fotky a článek ti do zítra pošlu mailem. Nazdar!“ nastartovala jsem opět ven. Slyšela jsem někde za sebou jeho nevěřícné koktání a od (ex)kolegů se mi dostalo uznalého potlesku, jakmile jsem kolem nich prosvištěla.
Můj mladý přeplacený taxikář mne ochotně dovezl do deseti minut i na letiště.
Třičtvrtě na devět! To budou už v letadle! Rozrážela jsem bez omluvy lidi před sebou a hledala přepážku devět. Vidím ho! Srce si klidně udělá kotrmelec a já tu mám dostat inkfart?!
Snažila jsem se nabrat dech. Právě podával s ostatními z kapely lístek slečně, která se na něj až moc culila!
„Matte!“ vrhla jsem se přes zábradlí přepážky.

To be continued...!

Ola!!! Kačenka nam měkne a rozněžňuje se nám aby jsi z toho neměla brzo deprese!! no tak se hlaně při tom dalším díle nerozteč, at si to muzu precist

Jeeeee!! Jupíííí!! Juchuuuuu! to je krása!
Nádherný díl, úžasný postavy, jsem okouzlená! A jsem rozhodnuta - Erv se Sofií jsou moje zlatíčka!
jupíí! děkuji za skvělé nahození! se bude psát jedna báseň! jéééhe mně hrabe! díky za zlepšení nálady potřebovala jsem to!

To to trvalo,já vím....a omlouvám se.....

Část 6.

Nevěděla jsem jestli mám jeho nabídku brát vážně, ale prozatím jsem jí vyhnala z hlavy. Myslím, že by se nemohli dovolit osobního fotografa. Ale zase bych měla víc času na svoje focení, krajinky, zátišíčka a tak.

S hřebenem v ruce jsem pobíhala po jeho…mém… hotelovém pokoji a hledala zrcadlo.
„Co kdybys zkusila koupelnu?“ Podíval se na mě vševědoucím pohledem.
„Promiň plavky sebou nemam, to koupaliště co tam po tobě zůstalo se nedá jen tak přeskočit.“
„No dovol.“ Založil si ruce na hruď. Chvíli jsem pozorovala jeho záludný pohled, k sežrání a raději jsem pokračovala v hledání zrcadla, jinak by to nedopadlo dobře. Když jsem kolem něj proběhla po třetí, uráčil se mne upozornit na obrovské zrcadlo, kolem kterého jsem neustále bez povšimnutí probíhala.
„Eh, Ehm děkuju.“ Trochu jsem se zarděla. „To nemáš jinou práci než mě pozorovat?“
„Přemýšlím jestli je něco zajímavějšího. Hm .....Ne.“ Jednou rukou jsem si nasazovala lodičky a druhou nanášela lesk na rty. Připouštím, že to mohlo být trochu vtipné, ale ne za situace, že mi v kabelce vrněl telefon, Elisa a že jsem si málem vypíchla oko řasenkou.
Natáhla jsem se po kabelce a vytáhla z ní telefon. „Můžeš mi řict kde jsi?“ Elisin hlas zněl znuděně. „Já se opradu snažim, ale vyskytlo se pár komplikací.“ Usmála jsem se na Matta a zapadla do vedlejší místnosti. „ A věř mi na to bude potřeba oběd ne jen kafe!Tak mi dej pár minut,hned jsem tam.“
„Dělej, jsem tu deset minut a zatím jsem si nudou ukousla jen prst, tak koukej zachránit alespoň ruku!“ S tím zavěsila.

Přitáhla jsem si své žluté, saténové šaty, aby mi je výtah nesežral a vykročila k El, netrpělivě přešlapovala ve svých dvaceticentimetrových, sametových, černých podpatcích. Dokonale ladili s hedvábnými tmavozelenými šaty, které odhalovaly její dlouhé nohy. Mrkla jsem na Matta co na ní, když jsem na ní mávala. A přesvědčila jsem se,že je to chlap. Se zájmem si jí prohlížel, ušklíbla jsem se a vykročila k ní.
„Jsi mi měla oznámit, že máš doprovod.“ Mrkla na Matta.
„To je Matt, náhodou jsme se potkali u recepce, vyfoukl mi pokoj, tak mi poskytl azil.“
„Matt?“ Eliss se na mě významně podívala a podala Mattovi ruku.
„Elisa.“
„Matthew, těší mne.“ Přeběhla mi trpká chuť v puse, když jeho úsměv tentokrát nepatřil mě.
Elis se na mě otočila. „Jdeme pozdě.“
„Moc se omlouvám, ale dnešek je opravdu prokletej. Pojďte potřebuju se něčeho napít.“
Vykročila jsem směr otevřené dveře a hluk.
„Mé dámy, na chvíli vás opustím, musím najít své přátele.“ Mírně se uklonil a odešel.
Elisa se na mě vrhla a tahala ze mě všechny podrobnosti. Vylíčila jsem jí celé setkání s Mattem, měla hroznou srandu, když jsem líčila nešťastné náhody, které nás sváděli po celý den dohromady.
„Tam nahoře, vaše setkání někdo prostě chtěl.“ Hihňala se.
Dopluly jsme k baru a já objednala dvakrát Martiny. „S tímhle začátkem budeme za chvíli pod pultem!“ Okomentovala mou objednávku El, ale s chutí slupla zelenou olivu ze servírované skleničky.
„Kde je mamka a Sofie.“Rozhlédla jsem se po sálu.
„Nejspíš řeší svoje vlasy.“
Ervin (mamka) je nejlepší kamarád Sofie, ano jen kamarád je totiž naše čtvrté procento.Sofie divadelnice, která u divadla vydržela, i když pominula její náctiletá léta. Ervin je designér a musím uznat moc dobrý designer!
„Ha! Tamhle je vidim!“ Kývla Elis hlavou k dlouhému stolu s občerstvením.
„Jak jinak, hladový!“ Ervin se vlnil do rytmu hudby, že by mu to leckterá tanečnice záviděla. Jeho perfektní stylový ohoz se vyjímal mezi ostatními muži. Nějakým zvláštním způsobem ladil k Sof, předpokládám, že jí ještě před odchodem přežehloval obtáhlou černou sukni a červenou halenku se spoustou, ale opravdu spoustou volánků. Zrovna jí Ervin upravoval účes a ona ho nevybíravě pleskal přes prsty a výhružně před ním zamávala prstem.
Zpozorovala jak se jí s El smějeme, slupla poslední kuličku hroznového vína co ležela na jejím bílém talířku a vydala se k nám.Erva táhla od luxusně vypadajícího sushi.
„Ahoooj.“ Objal nás Erv.
„Hele princezno, zdálo se mi to nebo jsem tu viděl toho tvého ctitele?“ Mrkl na mě šibalsky.
„Jestli myslíš Matta, tak ano je tu.“
„Co jakého Matta?“ Vyvalila oči Sof. Elis se jí ujala a vylíčila jí vše, co já vylíčila předtím jí, i když se mi zdálo,že jsem tak nepřeháněla.
Ervin si mě vzal na mušku. „Tak podívej princezno, koukej ho najít a jednat!“
Vyděšeně jsem se na něj podívala, naposledy co tohle řekl jsem se probudila s kocovinou v cizím bytě s cizím chlapem. „NE! Erve,pomalu!“ Uraženě si odfrkl.
„Haló, fešáku, dej mi to co má tady princeznička.“ Měl slabost pro zdrobněliny. Už od chvíle co jsem ho poznala jsem princezna, Sof je kočička a Elis je zlatičko.A musím uznat, že Sof je opravdu kočka, zvláště když si jí Erv takhle nafintí a Elis, tady není sporu, že by zlatíčko nebyla!
„Co myslíš, tady mamince se nelíbila vlna, tak si asi hodinu dělal rozcuch.“ Á, Sof vysvětluje opoždění.
„No, Ale musíte holky uznat, že se mu povedl.“ Opřeli jsme se zády o bar a pozorovaly Erva jak se dme pýchou. El se začala smát.
„Co se stalo? Mám někde skvrnu!?“Panikařil Erv. „Ne to ne! Jen jsem si vzpomněla jak jsme se poznali.“
Já a Erv se známe z vejšky, studoval design a já fotografi, se Sof a s El jsem ho seznámila jeden páteční večer v klubu. Erv zatáhl Sof na záchodky a když vyšly, byla k nepoznání. Od té doby jeden bez druhého nemohou fungovat. Sofia s ním chodí po nákupech, jako jediná je dokáže přežít bez újmy a on jí na oplátku vaří a zkrášluje.

