Mezi strunami...

Mezi strunami...

autor: Moje úchylnější a ztřeštěnější část
A/N: přístupnost radši od 15 let! Hold byla úchylná chvilka, tak jsem zvědav, co řeknete! A vy řeknete! I kdyby to mělo být jen hmm... , jasné?
Inspirací nebylo nic jiného, než onen úžasný smyslný nástroj - violoncello :-*
A/N-2: Na kolenou prosíííím (i když s váma to stejně nic neudělá!) nekopírovat bez mého vědomí! Scény si klidně můžete napodobovat doma i na veřejnosti, na vlastní nebezpečí!
Nemá začátek ani konec, (zatím, za případného zájmu lze nalézt pokračování) prostě touha se vypsat a vyznat...

°°°°°°

Už nikdy to nechtěla zažít! Ten krutý, výsměšný výraz vlastního podvědomí jí vytanul před očima, až si je musela zakrýt. Málem se nechala unést vlastním sobeckým chtíčem. Ano, doslova chtíčem. Ruce sevřela v pěst, stejně jako před chvílí - ale to v nich svírala jeho dlaně. Dlaně, kterými se nechala přitáhnout jako loutka bez vlastní vůle. I když svojí opravdové "Vlastní vůli" ve skutečnosti téměř otevřela dveře.
Podvědomé toužení její duše a ďáblužel i mysli převzalo vládu nad unaveným mozkem a spustilo vnitřní akci bez jejího souhlasu. Akci, která se jevila jako sladký požitek - jen... jen po něm sáhnout, už jen milimetr a mohla být slastně osvobozena od niterného soužení a veškerá její protiofenzíva, kterou se jakž tak snažila držet své nitro pod kontrolou, by se rozsypala jako zrcadlo. Jediný argument by neměl pranic žádnou váhu či smysl, byl by nemilosrdně roztrhán na cucky a všechny výmluvy a obrany by byly zapomenuty.
Proč nejde prostě zapomenout na to, kdo kým je, nechat všemu krásně svévolný rozbouřený průběh a pak zapomenout i na to a zase žít jako dřív? Jako by se nic nestalo. Žádné svědomí. Žádné stopy, jediné podezření... nic by jim nepřipomínalo, jak moc navzájem zklamali své světy i své hodnoty, i když by to stejně nikdo nevěděl... Nic by nedávalo najevo, co se stalo a přesto by se konečně zbavili, alespoň tedy ona, tíhy neviditelné neodolatelnosti. Nic by neexistovalo kromě kouzelného pocitu naplnění vzdáleně připomínajícího prožitou nádheru.
Tázací věty i sentimentální dumání si raději zakázala a obrátila se čelem zpět ke dveřím, ze kterých se předtím pomateně vypotácela. Nadechla se, ovšem plíce zapomněly jaksi nabrat vzduch. Stál přímo proti ní a nejistě se opíral o dveře. Jako by sám nevěděl, co chtěl udělat.
"Jdeš mi asi vynadat, co?" zachraplal a pomalu vyjel pohledem až k jejímu napnutému obličeji. Konečně se přinutila nadechnout a zcela vyčerpaně vypustit vzduch. Teď už se ho asi nemá proč bát, je stejně zmatený jako ona. Jeho hlas krásně rozvibroval její citlivé uši. Zase jí vytanulo na vědomí, jak jí několikrát šeptal do ucha pokyny, když netušila, co s levou rukou a co se smyčcem. Chraplavý, hluboký, hladící... měla pro něj mnoho přízvisek za tu dobu, co si užívala jeho povzbuzování během výuky. Dechem se málem dotýkal jejích vlasů, když korigoval její hraní... - Její podkopané chatrné opevnění se zase začalo otřásat v ještě nejistějších základech.
"Asi bych měla...?" proklouzla kolem něj co nejrychleji zpět do sálu. Její odpověď byla spíš otázkou. Na něj. Netušila, jak moc si on sám uvědomuje, co dělá. A jestli to dělá jen pro legraci, nebo se s ním doopravdy něco děje... V rychlosti si začala balit věci do batohu. Pro cello si přijde zítra, nechtělo se jí tahat přes celé město. A i tak by neměla odvahu po něm sáhnout po tom, co se tady dělo.
"To už jdeš? Máme ještě půl hodiny..." podíval se po nástěnných hodinách nad dveřmi. Lehce zvedla hlavu a podívala se na něj.
