SORRY.../complet/

Doufám, že mě jeden človíček nezabije, když bude chtít, ať to klidně smaže...

Už zase pláče...Bolí mě to.
„No tak Airi to bude dobré, všechno překonáme, jsem tu s tebou ano?...Nic není tak strašné, aby se to nedalo přežít...uvidíš, jsi moje zlato a já tě nenechám trpět...jo?“
Zvedne ke mně hlavu a omáměně se mi podívá do tváře. Přikývne a políbí mě na rty. Konečně je v klidu, nechal jsem ji spát. Sedím s cigaretama na balkoně a dívám se na klidný předměstí. Nechápu, proč jí něco rozruší právě v tak na první pohled krásném a klidném městě. Ale ona to nemá zrovna jednoduchý...nebudu to rozebírat, na světě je lidí, kteří jsou na tom desetkrát hůř a taky jsou šťastní. Ale já jí mám rád a proto jsem zrovna s ní. A ona je skvělá, vážně...a tak jí rád pomůžu. Hold se jí nějaký to neštěstí připlete do cesty a ona to už nezvládne. Já je zvládám, ona hold ne, proto jsme tu pro sebe.
Ale se mnou to přece má jednoduché! Tak proč není šťastná! Má přeci mě, jo směje se, dovede se bavit. Jsem s ní šťastný... Ale musím přiznat, že mě to už unavuje...kdy naposledy ona byla s emnou?!
Je to štěstí, to o čem jsem před chvíli mluvil?...ze začátku sliby, že bude vždycky se mnou, budeme se chránit, držet spolu...I když jsme se hádali, vždycky jsem za ní přišel, pomohl jí, ale jakmile šlo o mě, chladně se odvrátila...někdy se v ní nevyznám.
Kolikrát se mě někdo úplně cizí zeptá, jestli je všechno v pořádku, že vypadám fakt blbě a nepotřebuju pomoct...i člověk, kterej mě vidí poprvý v životě, pozná, že mi zrovna není nejlíp...Ale Airi... ta neřekne nikdy nic. Když jen ležíme, prostě mě obejme a začne žvatlat něco o tom, jak je šťastná a co je novýho. Ale o mě se nikdy nezajímá, kolikrát se i lidi zhrozí, jak vypadám, ale Airi..jen se na mě podívá a nic. Poslední dva měsíce to jde s kapelou dolů. Hrajem pořád, nejde ani tak o to, jestli jsme slavní, desky se prodávají mezi prvními, ale uvnitř nás je to na pr*el...
Hádáme se a jsme k sobě čím dál víc chladní. Ztrácím přátele...je to fakt. A ničí mě to, vždyť jsem pořád jenom s nima a teď mám o ně přijít?! Buď se dělají party a štveme se proti sobě, nebo se prostě nikdo s nikým nebaví, kdyby nás občas někdo nenakop, neřekli by sme si ani seznam písniček, co chceme hrát... už to neudržím, nedovedu je dát dohromady. Nezvládnu to.
A Airi? kdybych si mohl alespoň jít odpočinout s ní. Promluvit si a vyřešit to. Nikdo se mnou není...doufal jsem, že alespoň moje princezna mi bude pořád nablízku. Ale buď se zrovna neukáže, nebo se na mě prostě vykašle. Nechce o tom mluvit. Jako by jí na mně nazáleželo. potřebuju to někomu říct, ale rodina je daleko, musím být s kapelou, no a kluci a Airi jsou jediní,koho mám....Všichni to na mě vidí. I Vivian a Sammy říkali, že je na mě vidět, že mě to sere a je toho na mě moc a polepší se a dáme se zase do kopy. Hmmm..nějak jim to nejde. Snažím se je udržet, nechci abychom skončili. I je by to mrzelo. Jenže se kvůli tomu hádáme. Pořád. Nikdy jsme takový problémy neměli a byli kvůli těmhle věcem v pohodě, a proto si to musíme vylízat teď...Airi vždycky odejde, když jí potřebuju. Když chci někoho držet za ruku, nebo se mu vyplakat do klína. Má mě vůbec ráda? Ale včera v noci to bylo v pohodě, alespoň na chvíli jsem zapomněl. Jenže už dlouho mi neřekla, že mě miluje, nebo alespoň, že mě má ráda. Ani včera...