„Podívejme kdo jsem jde.“ Uchychtla se El.
„Můžu vám ukrást Aliss?“ Usmál se na mě Matt.
„Počkat, Počkat. Mi ti jí máme svěřit a neznáme ani tvé jméno?“ Výhružně jsem se na Erva podívala, ten však dělal, že nic nevidí.
„Tak to se omlouvám, Matthew Bellamy.“
„Nevšímejte si Erva, on je naše mamka., tak se nedivte. Sofia.“ Podala mu Sof svou ručku.
„Zcela chápu, že se takový poklad musí bedlivě střežit.“ Koutkem úst se na mě usmál a já pochopila, že žádný pomalu neexistuje.
Chytla jsem se ho a odtáhla od mých přátel. „Našel si koho jsi hledal?“
„Nenašel, moc lidí.“Odložil skleničku na tác kolemjdoucímu číšníkovy. „Co takový tanec?“ Usmála jsem se. „No to prosíš brzy, když už jsme na parketu.“ Výmluvně pokrčil rameny a jemně mne přitáhl k sobě.

No co romantika musí být..:-D Hrůza jsem nějaká rozněžněná..:-D

Teda slečny vy jste na mne naložily takovou odpovědnost, to se budu moc snažit něco vyplodit!!!! jste hvězdy!!
Ježku jsem moc ráda that you like it a Mortyš, je mi ctí s tebou plodit.. luv u!!

Jéžo já tě miluju! sme poctěny že se líbí... jo taky bych brala takový věci jako povinnou četbu! já s tou svou ještě ani nezačala
tak uvidíme s čím se na nás vytasí Olja

no holky tohle je super!! bomba!! skveli!!! byl dobrej napad spojit vase pisarske schopnosti !!! je to bozi!! zeru kazdy pismeno, pac se od toho neda odtrhnout!! kez by takhle vypadala povinna cetba

zde to je!

Část 5.