"Hodiny pro dnešek skončily...." nacpala do batohu poslední kousek teplého oblečení, které tu válela. Převlíkne se až dole. Nebyla si jistá, zda nezaslechla jeho tichý smích. Opravdu, usmíval se.
"Takže žádné nadávky, výčitky, vyhrožování? Nic víc si nezasloužím?" drbal se nejistě na hlavě. Zpozorovala, jak moc ho trápí pomyšlení, co by z toho ona mohla udělat. A taky, že mohla.
"Prostě hodina skončila!" usmála se nejistě, čímž mu dala najevo, že to jednoduše dál rozmazávat nebudou. Proč by mu měla přidělávat těžkosti, když si není jistá, že to myslí zle. Docupitala k zadním dveřím a vyklouzla z nich dřív, než by ji stihl zavolat zpátky. Sálem se už jen rozlehlo volání jejího jména.
"Ty jsi taková slepice, tak pitomá! Podívej se, co děláš!" oblékala si za chůze surově kabát a ledabyle si přehodila šálu kolem krku. Proklusala kolem pootevřených dveří kanceláře a skrz polorozbité žaluzie spatřila jeho přátele. Měli ho tu asi vyzvednout, říkal, že je čeká dlouhé a hysterické plánování.
Rád jí vyprávěl, co budou s přáteli dělat nebo co plánují. Tahle třeštiprdla z hudebního institutu byla horší než hejno splašených přiopilých andělů, kteří se rozhodli vzít Zemi útokem svými sametovými křídly a nebesky úžasným hudebním nadáním.
Svými čísly dokázali nejednoho hudebního nadšence inspirovat k tomu, aby se též začal sám věnovat nástroji vyvolenému.
Při jednom takovém vystoupení pro věřejnost si její ztřeštění kamarádi vzpomněli, že má doma jedno kouzelné roztomilé violoncello, na které se dříve učila obstojně hrát. Sic jako samouk, ale reklama těchto duší a talentem mladých mužů je přesvědčila, že co se nenaučila sama, naučí se na institutu. Proto jí k Vánocům zaplatili roční studium a pyšně jí ho pod vánočním stromem na náměstí předali a to se slovy, že tam chodit prostě bude, jelikož to stálo tak "strašný peníze!"
Nutno dodat, že tohle byl dárek opravdu luxusní, i když ho zřejmě vymýšleli už v lehce podroušeném stavu. Tady na severu se prostě nedá vydržet v mínus pěti, aniž byste si necvakli něčeho ostřejšího, jinak si koledujete o vražedné nachlazení. Ani ji moc nutit nemuseli, když si se svým "učitelem" poprvé podali ruku a společně zahráli pár tónů, bylo jasné, že si mají co říct a to nejen v hudbě, ale i o životě.
Byl jedním z mála mužů, kteří ji uměli doopravdy rozesmát. Tak, aby ji to hřálo u srdce a začervenaly se z toho tváře. Aby jí v očích řádily jiskřičky - ty samé, které tam poletují, když hraje. - To jsou jeho slova. On jediný si té záře, jak rád říká, všiml. Zpočátku ji dovádělo k šílenství, když ji sledoval. Ruce i mysl naprosto oddané tomu překrásnému nástroji a ztráta schopnosti vnímat reálný čas i prostor. Vždy, když dohrála a zvedla hlavu, stál nad ní a jednou rukou si podpíral bradu. Hlavu měl nakloněnou na stranu a jeho pohled se jí zapichoval tak hluboko do tváře, až věřila, že dokáže vidět jejíma očima.
Většinou ji vyděsil, ovšem jakýkoliv krásný zvuk, byť sebejednodušší a lehčí, působil na její duši tak léčivým a uchvacujícím balzámem, že se brzy přestala červenat při každém jeho pohledu a vnímala jen uzounký svět kolem sebe a violoncella, které svírala mezi koleny.

Do reality ji vrátilo její jméno, jež zaslechla z kanceláře. Vrátila se o pár kroků zpět a připlácla se ke stěně.
"Netušil jsem, že s ním tak mává, to už ale zavání průšvihem..." mudroval Eernie, usazený na kraji stolu.
"Vypadá to, že se jim zapalují uši oběma! Vždyť se podívej, jak je na něj hodná! Nikdy na něj nebyla žádná ženská tak hodná a něžná a navíc se spolu přátelí, jako by se znali odmalička, to už něco znamená," opáčil mu Aleksi.