Začínám cítit nenávist. Už je to další týden a ten byl snad nejhorší. Kapela je pomalu na dně a včera jsem se na ně rozkřičel, že když to nedovedou říct nahlas oni, tak to řeknu já - je konec, Lovex se určitě rozpadne. Doma jsem vztekle mlátil do věcí, Airi tam byla taky. Nic neudělala, jen počkala až mě to přejde. Nechtěl jsem. Potřeboval jsem, aby mě hned, když jsem začal šílet, vzala do náručí a utěšila. Aby mě objala a uklidnila. Po tom jsem toužil...
Nakonec jsem jí šel obejmout sám
„Promiň, nechtěl jsem to tady rozbít.“
„To je v pohodě...moc škody jsi nenapáchal...“ usmála se a políbila mě na tvář. Pak..odešla! to bylo všechno co mi řekne??!!
Ví vůbec ta holka, co jsem? Co cítím? Tak proč tu je?...sakra!...
Druhej den na zkoušce - spíš schůzce mi ruply nervy. Ale na kluky jsem už nekřičel. Oni to všechno zvládali líp, měli kolem sebe spoustu lidí, rodinu, přítelkyně, mohli k nim. Já bych zůstal sám. Jo, na co mi Airi vlastně je? Je vedle mě jako stín, který živím. Jsem tu pro něj a pomáhám mu, když se bojí světla, v kterém by se ztratil. Ale když jde o mě, ztratí se. Jsem sám. Odpluje se světlem, před kterým ho sám chráním, když potřebuje.
Dokonce mě vyslechli. Bylo tam cítit napětí, ale vyslechli mě. Dokonce jsme se dohodli na jedné nové písničce. Všechny nás napadla - o Airi. To bylo poprvé, co jsme odcházeli ze zkoušky bez hádek.
Nakonec bych jí měl poděkovat. Písničku jsme vydali do týdne. - začali jsme zase spolupracovat. Od té chvíle, co jsem byl veselejší, smála se víc i Airi. Kluci byli ještě trochu nabroušení, byl jsem ale rád, že je to v pohodě, konečně zase spolu.
Písnička vyšla jako hit, a Airi ji samozřejmě slyšela. Podle jejích známých se prý urazila, protože se v tom sniglu poznala. Na jednu stranu jsem byl škodolibě rád, že se jí to trochu dotklo, ale zase mi přirostla k srdci, přesto by si měla svoje chování trochu rozmyslet...Snažil jsem se jí kontaktovat, druhý den přišla ke mně domů, jen mi ještě rozespalého - jak jsme s klukama zase po dlouhý době oslavovali novej nástup do hitparád - políbila, dala nějaký papír a zase odběhla...
Chtěl jsem vyběhnout za ní, promluvit si, nevypadala ani moc naštvaně, jako zklamaně....uvědomil jsem si, že bych si mohl vzít alespoň tričko. Vyběhl jsem před dům a v ten okamžik se ozvala ohlušující rána.
„Airi!“
Ležela v kaluži krve, okamžitě mtrvá. Prostě si za volant sedají jenom samý hovada! Jediný co mi zůstalo, byly v mysli ty její nešťastný oči, který volaly, že za to nemůže... A papír. Dopis.

Ahoj lásko, promiň. Jediný, co ti můžu říct...ale chci ti vysvětlit víc...
Když jsem slyšela tu písničku, bylo mi jasný, jak jsi se cítil. Vím, že mi to těžko uvěříš, ale já to věděla, vždycky. Kolikrát i když jsem plakala, bylo to kvůli tomu, že jsem věděla že se trápíš, ale netušila jsem, jak ti pomoct. Víš, už je to delší dobu...proto jsem byla přecitlivělá, stažená do sebe. V době, kdy ti začaly problémy s kapelou i rodinou, se kterou jsi se moc nestýkal...zjistila jsem...já,... čekáme děťátko! Je to už skoro dva měsíce...Ale, najednou jsem nevěděla, jak ti to mám říct, začínal jsi být podrážděný, vzteklý, trápila jsem se i kvůli tobě. Bylo mi jasný, že s tebou nemůžu řešit naše děťátko. Bála jsem se, že bys to v tej náladě nechtěl. Že bys mi nevěřil. Tolik jsem ti chtěla pomoct, ale nevěděla jsem ani jak pomoci sobě.Vždycky když jsem viděla jak je ti zle, bála jsem se, že o tebe přijdeme...proto jsembyla taková, občas brečela, odcházela, bylo mi hrozně... To bylo i tím těhotenstvím...asi sis myslel, že jsem bláznivá hysterka, co se zajímá jenom o sebe. Ani se ti nedivím, že jsi nechtěl vidět víc, protože tě trápila kapela. Teď už to víš. Já vím, je to moje chyba, můj strach a nevědomost tě odradily...jen, abys věděl, proč to všechno a že tě nesmírně miluji a záleží mi na tobě. Nikdy o tebe nechci přijít, ale...rozhodni se sám, ty nejvíc cítíš, jak moc jsem ti ublížila...Promiň

eNd