Začala jsem podupávat do rytmu neznámé písničky, která mi hrála v hlavě, jen pro uklidnění. Uvědomila jsem si, že si broukám Hysteriu. Jak jinak! Cítím se podobně.
Taxikář po mně hodil udivený výraz. Radši jsem ztichla.
Po pěti minutách, kdy jsem se bavila určováním značek nejbližšch aut, společně s námi naš´touchaných v sendviči velice pomalu se posunujíc na ulici K. Valdemära (která tam opravdu je), mi začal vyřvávat telefon. Nadskočila jsem, i když teď bych to měla čekat.
„Kde jsi!“ štěkl Michael ani ne tak naštvaně jako uspěchaně. Jako by tam neměl dost lidí!Se taky můžu zbláznit! Elisa mi přemluvila jít na dnešní nóbl večíek na Zakusale- menším ostrově zdobícím řeku protínajíc střed města. Šaty! Večer! Článek o koncertě! A ještě mi určitě něco nahodí i Michael.
„Mám zácpu!“ vyřkla jsem v afektu. Začínám mít toho černýho auta vedle nás dost, neustále se na nás lepí a já nevím co je to za značku!
„Cože?“ na jeho hlase bylo znát upřímné překvapení.
„Teda ne, jsem v zácpě! A celkem pospíchám, zbytek fotek, pokuds je už viděl, dodám do dvou hodin, jestli se odsud dostanem...“ upřela jsem vyčítavý pohled do zrcátka.
„Tak se koukej klidně pěšky dostavit do Ozolkani! Je tam festival nezávislých litevských filmů a jako vždy ty nafotíš skvělé a ojedinělé fotky! Spoléhám na tebe!“ vychrlil na mě.
„Co-cože?!“ vykřikla jsem hrůzou a taxikář se tak lekl, že zmáčkl klakson. Řidič vedle nás začal něco drmolit litevsky a já na něj jen vyplázla jazyk.
„To je až na druhým konci Rigy! Tam se nedostanu autem ani pěšky ani do zítra do rána! Hele festival je přes celou noc až do zítra a víš že já mám na večer volno! Jdu na ten večírek!Vezmi někoho jinýho!“
„Tak si vezmi v Ozolkani hotel, přímo u festivalu je jeden pěknej, večer něco nafotíš, připravíš se v hotelu a vyrazíš si na zábavu! Ale zítra ráno budeš mít další fotky, jo? Nemám tu nikoho, jehož fotky by aspoń za něco stály na rozdíl od tvých tak makej! Dostaneš přidáno, když to zvládneš...jo mimochodem, těch pár prvních fotek z včerejšího koncertu, nejlepší ze všech, který tam nafotili, tak ať tu mám zbytek!“ a vypnul to!
„Já ho jednou zabiju! Vážně ho zabiju!“ hodila jsem mobil vedle sebe a řidič se raději opatrně díval do zrcátka, jestli nevytáhnu nějakej nůž i na něj. Konečně jsme se pohli. Nakonec jsem se vzdala a vyťukala číslo na informace, jestli by mě nepřipojili do Hotelu St. Litvian. Zamluvila jsem si celkem v klidu pokoj a vymýšlela, jak se večer v nadýchaných šatech společně s MHD nejrychleji docpu za Elisou.
O pár ulic dál jsem mu zaplatila a vylítla z auta směrem k čistírně.
Hodila jsem slečně za pultem cedulky a ona šla otráveně hledat naše šaty.
Na ty dvě minuty, než se přivalila, za šaty vykukovala jen špička její obarvené hlavy, jsem si trochu vydechla.
Sotva se však vyhrnu ven, jako na potvoru dokonce prší!(jak jinak, tady je to normální)a opět mi někdo vyrazí něco z ruky-šaty.
„Hele, co tě žere! Já toho mám už dost!“ sledovala jsem šaty ledabyle překryté igelitem padající na mokrý chodník do louží.
„To snad ne! Já na to štěstí asi začnu věřit!“ rozesměje se Matt. Něvěřícně se podívám, jestli je to opravdu zase on! Na poslední chvíli zachytil oběti naší srážky, takže se namočily jen dole.
„Jo! Já taky!“ vrhla jsem se k šatům a div je nezačala líbat radostí. To se usuší!
„Promiň! Musím letět a tenhle rozhovor fakt nemůžu zmeškat, manažer by mě zabil!“ zazubí se a já mu soucitně přitakám. Občas mám něco obdobného s Michaelem, v tomhle si jsme podobní.
Na chvíli se mi zadívá do očí jako při koncertě a já na okamžik zapomenu na déšť. Pusa se mu roztáhne do ještě oslnivějšího úsměvu. Samozřejmě vydechnu okouzlením. V očích mu zajiskří a přiblíží se. Obchází mě a přejede mi rukou kolem pasu a zad, jako by se bál, že zase něco provedu, aby mě včas zachytil.
„Doufám, že naše další setkání už budou se stále menšími nehodami.“ušklíbne se a pokloní se mi. Hmm zvláštní. Milé, okouzlující.... Když zmizí, chvíli ještě přemýšlím kde to vlastně jsem, jelikož mám právě vygumováno. Jeho sladký pohled....
Vletím za Elisou, v rychlosti jí převyprávím svézážitky, převezmu fotky, předám šaty a vyznám se ze své posedlosti. Ještě se směje, když vypálím ven v očekávání, že do mě zase vrazí ten, na kterého mám štěstí.
Fotky vypadaly ještě líp než předtím, na těch prvních byla marmeláda od snídaně, jelikož jsem si neodpustila menší pokochání ani ráno u stolu.
Když se musím deštěm pachtit několik ulic k Ozolkani, protože taxík mi tam neodveze kvůli další zácpě(asi to bude kvůli tomu festivalu, jinak nevím!), začínám být unavená. Ještě že ty šaty jsem si ve studiu zabalila líp. Aspoň ony nepromoknou, i když za cenu večírku bych si to s nimi klidně vyměnila. A kdyby mi to nepokazil Michael, seděla bych už pěkně v teple a flákala se ve studiu nad článkem! Zasejc práce na druhým konci Rigy! Jak typické!
„Á voda, grrr!“ pozorovala jsem vyčítavě svoje ťápoty a za nimi se linoucí vodní cestičku z nohavic, když jsem vešla do hotelu. Popravdě ta voda za to nemohla. Mohl za to seklý výtah ve studiu, rozlité pití a špinavé šaty společně s Michaelem!!. Mohl za to on! Aspoň že Matt mi zvedl náladu. Kafe ráno a jeho úsměvy a poklona mi zářily deštivým dnem jako duha. Začínala jsem si uvědomovat že z něj blázním.
Snažila jsem se přes mokré slepence vlasů usmát na recepčního.
„Á, to jsi zase ty!“ uslyšela jeho zvonivý smích. Kolena se mi roztřásla.
„Hele, co tě žere? Že mi nedáš pokoj!“ otočila jsem se po něm se smíchem.
„Nic!“ zatvářil se svatouškovsky.
„jen že na sebe máme ohromné štěstí!“ usmál se. „No to jo!“ Musela jsem mu to oplatit. Ale jo, štěstí jak pro koho, měla bych přestat být tak pesimistická.
„Slečno je mi líto, ale poslední pokoj byl před několika hodinami rezervovaný....“ oznámil recepční.
„Cože?! Vždyť jsem kvůli němu volala sama!! KOMU?!“ vrčela jsem téměř ležící na přepážce. Jak to?!