Eernie se zachechtal: "Jsme svědky malého zázraku přírody i vesmíru, pánové. Mezi nima to jiskří a měli by si to vyříkat dřív, než oba uhoří. Je mezi nimi patnáct let a jsou jako nerozluční blíženci. Když jsem viděl, jak se na ni dívá už od začátku, tušil jsem... ale nedoufal, že by to mohlo dojít tak daleko, a že se to změní v realitu...!"
"Ale nekecej, bůhví, jak to je! Ovšem i tak to začíná být nebezpečné, neměli bychom je varovat? A máš pravdu v tom, že nám kamarád začíná uhořívat... ať už z jakéhokoliv důvodu..."
Aleksi se posunul ke dveřím, čímž ji vyděsil a tak popadla batoh a tím nejopatrnějším a nejtišším, avšak nejrychlejším způsobem cupitala pryč. Venku jí teprve došla slova, která slyšela a snažila se znovu zkopat svou mysl, aby přestala dělat pološílené závěry. Třeba to moc prožívá, bere si to jako malá, hormony nabušená a ovládaná pubertačka... Uhoří... Copak už hoří? Jestli ona ne a jeho rty a dlaně měly znamenat plameny, začala se ho znovu prapodivně bát. Protože jemu se ten plamen, opravdový a nezastavitelný, v jejím nitru dnes podařilo pořádně rozdmýchat.

Večer, když pozorovala mrholení za oknem, zbrázdila její vyhecovanou duši touha si krásně a příjemně zahrát na svého poddajného dřevěného miláčka. Začala litovat rozhodnutí, nechat cello v institutu. Ale jakmile si vybavila melodii, kterou se dnes učila a která ji rozpalovala dávnou okouzleností a chtíčem umět ji hrát, připomněla si ještě o něco více poslední chvíle na institutu. Na to, co se vlastně při ozvěnách té melodie odehrávalo:

*** Jeho dlaně se přidaly, propletené paže, přitisknutá těla, neuvědomovala si, jak se k němu přimkla v žáru hry a přitažlivosti druhého těla a zvrácenou hlavu mu přitiskla na hrdlo...pevný stisk, který ji přinutil přestat hrát a jeho horké rty snad klouzající po kraji jejího ucha. Dotek na její tváři, celá horká dlaň obklopila její tvář a přitáhla si ji. Mžik vteřiny. Nechal ji, sám se nastavil rty k jejím ústům a věděl, že pod jemným a sametovým dotekem jeho dlaně se sama přitiskne. Horlivě ji políbil a tou explozí zmáčkl její ručku ve své dlani. Překvapilo ho, jak moc otevřená a poddajná ústa mu nabídla. Téměř okamžitě ho nechala, aby se do jejího nitra hluboce ponořil, tak moc, jak jen chtěl. Její tělo uchvátilo horké sevření všech svalů. To krásné a ničivé a drtivé sevření celého těla a všech orgánů.
Položil druhou dlaň do jejího klína a nalezl prsty její druhé ruky, která už dávno pustila violoncello a nechala ho sklouznout po jejich nohách na zem. Věděl, že její obličej už držet nemusí, nechala se sladce líbat a hlazení rtů dokonce oplácela. Tak vášnivě a svůdně... Byl by se na ni vrhl, ale ona se snad vyburcována strachem odmrštila a vytrhla z jeho sevření. Na okamžik ji k sobě ještě přitáhl zpět, ale vylekaně vyjekla na znamení nesouhlasu a odstrčila ho.***

Vzpomínal na ten sladký okamžik i bolestnou chvilku, kdy zděšeně vyběhla ze dveří,... strach o ni a strach ze svojí nepozornosti a neřízenosti. A čím více svíral krk jejího violoncella a klouzal pohledem po lesklém dřevě, tím víc mu to připomínalo záhyby její šíje, chvějící se při zvucích kouzlených smyčcem.
její vůně... Už zbaven veškeré zdráhavosti a mírnosti a svíral pevně v dlani pouzdro s cellem a zajíkán vlastním netrpělivým a rozrušeným dechem vybíhal několik schodů k malému staršímu domu a vzhlédl k posledním dvěma okýnkům ve třetím poschodí. Bylo chladno, ale ona měla otevřené okno, milovala čerstvý studený vzduch. Už dvakrát se mu poštěstilo dostat při rázování městem nápad prodloužit si dráhu vedlejšími ulicemi i uličkami. A zaslechl z onoho okýnka právě krásnou nadšenou, i když ještě nejistou a v některých oktávách ne úplně čistou linii melodie. Štěstí, že většina sousedů byla hluchých. Mohla hrát téměř kdykoliv...
Věděl to, chtěl to.
Veškeré zážitky i pocity se mu slily dohromady v jedinou ohromnou touhu objímající ho nesmlouvavým pudem jít a vzít si to, o čem se mu snívá ve studených ránech. O její vůni a sladkém smíchu, o jejích citech a láskách i nenávistech k tomuto světu, takových, jaké ani nemůže cítit obyčejná lidská bytost a kterými ho každý den okouzluje a rozešťastňuje. Její pohyby, sladké křivky těla jako stvořené k objímání a mačkání, dokonalé doteky cellu a strunám, její zvyk ohmatávat veškeré myslitelné povrchy a linie jako by jí to přinášelo nezměrnou slast.

Vylekaná vlastními myšlenkami a představami raději vstala a došla k otevřenému oknu v kuchyňce, nastavila bojácností rozpálenou tvář vzduchu oslazenému stmívajícím se obzorem. Několik hlubokých nádechů dokázalo zvládnout její rozbouřené myšlení a uklidnilo ji: Nic jí nehrozí. nechá to být a nechá být i ty sentimentální myšlenky. Věděla, že si lže, že není tak sentimentální a hloupě naivní a snící. Že její srdce a hlava i tělo zažívají neskutečná muka i slasti v jeho blízkosti a že on si toho určitě všiml. Kdyby chtěl, utne ji, vyčte jí cokoliv. Dá jí najevo, ať se hloupě nebalamutí a chová se k němu jenom jako k autoritě a učiteli, nic víc. Že nemá být i jeho přítelem a blízkým společníkem. Jeho chvilkou rozptýlení a snění.
Ale zdálo se, že si to snad od začátku užívá. Její pozornost, pokoru a neskutečný zájem o jeho duši. Věděla, že ho sladkými slůvky a příběhy léčí a že on je ochoten ba i více než to - nadšen poslouchat její zážitky a pocity, její způsob myšlení a vnímání.
Zděsilo ji lehké zazvonění. Zadumala, jestli se Tuomas a Anitou už vrátili ze zájezdu, ale měli tam být i přes víkend, tak čekala zase hysterické sdělení paní domovní, že nepoteče voda. Nikdo jiný to být snad ani nemohl. V rychlosti si prohrábla vlasy a rovnou otevřela dveře. Jakmile v pološeru zaostřila na mužskou postavu a zahlédla jeho tvář, tělo se jí otřáslo vyhecovaným srdcem. Všimla si, že má mokrou tvář a vlasy.
Jakmile si ho prohlédla, zářivě se usmála. A smála se i její duše. Oplatil jí tím nejsladším úsměvem, jakým mohl. Vzápětí si všimla těch temných očí a svého černavého pouzdra v jeho rukách.
"Chtěl jsem ti ho přinést, vím, že ti bude chybět," vešel rychle dovnitř a opřel ho o stěnu. "Tys mi chyběla..." vydechl a zavřel. Semkl její obličej do svých dlaní a jak se mu snažila vylekaně ustoupit, nechala se namáčknout právě na ony dveře. Jeho ruce byly ledové a dech horký. Dovolila si podvolit se jeho síle a žádostivému přitisknutí. Přijala jeho tělo svými křivkami a mezi nimi nebylo místečko prázdna. Byl úžasný. Jen milimetr od ní. Vpíjel se jí do očí a najednou se vpil i do jejích úst. Stihla jen udiveně přivřít víčka. Uchvácena překvapením se ani nemohla bránit. Jen ucítila sladce hořké rty a sametový jazyk hladíc její těmi nejskutečnějšími pohyby, jaké jen její srdce dokázalo unést. Vyburcována svědomím a posledními přeživšími zbytky rozumu se ho pokusila odstrčit.
Nenechal se, popadl ji do náručí a znovu začal plenit její ústa. Vždy se na chvilku přestala ovládat, ale pak opět převzala vládu a vytrhla se mu.
"Prosímtě přestaň!" zaúpěla a jeho sevření konečně trochu povolilo. Zadíval se jí do očí tím nejžhavějším pohledem, jaký kdy spatřila.
Přiblížil se a dával jí dostatek prostoru a svobody, i když mu stále vězela v náručí, aby dala najevo svůj nesouhlas. Byl to trik a ona ho neprokoukla. Nevyužila toho. Stála jako přikovaná a rozrušeně dýchala. Očima přejela jeho rty a byl by přísahal, že se v nich cosi temně zalesklo.
Temnější a nebezpečnější touhy nikdy nebylo. Té, která mu prorůstala tělem a již zahlédl za stínem jejích nebeských očí.
Opět se rozvážně přiblížil a byl jen kousínek od jejích rtů. Neuhnula. Příliš pozdě se rozhodla couvnout, jeho ocelové paže zpevnily svůj stisk.
Pozdě! Hltal její oči a neustále do nich pronikal hlouběji. "Prozradila ses," zašeptal a sklonil se, aby si znovu vzal kůži jejích rtů. Zakňourala bezmocí. Tak neskutečně se ho bála. Ne děsivě. Bála se ho lidsky, přirozeně, bála se ho svými smysly.
Strhnul ze sebe bundu a ruce zabořil do její hřívy. Ustoupila a on ji následoval.
"Nesmíš!... To nesmíš!" vykřikla. Tichounce, ale křičela, věděl to. Že jí zuřivý křik cloumá tělem. Bála se. Z jejího hlasu uniklo drobné zachvění strachu.
"Pššššt," zabroukal jí do ucha a něžně ho políbil. Rukama si vzal tvary jejího těla. Sjížděl po jejích bocích a stehnech s tou největší rozkoší. Pobuřovalo ji, že si vůbec dovolil na ni zaútočit. A to ještě takovýmhle způsobem. Síla jeho dotyku se stupňovala. Tušila, že povrch jejího oblečení mu rozhodně stačit nebude. Zajel dlaněmi na její záda a něžně ji kousal do krku. Málem se jí podlomily kolena. Lehce mu sklouzla do náručí a stačila jen vrtět hlavou, když toho využil a jeho dlaň začala prozkoumávat její dekolt. Nutno dodat, že nevinně to opravdu nebylo.
Chvíli s ní bojoval, ale nakonec se mu podařilo přetáhnout jí tričko přes hlavu. Zasněně hladil pohledem její tělo a snažil se ukorigovat to, jak vyděšeně sebou vrtěla. Přitiskl dlaň na její bříško a ona se s tichým povzdechem stáhla až ke zdi. Už nemohla nikam.
"Nech toho, prosím!" zvedla proti němu ruce jako zátarasu. Něžně je přejel dlaněmi až na ramena a roztouženě stiskl její hrdlo. Zvedl jí hlavu a téměř bez námahy se proklenul jejími pažemi až k jejímu krku. Její kůže hořela. Cítil pod svými tvářemi plameny spalující jí šíji. Sklouzl jazykem lemovaným hladovými rty až na její hruď a náruživě polykal sladkost jejího těla. Zajel prsty pod okraj jejích riflí a něžnými polibky bloudil po bříšku.
Poznala že síla jejích slaboulinkých paží s ním ani nehne a tak vystrašeně vzlykla. Byl to strach ze svojí vlastní zbabělé vůle, protože věděla, že kdyby byli jediní dva lidé na světě, bez okolků by se mu odevzdala. Nemůže. Jsou tu desítky jiných lidí ovlivňující život jich dvou, lidé - a ti v tom brání. Jejich světy jsou tak vzdálené, že to už víc nejde.
Vzhlédl k ní a spatřil slzami zamžené oči. Pomalu a opatrně vstal a vzal její obličej pevně, ale přesto lehounce do dlaní. Už krásně hřály. Nemohl se odpoutat od žáru sálajícího z jejího těla a proto se na ni přitiskl. Hladil ji prsty po chvějících se spáncích a tvářičkách a horlivě šeptal do šera:
"Neboj se přeci, prosím... Nechtěj, abych přestal, protože já to už nedokážu, nemělas mě líbat a neměla zůstávat v mém sevření!" šeptal hlasem překypujícím touhou a vzrušením. "Nepustím tě, smiř se s tím... jen se mě neboj, růžičko, nemáš se proč bát..." klouzal vlhkými rty kolem jejích úst.
"Já se nebojím tebe... to je na tom nejhorší," pípla a jako by jí ta slova vzala veškerou soudnost a odvahu. Tak plachýma a zároveň toužícíma očima se na něj ještě nikdo nikdy nedíval. Ta slova byla jed, spouštějící poslední a nejzvířečtější reakce jeho těla. Vydechl jako by mu sebrali vzduch. Pronikl jazykem do jejích rtů a tak náruživě a smyslně ji rozmazloval, že to nevydržela a nechala svůj jazyk volně splynout s ním. Líbal ji tak, aby se mu jednoduše poddala, musela přijít chvíle, kdy její ústa rozehrají stejnou hru, jako on. Nemusel čekat dlouho.
Spalující sevření všech svalů dostalo dvojnásobný náboj, když uvolnila ústa ještě víc a sama si začala brát samet jeho nitra pro sebe. Bolelo to, ta vystřelující mučící bolest.. až do jejího mozku a všech končetin ji zbavovala lidského myšlení. Uchvátilo ji, jak neskutečně měkká a hedvábná ústa má. Připomněla si jeho hořký polibek a když se to všechno slilo dohromady, zmohla se jen na přidušené zasténání. Rukama, kterýma svírala jeho paže, teď rozkošnicky přejížděla po jeho kůži a mapovala napínající se svaly a šlachy. Společně lapali po vzduchu a společně se začali vlnit v závislosti na pohybech toho druhého, vždy tak, aby mohli splynout s tvary svého protějšku a neoddalovala je jediná skulinka.
Už nic neříkala, slova zmizela, zůstaly jen výkřiky v nitru a čím dál větší slabost v nohou. Znovu ji zachytil a sám se pod tíhou své vlastní touhy prohnul. její tělo bylo magnet a ta vůně se ho snažila přinutit, aby ji něžně znásilnil přímo tady na studené chodbě. Ale takhle zprotivit se jí nechtěl, i když už více poslouchal své niterné pudy, než rozum.
Jemně ji dotáhl do pokoje a našel postel. Přitiskl ji na pelest a rozechvělýma rukama si sundal košili. Jejich nahé kůže se svařily dohromady. Tichounce vzlykla, když se na ni přitiskl celou svou vahou a rukama ji pevně objal za zadeček. Byla to snad prosba.. ale o zastavení rozhodně ne. Přesto se snažil uklidnit a projevit více něžnosti, i když i to burcovalo jeho nepříčetné vzrušení k nevydržení. Spalujícím dotykem z ní sundával poslední kousky a každé odhalené místečko odměnil lehounkými polibky. Jako by jí po bříšku a stehnech posedalo desítky motýlů a pleskaly křídly o její kůži. Jeho nádherné dlaně sváděly svými zkoumavými pohyby všechny záhyby a křivky jejího těla. Sladce se kroutila pod jeho dotyky. Tušil, že tenhle mazlivý tvoreček mu neodolá. Chtěl, aby neměla sebemenší chuť, ani náznak myšlenky na to, že by měla odolávat.
Cítil, že zoufale bojuje se svým svědomím a rozumem. Vždycky byla taková. Na okamžik mu přišlo líto, že ji takhle mučí, ale jeho mužské ješitnosti to naopak způsobovalo až nádherné stavy. I kdyby se bránila, byla by převládla jeho touha a věděl, že tou smyslností by brzy ovládl i jí. Cítil její sevření, bolest a žhnoucí rozkoš. Znovu zulíbal její šíji a tváře. Její rty se mu bezmocně otevřely a přijaly nabízenou slast. Cítil, jak hoří. Líbal ji tak hluboce a mocně, jak to jen šlo. Chtěl se do ní ponořit celý, přes její ústa, proniknout do celého jejího těla. Aby v ní nezůstalo jediné místečko, kterého by se nedotkl.
Objal ji jednou rukou za zády, aby si ji mohl vyzdvihnout k sobě a pokrýt polibky dva sladké pahorky, které nedočkavě vybízely k laskání. Zajela mu rukou do vlasů a zabořila nehty do kůže, když ji jeho rty začaly zbavovat veškeré schopnosti myšlení. Vybízela ho boky, aby si ji konečně vzal. Drtila ji vzpomínka a prožitek daného dne a teď, když si ji bral a hltal ji polibky a doteky, její touha nepříčetně volala po naplnění.
Z úst jí proniklo zasténání. