Zbytečný život

Chytré kecy předem.

„Zdravím, mé jméno je Ema a tenhle příběh, nebo spíše román, je o mém životě. Je mi jasné, že ne každému se bude líbit, mě osobně se nelíbí vůbec, ale není to kniha rad, jak máte žít, nebo co jsem já dělala a vy to slepě obdivujte“. „Ne, tohle je spíš takový návod co nedělat!“
„V životě jsem se řídila jen jedním pravidlem. „Podělej si život podle sebe, ne tak jak ti to říkají druzí!. „ Je to pravda, pak si můžete stěžovat jen sobě.
V mém okolí mi zbylo jen málo přátel, asi vlastně jen jeden, všechny ostatní jsem od sebe odehnala. A to je pak to nejhorší…..samota.
Jediná kdo mi zůstala, byla Lenka.


1. Kapitola
První paprsky slunce proťali žaluzie a dopadly mě na obličej. Jako vždy jsem spala až do 12 dopoledne. Tak vypadá život spisovatelky na vlastních nohách. Jen jsem se zavrtěla a chtěla spád dál, ale kdosi zabušil na dveře. Docela malátná jsem vstala z postele a dopotácela se ke dveřím. „Kdo je?“ zachraptěla jsem na dveře. „Lenka otevři!“ pískl hlas za dveřmi.
Jen jsem trhla za kliku a šoupala se ke stolu. Na stole ležely cigarety, zapálila jsem si jednu a sedla si do křesla.
„To musíš kouřit hned takhle po ránu!“, vyjela na mě Lenka, stála v chodbě s rukama v bok a tvářila se přísně ale vzhledem k jejímu dětskému obličeji a drobně postavě to šlo těžko. „No a už tu nebydlíš, tak jsi tady můžu dělat, co chci!“ odsekla jsem.“ Ale nemysli si, jsem ráda, že jste se k sobě s Martinem konečně nastěhovali, aspoň mam tady klid!“ ušklíbla jsem se. V tu ránu na mě letěl polštář.
Lenka se tvářila dotčená, ale nevydrželo jí to dlouho. „Koukám, že se zase zabydluješ?“ řekla, když koukala na zem, kde se válelo všechno od oblečení po knihy. „Já to pak sklidím mamy!“ zívla jsem. Lenka mi nakoupila, byla tak zvyklá každý den, a zůstalo jí to i potom co se odstěhovala. „Nemusíš mi pořád nakupovat, já bych to udělala, až budu mít hlad“podívala jsem se na ni. „To je zvyk a aspoň tě občas vídám!“usmála se.
Asi po půl hodině musela Lenka do práce a já se doplazila ke stolu, kde stále vrněl notebook, nikdy jsem ho nevypínala, pro spisovatele je důležitý každý nápad. A jen ďábel ví, kdy přijde, podle mě nápady na mé knihy nejsou od múzy ani od boha, něco tak zvrhlého co se objevuje mých povídkách může být jen do ďábla. A co jiného čekat od člověka jako já. Spisovatelka,25 let,svobodná,a na volné noze, posledních 5 let, jsem žila sama v bytě, pohádala jsem se s rodinou hned po maturitě, a rozhodla jsem se, že prásknu do bot a vybodnu se na ten posraný svět, kde rodiče vkládají své sny do svých dětí a pak je akorát trestají, když se to ratolesti nepovede.
Tenhle svět mě nebaví, mám ráda ten svůj, bez hranic, vždy otevřená zadní vrátka.
Prostě být jako pták, žádná zlatá klec, žádný řetěz u nohy, prostě jen roztáhnou křídla a rozletět se pryč, a daleko.

Sedla jsem si ke stolu, zapalující si další cigaretu. Otevřela notebook a chtěla spát, ale nebyl nápad. Na záznamníku svítil jeden vzkaz. Stiskla jsem knoflík s vědomím co na tom vzkazu je, to co na těch 20 předchozích.

„Emo to si děláš legraci!! Nakladatel mi šlape na paty ta kniha měla být před 2 měsíci hotová, co je to s tebou?!
A proč sakra nezvedáš ten telefon?¨
Zavolej, nebo se stane průser!
Max


Jeho hlas zněl naštvaně ale zároveň plný starostí. Max vlastně další člověk, který mě má rád. Nebo se bojí o své peněžní zajištění, jedno z toho jde to špatně rozeznat.
Šla jsem si dát sprchu, než Maxovi zavolám. Shodila jsem ze sebe jen triko, ve kterém jsem zvyklá spát a vklouzla pod tekoucí vodu. Sedla jsem si pod proud vody a jen jsem poslouchala, je to jako kdyby, jste byly ve velkém dešti venku. Prostě to uklidní vše ve váš.
Pak jsem na sebe hodila jen župan a šla k telefonu.
Zvedla jsem telefon a vytočila Maxovo číslo. „Haló, tady Max“řekl rozezleně, asi mu zase volal nakladatel. „To jsem já!“šeptla jsem do telefonu, protože jsem věděla až moc dobře, co nastane.
„No to je dost, že se taky ozveš, já se z tebe zblázním!“doslova křičel, já jsem musela mít sluchátko asi půl metru od ucha a stále jsem ho slyšela perfektně a hlasitě. „Jestli se neuklidníš, tak to položím!“křikla jsem na sluchátko. Teď mě někdo vidět tak mě zavře do blázince. Hlas se ztišil a já si zase dala telefon k uchu.
Mluvila jsem s Maxem snad hodinu. Dohodla jsem se na nový termín knihy a zavěsila. Sice jsem chtěla psát, ale nic mne nenapadalo. Vůbec nic.

New povídka, po dlouuuuhé době tak doufám, že se bude líbit.

a kdy ji něco napadne, hmm...? :-p S radostí uvítáme každý její nápad... mysli, holka, život na volný noze, to je přece samo o sobě na knihu!