„ehm...“ muž za přepážkou ustrašeně kývl na Matta stojícího za mnou.
„Já to nevěděl!“ Matt se tvářil naprosto šokovaně a červenal se hanbou, když jsem se po něm s výrazem psychopata té nejdrsnější mafie otočila.
„Doprčic! Kde seženu teď hotel?! Všechny další jsou obsazený!“ zazírala jsem ven na stále se zhušťující déšť
„Co kdyby ses aspoň jako na omluvu mohla usušit v mým-tvým pokoji, alespoň než to přejde...“ prohlídl si můj nový 'outfit' ála - 'Venku děsně prší a já nemám deštník, jako vždy'...
„Ne to je dobrý...“ zrudla jsem a byla ráda, že i tak mám tváře červené od studeného deště. Jako na potvoru mi k tomu ještě zaskočilo! Rozkašlala jsem se a pocákala recepčního, který se zatvářil pohoršeně.
„stëjně sis to zasloužil!“ prskla jsem si pod vousy (vlastně pod slepence vlasů
„Jako omluvu za ty šaty i další nepříjemnosti...nehodlám mít na svědomí i tvoji angínu!“ vzal mi za ruku a než jsem se zmohla na odpor, odtáhl mě do výtahu. Teplo jeho dlaně tryskající do mé působilo, že byla schopná jít kamkoli. Téměř.... - Jakmile jsem zjistila, kde zase sme, hodlala jsem se dostat ven za každou cenu.
„Notak!“ chytl mi za ruku pevněji a stiskl příslušné patro. „tenhle je snad spolehlivější...“ usmál se.
„Skvělé!“ rozesmála jsem se. Nemohlajsem se vztekat, jeho blízkost působila, že mi bylo přímo báječně.
„Konečně lepší nálada?..tedy ne že by ti to neslušelo i tak, ale takhle vypadáš mnohem líp...“
„Co tím chceš naznačit?“ vystoupila jsem z výtahu jako první a šklebila se. Možná i nervozitou.
„jen, že takhle se mi líbíš ještě víc...“ odpověděl. 'A tohles myslel jak!' protočila jsem oči.
„Vítej!“ podržel mi dveře od pokoje, který měl být MŮJ. Shodila jsem mokrou bundu i boty do kouta a užívala si vyhřátého pokoje. Zjevil se za mnou a podával mi ručník.
„jestli nevadí, skočím si do sprchy, jsem úplně promoklej, ty máš jenom hlavu...A posluž si.“ oslnil mne dalším svým výrazem a zaplul do jedněch dveří.
Drze jsem si pustila rádio, nevydržela bych tam jen za zvuku monotónní sprchy, a zatímco jsem si drbala hlavu, můj nos i ruce čmuchaly po okolí, jestli by se z něčeho nedal udělat čaj či kafe.
Z hrůzou jsem znova pohlédla na lístek, ležící na kuchyňské lince. On má stejnou vstupenku na večírek jako já! Srdce se mi rozbušilo radostí. Alespoń si budu mít s kým povídat, Elisa tam bude mít pár známých, já nikoliv.
Po chvíli jsem se jala vrátit k pátrání po zásobách potřebných k přežití.Zvuk sprchy ustal.
„Hele to tvý kafe nějak smrdí, máš tu něco s neprošlou lhůtou spotřeby? Co vy na těch turné s sebou vozíte? V ledničce to asi nebude o moc lepší!“
„Hele, co ti vadí! Buď ráda, že jsi v teple!“ vykoukl z koupelny jen v kalhotách a mokrým hnízdem na hlavě.
„Tak ty mi hodláš zase vyhodit ty socko, jo? No já klidně pudu!“ rozesmála jsem se, když na mě přistál mokrý ručník z jeho vlasů.
„Nikam! Na čaj si dojdeme dolů...“ zastoupil mi cestu, takže jsem se při svém rozpochodování téměř přilepila na něj. Má rovnováha se ho asi lekla a já začala ztrácet jistotu v nohou. Obratně mě chytil kolem pasu a postavil zpět.
„Nevím jestli je to tvou nešikovností, nebo jen náhodou, že mi pořád padáš...“ zasmál se. Tiskl mě k sobě moc silně, takže jsem si taktně odkašlala. Omluvně se začervenal a uvolnil ruce kolem mého těla.
„Hele, tenhle mokrej účes ve stylu utopenýho ježka se mi líbí! Počkej chvíli!“ hrábla jsem pro foťák v batohu. (sorry ježí, nic proti tobě)
Chvíli vyčkal, než jsem si ho naštelovala a když ho to přestalo bavit, opřel se ramenem o zeď.
„To je ono! Ty jsi přímo ukázkovej model!“ Vykřikla jsem, tak raději ztuhl.
Když jsem ho požádala, jestli by se nerozvalil na pohovce s jednou pokrčenou nohou, radostně se na ní vrhl a házel na mě ty nejlepší pózy.
„Tebe to nějak baví, myslela bych si že toho věčnýho focení máš už dost.“ vypnula jsem fo´ták.
„A tebe taky, koukám...“ začal si oblékat košili.(hmmm, erotika:D) Na chvíli jsem zklamaně zírala na jeho tělo.
„Už jsi trochu proschla? Jdeme dolů.“ půjčil mi svůj černý kabát, který mi byl jen o malinko větší a sám si vzal hnědý, takže jsem na něj zase chvíli slintala.Rozhodla jsem se vzít si foťák, z tohohle udělám kariéru!
K mému překvapení jsme však dostali čaj v termosce a Matt mne vyvedl ven směrem k zábranami ohraničenému území. Festival!
„Nevadí? Zajímá mi to...“ usmál se a prošel vstupní brankou.
„Vůbec ne! Stejně tu mám práci...“ zašklebila jsem se a následovala ho. I když nebylo moc dlouho po dešti, zvyklá půda už stačila skoro všechno absorbovat, takže se mnoho lidí válelo i po zemi. Byla tu dvě velká plátna dostatečně daleko od sebe, aby se navzájem nerušila. Vydrápali jsme se na malý kopeček mezi několika hubenými stromky naproti jednomu z nich a usadili na zemi. Sem tam seděl nebo i ležel někdo kolem nás, někteří občas procházející si nás se zájmem prohlédli. Pod námi mnoho stánečků, dek a židliček, lidí je tu hodně. Miluju hemžení tam, kde se něco děje.
Během začátku filmu jsem si vybleskla jeho obličej z profilu, upřímně zaujatý prvními scénami. Otočil se po zvuku a usmál se. Jakto že se chová mnohem uvolněněji než jak znám z rozhovorů a focení? Vždyť jsem taky jenom takovej reportér a fotograf.
Většinu dvou prvních filmů jsme prokecali, občas diskutovali na dané scény nebo pointy, já nadávala na blbý anglický překlad titulků z litevštiny, které musely turistům vynahradit to, že filmy jsou v tomto prapodivném jazyce a probírali svět jako takový.
Krásně se stmívalo, což mým fotkám dodávalo skělou atmosféru.
Při jejich prohlídce ve foťáku, kde byly ještě i ty z koncertu a zákulisí byl Matt naprosto uchvácen.
„Tyjo, ty bys naší kapelu měla fotit pořád! Vychytáš skvělé záběry!“ nechtěl ho dát z ruky.
„nevěděla jsem že jsi takový fanda focení...“
„Toho tvého ano...Co kdybys fotila jenom koncerty a naši kapelu?“ podíval se po mě tak štěněcím pohledem, že jsem zapomněla i na to, že za chvíli bude večírek.

Promiň, nějak jsem se rozepsala, jelikož u toho poslouchám Skillet, tohle mi jde psát děsně rychle! Jako nic!...oou...mno aspoň je co číst, omlouvám se, příště se přibrzdím..a zde přikládám malou orientační ....

[You must be registered and logged in to see this link.]

Jsem moc ráda že se líbí!!! a těšim se na pokračování....inspiruj mne.....

Jupíííííííííííí! to je skvělý, takže se nám "červená knihovna" pomaličku rozjíždí...! s tebou je radost psát! tak já na to zas něco vymyslim! ale tentokrát tu bude zapeklitější!

hurej!!!

Část 4.

Trochu jsem měla zmatek. Ráda bych byla u něj, ale ne ve výtahu, malým, uzavřeným. Právě včas se rozjel, už mi začínalo být horko, možná díky jeho tělu, ale na to bych nevsázela.
Otevřely se dveře a já si uvědomila , že jsem stále v jeho silných rukou.Trochu roztržitě jsem ho pustila a poděkovala za záchranu. Rudla jsem jako nějaká puberťačka. Zklamaně se usmál a pustil mne.
„Kam mně vezmete?“
„Klidně mi tykej, za záchranu si to zasloužíš.“
"Tak tedy kam mně vezmeš?“
„Podle toho, jak velký máš hlad.“
„Spíš se začíná projevovat kofeinový deficit a tobě bych měl vrátit to vylité kafe.“
„Tak hurá do kavárny.“ Nechala jsem zbylé fotky v recepci, radši a mrkla na Matta.
Strčila jsem si vlasy za uši a nechala ho vyjít prvního. Dnes jsem úrazů měla dost a nepotřebuju aby do mě vrazil nějaký blázen na kole.
Do kavárny jsme dorazily vcelku a bez pohmožděnin, což se mi ulevilo, protože mě čekají večerní šaty a světlo, ve kterém je každá modřinka vidět.
Posadili jsme se do rohu kavárny, bylo přecpáno, a tak jsem byla ráda, že jsme ho objevili.
„Jak dlouho tady s kapelou budete?“ Základní otázka, jestli má vůbec cenu čekat něco delšího.
Usmál se koutkem úst a řekl. „Přijde na to.“
Hm, přijde na to? Servírka nám donesla hrníčky s kafem a zkoumavým pohledem si Matta měřila.
„Taky máš nejraději Mocca?“ Při objednávání jsem si ani nevšimla, že si ho taky objednal.
„To je jediná věc, na který jsem závyslej, čokoláda, kofein a šlehačka.“
„To mi povídej, ale v posilovně se za to vždycky proklínam.“
Zasmál se, to není špatný pro začátek.
„Co tě přivedlo k fotografii?“ On se mě na něco zeptal!!!!! Hurá,konečně první výřečnej chlap!
„No chtěla jsem jít původně k filmu, ale nevyšlo to, asi jsem se nějak zasekla nevim.Dřív jsem dělala spíš ateliérový záležitosti, ale potřebovala jsem z něčeho žít, tak jsem začala dělat pro časopis reportáže.“
Nečekala jsem, že bude takhle ukecanej, když jsem se podívala na hodinky úplně jsem, se zhrozila, seděli jsem tam přes hodinu.
„Bože,zameškal jsi ten rozhovor!“ Rychle jsem vstala a začala se oblíkat do kabátu.
On se nezúčastněně koukl na hodinky. „Ale oni se nezblázní a za to mi to stálo.“Usmál se a sebral ze země můj šátek. Podal mi ho, jeho ruce byly horké.
„Děkuju,určitě bych ho tady nechala. Musím už jít, potřebuju skočit s flashkou do tiskárny jinak mě šéf přetrhne.Ale děkuju za kafe."
„Promiň že jsem ti přidělal práci.“ Zatvářil se provinile. Podala jsem mu mou vizitku a usmála se. „Tak se měj.“
„Taky a ještě jednou promiň.“ Přeběhla jsem ulici a než jsem opět zalezla do dveří otočila jsem se na něj. Zamával a taky se vydal svou cestou. Srdce mi poskočilo, napomenula jsem ho, protože jsem ho nehodlala někde honit, i když se vrátilo na své původní místo, nervózně se vrtělo.
Vzpomněla jsem si jaký mám skluz a utíkala směr tiskárna. Elisa se hrabala pod stolem,chvíli mi trvalo než jsem jí tam objevila.
„Je, promiň.“ Odfoukla si vlasy z očí. Nechápavě jsem zakoulela očima a ona na odpověď mávla rukou, tak jsem to neřešila.
„Musíš mě zachránit, potřebuju vytisknout pár fotek pro Michaela.“
„Jo jasně jen co vyhrabu ty bláznivý papíry zpoza šuplíku.“ Hodila jsem jí přes stůl flashku a mrkla na ní.
„Jsi zlato, díky za hoďku jsem pro to zpět.“
„Ali!“
„Ano?“ Otočila jsem se při úprku za dalšími povinnostmi.
„Jdeš do čistírny?“
„Jo jo.“
„Vyzvedni mi prosim šaty na večer!“ Hodila po mně žeton s číslem. „Pak se vyrovnáme, díky!“
Zamávala jsem jí a zdrhala lapit taxi. Ulice byli přecpány, jak auty tak lidmi. V tuhle dobu raději sedim v kanceláři a hraju si na počítači. Samozřejmě s fotkama! Žádný ulejvání v práci!
Naskočila jsem udýchaně do auta a vychrlila na taxikáře jméno čistírny, bohužel moc rychle, takže jsem ve zpětném zrcátku viděla jeho nechápavý pohled. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla a opět pomalu zopakovala jméno čistírny.
„Aha, jste to měla říct hned slečno!“ Odhalil svůj nezubatý usměv a zařadil se do kolony aut.
Tohle nebude za hodinu!

eheh..já jsem ale dobrá nahrávačka co!!!!

Část 3.

„Au!“ vyjekla jsem, když do mě dveře vrazily pořádně. Teď mě šíleně nebolela jen ruka, ale celá pravá strana hrudníku! Tady někdo neumí chodit (v tomto případě lítat) do dveří!
„Jestli nechcete, abych odsaď odešla živá, tak to řekněte hned!“ vyjekla jsem na právě příchozího.
Modré oči si mě překvapeně zhodnotily a když uviděly, jak si držím ruku a zárveň si tisknu loktem bolavé žebro, rozšířily se do dvojnásobné velikosti. Na okamžik jsem na ruku zapomněla, když jsem si prohlížela jejich hlubiny.
„Omlouvám se, jste zraněná!...“ zatvářil se zahanbeně. Přišlo mi to roztomilý. Ale co to děláš! Zavrtěla jsem hlavou.
„Není vám špatně? Když jste se skácela pod podiem, raději jsem vás odnesl...“ zamumlal a střídavě si prohlížel mou právě rudnoucí tvář a namodralou ruku.
'On mě sem nesl! Sám! Přerušil písničku, jen aby mi odnesl! Nesl mi v náručí?..Asi jo, jak jinak by mě sem dotáhl!'
„Ne, už je mi dobře! Musím jít!“ zahučela jsem a děkovně se na něj usmála.
„Vyprovodím vás zadem, kolem je ještě spousta lidí, než byste se odsud dostala!“ byla najednou blondýnka přehnaně milá a usměvavá.
„Ne díky, to zvládnu!“ ušklíbla jsem se na ní a zavadila o něj pohledem. Vypadal provinile.
„děkuju mockrát...“ zadívala jsem se co nejmileji jsem dokázala. Úsměv mi vrátil.
Když jsem vyšla z místnosti, úplně rudá zhluboka vydechla a vydala se chodbou, můj mozek si uvědomil, že vlastně neví, kam vůbec jde.
Někdo mě chytl za zdravou ruku. Vyjeveně jsem se po něm podívala.
„Ehm, východ je druhou stranou..!“ usmál se pobaveně. Svěsila jsem hlavu.
„tak dobře...nezvládnu! Auvajs!!“ praštila jsem se bolavou rukou o foťák na krku.
„Nemám raději zavolat ošetřovatele? Ještě tu určitě budou...“ chtěl mě vzít za ruku. Uhnula jsem, ale on byl rychlejší. Sice to bolelo jako čert, ale nechala jsem se. Srdce mi bušilo víc jak bubny dnes při koncertě a to jsem stála až u podia. - Cizí člověk mě tu drží ruku a může mi prostřednictvím mého úrazu ublížit. Necítila jsem se bezpečně.
Přesto, když jsem si prohlížela jeho ještě rozpálenou a v tuto chvíli mou rukou neuvěřitelně zaujatou tvář a mokré vlasy, cítila jeho horké prsty, opatrně prohmatávajíc mou dlaň a ochromené prsty,...uvolňovala jsem se.
„Nemělo by to být zlomené. Je to v pořádku, ale dejte si na to led.“ pustil jemně mou dlaň.
„D-děkuju...“ vzpamatovala jsem se.
„Můžu vám dnešní zkažený koncert vynahradit?“ zadíval se s nadějí. Tohle není ten jiskřivý, sebevědomý a pohotový Matt, jakého znám z pódií. Pohotový ano, ale tak pozorný a opatrný...?
„Vždyť byl skvělý! Pro každého, kdo se nesložil kvůli obyčejnému kouři. Vynahradit? Třeba tím,že se na mě krásně usmějete a já budu mít zaručeně tu nejlepší fotku!“ nastavila jsem si objektiv.
„Jenom tímhle?“ hrál zklamanost, ale udělal na mě několik úžasných tlam. Při jeho kouzelném, čočku foťáku spalujícím pohledu jsem se rozpalovala i já.
Mobil!!! Dokáže zkazit všechno!
„Sakra Ervin!“ zajíkla jsem se při pohledu na displej.
„No Alise? Kde jsi? Jsem tu dřív!“ zněl trochu ustaraně. Můj milý nanahraditelný věčně se o nás srachující kamarád.
„Jo! Hned jsem tam, už letím!“ vypálila jsem směrem, který mi Matt ukázal. Zamávala jsem mu ještě stále tuhou rukou a hnala se ven.
„hej to mi neuvěříš!“ křičela jsem nadšeně do telefonu, zatímco jsem se hnala ke Skonto areně.
„Hádej s kým jsem mluvila! A kdo mě nesl když jsem omdlela!“
„Tys omdlela?!“ zařval na mě mobil, až jsem poskočila.
„Nee, pohoda! Už vidím tvoje auto, tak končím!“ zamávala jsem svítícím reflektorům auta.

„A vážně už nic nepotřebuješ? Slíbil jsem sice Sofiji, že se na ní přijedu podívat do divadla....“
„Ne, pokud za mě nechceš napsat poznámky k fotkám, jelikož má pravice je pod nánosem ledu...“ zvedla jsem ruku zabalenou v ručníku s ledem. „Ale hodit to do počítače a vyvolat ještě zvládnu!“ zamávala jsem na něj foťákem.
„Tak přeji pěkné poslintávání!“ zahýkal smíchy a zmizel, než jsem po něm něco mrskla.
Vyvolám to až zítra, dneska už toho mám dost. Přesto bych si je mohla aspoň prohlédnout v kompu.
Koncert vypadal na snímcích přesně tak nabitě a divoce, jaký opravdu byl. Narazila jsem na docela dost fotek, kdy věnoval oči jen mému objektivu...
A když jsem si přehrávala ty poslední, focené po koncertě v zákulisí, brada mi klesla až do sklepa činžáku. Naprosto dokonalé! Mokré vlasy, rozjiskřené oči a světla v zákulisí hází úžasné stíny na jeho tvář!
Tak za tyhle mě bude Michael milovat!

Omyl, nebude. Jak jsem se hnala s deskami plnými vyvolaných snímků pod jednou rukou a kelímkem čerstvé kávy z jedné skvělé restaurace v druhé dlani po ranní rušné ulici, někdo to do mě napálil! Desky skončily na zemi a kafe na nich.
„To ne!!“zavyla jsem. „To si ze mě děláte srandu!“ zarazila jsem se, když mi „vinník“(slabé slovo!) podával ruku a já zjistila, že už ji znám!
Matthew!
„Spíš vy ze mě ne?“ usmál se pobaveně a pomohl mi s věcmi. Fotky politý, kafe vylitý a moje ruka včera naražená, dneska opařená.
„Vy mi asi nosíte smůlu!!“ dupla jsem si.
„Tak to mě ale velice mrzí! Škoda, že se vždycky potkáme, když se vám něco přihodí...“ cukaly mu koutky. Jak se může takhle smát! Jemu nejde o živobytí!
„Je mi to líto, je šance to zachránit?“ nechal zkapat kafe z desek na chodník.
„Jo! Vyvolat to znovu! Pokud bude volná místnost!“ popadla jsem věci a raději od něj dál.
„achjo! Proč ho nemůžu potkat s trochou stěstí!...takový trapný situace!“ brblala jsem cpoucí se do dveří našeho studia.
„Slečno! Tyhle papíry vám vypadly!“ dohnal mě a kolegyně za recepcí se začala ovívat, jakmile poznala, kdo se za mnou žene.
„Ehm, děkuju..“ opatrně, abychom nezničili i to málo co zbylo, jsem si to vzala. Pokusila jsem se na něj usmát, když mi i ochotně přivolal výtah.
„Můžu vám s tím nějak pomoct...?“ zalezl za mnou, když jsem se děkovně modlila, že je to za mnou.
„S tím asi nijak a pochybuju, že se hodláte zaobírat zrovna tímhle když máte důležitější věci...“
„Právě že ne, rozvohor nám začíná až za hodinu nedaleko odsud...tak mě neodhánějte a nechte mi abych spravil aspoň něco, co jsem zbabral-...“
Skřířřííííííííp!!Drrrrrchhhhrrrrrrhhh! Podlaha a vlastně asi celý výtah se otřásl takovým způsobem, že to moje nohy neustály. Takže se zatřásl celý svět kolem mě. Jeho pohotové ruce mě zachytily dřív, než jsem si rozbila nos o prooější stěnu.
„Coje!“ rozzlobila jsem se, ale nezapoměla jsem se zatvářit rozpačitě, když mě sevřely silné, horké paže a bezpečně mne postavily zase na zem. Omluvně jsem se usmála.
„Asi...ehm...nejde to!“ zkoušel Matt mačkat všechny tlačítka, co jich po výtahu bylo. Nehýbali jsme se. Úplně.
„Sakra!“ kopla jsem do dveří. Zvonek negunguje...! Nic! To ne!
„Klid!“ vzal mě za rameno a pobaveně pozoroval mou vzteky se barvící tvář. Ovšem to ještě netuší, jak dovedu vyvádět v uzavřeném mini prostoru.
„Když já to...já to...“ začala jsem lapat po dechu „..nesnáším!“ opřela jsem se o stěnu, abych se zas neskácela...Motal se se mnou svět. Moje ustrašeně kmitající ruce už neudržely nic před chvílí pracně sesbírané z podlahy.
Objal mě. Zcela náhle. To lidi nedělají, když jim začnu hystericky lítat po výtahu. Okamžitě jsem bezpečnou teplou náruč přijala. Roztřásla jsem se nervozitou i jeho blízkostí. Teplo jeho hrudi, rytmus jeho dechu, kterým se mě snažil uklidnit. Jaho ruce pevně kolem mých zad. Výtah (i když byl v klidu) se semnou přestal houpat. Moje děsivé představy zanikly v tlukotu jeho srdce. To nikdo neudělal. Nikdy. I cizí člověk pro mne byl vysvobozením.
„Táák, to je lepší, žejo?“ usmál se. Bylo mi krásně. Bezpečně.


Tááák veliká pochvala za kalendář! Ten jsem hledala! Kuji! A zde to máte jupííí!

Jsem zde! díl se protáhl takže tu bude zítra! Jupííí!

Část 2.
Autor: Olja
Poznámka:dovolila jsem si přepsat jméno Alice na Alisi je to to samé ale více Lotyšské..Přidávám stránku s Lotyškými jmény pro inspiraci!
[You must be registered and logged in to see this link.]

Koukla jsem na hodinky, ještě jsem měla deset minut z přidělené půl hodiny.Vždy je to tak, čas je omezován na to, jak dlouho dokáže interpret nevypadat upoceně a červeně. Kontrolovala jsem fotky co jsem doposud nafotila, abych když tak zachránila ještě pár snímků. Narazila jsem na fotku kde se ….. díval přímo do objektivu,zarazila jsem se a zalapala po dechu,bohužel se mi do nosu vhrnul kouř, který se většinou používá na podobných akcích. Dech jsem nepolapila a do očí se mi vhrnuly slzy. Můj mozek se začal bránit. Nemá moc rád nedostatek kyslíku. Modré světlo mi přišlo mnohem rozmazanější a hluk vzdálenější než je zdrávo. Instinktivně jsem položila foťák na okraj podia a poslední co jsem cítila byla něčí ruka kolem mého pasu.
Obličej jsem měla mokrý,pootevřela jsem oči, jelikož tu vládlo podezřelé ticho,došlo mi, že už nejsem v koncertní hale.
„Alice!“ No sláva, že jste se probrala. Vedle pohovky na, které jsem ležela, klečela slečna, přibližně mého věku. Dlouhé blonďaté vlasy měla sepnuté v uzlu na temeni hlavy. Světlý obličej měla nenalíčený a lícní kosti jí ostře vybíhaly z tváří. Vypadala trochu vystrašeně a zároveň naštvaně. Nejspíš se přihlásila, aby mohla být na koncertě a ještě k tomu dostala zaplaceno a já jsem jí zkřížila plány poklidného večera. Podala mi vodu. Vděčně jsem jí přijala. Osvěžující tekutina mi schladila podrážděné hrdlo. Uvědomila jsem si, že u sebe nemám foťák! Rozhlédla jsem se po okolí, ještě aby mi ho nějaký z těch fotografů co tam se mnou fotili ukradli. Fotky zadarmo a ještě se pod ně podepsat!
Blondýnka mi ho podala. Poděkovala jsem jí a rychle ho zapnula. Ještě že jsem byla tak duchapřítomná a dala ho stranou. Otevřela jsem brašnu a zjišťovala škody. Skvěle jeden objektiv je pryč, alespoň to byl jen základní, nic drahého. V kapse jsem našmátrala mobil.
„Ahoj Ervine, Alise. Mohl by jsi pro mně přijet? Počkala bych na tebe u Skonto areny. Moc se omlouvám, že tě ruším tak pozdě.“
„Ahoj,jsi v pořádku? Vydržela by jsi půl hodiny? Musím zavést Sofiji na zkoušku.“
„Jistě. Počkám. Sejdeme se na zastávce.Teď už stejně nic nejezdí.“
„Tak zatím,měj se.“
Když jsem zavěsila,uvědomila jsem si, že vzdálené dunění už ustalo. Popadla jsem věci a zamířila ke dveřím. Ještě jsem poděkovala blondýnce a rozloučila se sní, ani se na mne nepodívala. Pokrčila jsem rameny a vzala za kliku. Jenže z druhé strany byl někdo rychlejší. Prudký náraz moje prsty pocítili velmi tvrdě. Nahrnuly se mi slzy do oči a já sykla bolestí.


Cha to jsem vám pěkně nahrála, co!

(pro ty, kteří s angličtinou spíše válčí.....- najdětě si to sami! jsem zlááá :-p)

Autor: Mortyša a OLJA! Jupíííí!
Žánr:mno bude to trochu bláznivá romance.
Pozn: Střídání autorů
A teď to přijde!Účinkují: Muse!
Nevlastním nebo neznám členy Muse a tento příběh je čistě fiktivní a nikdy se nestal ani nestane. prosím nekopírovat bez mého vědomí!

Bude to mít zřejmě jen několik menších částí.(podle uvážení...a možná i přání) Náhlý popud fantazie....


část1.

"Uhnětě slečno!" prosvištěl těsně kolem ní kameraman. Na okamžik za ním hodlala zavolat ostrou anglickou nadávku, uvědomila si ovšem, že takhle se bude muset procpat taky. Týpek zmizel mezi davem lidí s kartičkami s V.I.P. vstupem i lidmi, kteří tu neměli co dělat.
Raději se šla protáhnout na své místo. Po pár strkancích se dotlačila k bodyguardovi, kterému ukázala průkazku a drahý foťák, který svědčil o dlouholeté praxi profesionála. Kývl, nakoukl jí do tašky, jestli tam nemá zbraň (zvrátila oči ke konstrukci s reflektory, ztrácející se ve tmě) a pustil ji do chodbičky před podiem.
ve chvíli, kdyi si začala štelovat vzdálenosti a ostrost na foťáku podle techniků, lítajících po podiu s kytarami a bubny, roztřásly se jí ruce. Bude jedním ze tří vyvolených fotografů poletujících pod podiem ve vymezeném prostoru, kde se na ně nebudou tlačit šílení a spocení fanoušci,
Ale na okamžik po tom zatoužila. Být mezi nimi, o půl metru dál od podia, namáčknutá na zábranu tak, že by jí praskaly žebra. Ale byla by tam! V kotli. V davu. V hysterii...
Dobře si pamatovala svou reakci, když jí to oznámil šéf.
Seděla s nohama na stole a pohupovala se na židli. Zrovna s kolegyní dodělaly sekci fotek z deštivé Rigy. Boty se jim sušily vedle foťáků nad topením.
"Al?! Mám pro tebe práci!" vřítil se do kanceláře-ateliéru-pracovny jejich věčně upocený a nezastihnutelný šéf.
"BudetukoncertMuse ahudebníčasopisponáschce fotky, jelikožjejich 'koncertní' fotografjenemocnej...." vychrlil ze sebe Michael.
"Juuu! To je skvělý?! Komu to mám zadat?" pohupovala se dál o něco veseleji. Měla z toho uvnitř doslova spalující radost, kterou jí ovšem kazilo pár maličkostí. Jako obvykle v tu dobu bude někde fotit nějaký kraviny pro Michela a pověří ji tím, zařídit to u někoho jiného. Pravděpodobně se jí do rukou dostanou už hotové fotky z koncertu od jednoho z kolegů k výběru a úpravě. V hlavě si připravovala plán, že si pro sebe nějaký čmajzne, aby z toho měla taky radost.
"Uděláš to ty!" zamířil na ní prstem. Alice sebou okamžitě třískla i se židlí o zem.
Chvíli takhle zůstala ležet na zádech a těšila se zase na pořádnou modřinu od opěradla. "Já?!" ujistila se.
"Jo! A chci ty nejlepší záběry, jasný?" vyletěl ven. 'aspoň se moh zeptat, jestli mi nic není!' nechala si pomoct nahoru.
"Oujéééé! Jupííí!"

"Jo jupííííí..." brblala si pro sebe, když zaostřila na bubnujícího štelovače. Do záběru se jí dostala známá tvář, což ji znepokojilo. Na okamžik se na ni zadíval a zase zmizel mezi lidmi korzujícími podél podia vzadu. Pozvedla obočí a ušklíbla se.
Uuuf... tady je docela hic a to nesvítí reflektory.
První vpuštěné skupiny lidí už si zabíraly místa u zábradlí, strkaly se a křečovitě je svíraly, připraveny rvát se o ně na život a na smrt. Po půl hodině už tu vznikaly slušné mexické vlny, tvořené 3 000 fanoušky.
Alice se vydrápala na kraj podia, kde se dodělávaly poslední úpravy, a skrčená na bobku si pískající a natěšený dav vyblejskla. Usmála se na ně. Tak takhle to pro ně vypadá. Vzduch nacpaný vzrušením a adrenalinem, dav čekající jen na ně. Předávající energii.
Nasála si trochu pro sebe a skočila zase dolů.
Reflektory a vlastně veškeré osvětlení zhaslo. Přes 3 000 lidí začalo jako jeden muž nadšeně řvát! Alici se roztřásla podlaha pod nohama.
Tak známé kytarové rify jí otřásly i zbytkem těla a všech orgánů. Zavýskla si společně s davem.
Vešel na podium za naprosté tmy. Přesto ho v blýskanici prvních dychtivých foťáků spatřila. - Jeho obličej a rozcuch, který zbožňovala. Ruce se jí roklepaly znovu.
Jeho oči ji sledovaly do chvíle, než se za rozsvěcování reflekrotů donesla na svá místa i těla zbytku kapely. Vzpamatovala se a s nadšeným úsměvem a výkřiky ztrácejícími se v jekotu fanouškůsi přiložila foťák k obličeji.
"Hello Rrrrigaaaa!!"...

Olji je to na Tobě! Teď píšeš další díl ty!
Štafetááá! Máš ji!
MYSLÍM, ŽE JE TO NĚCO PRO TEBE, JEN PROSÍM ZKUS DODRŽET ŽÁNR, KDYŽ SME SE TAK BAVILY O TÉ ČERVENÉ KNIHOVNĚ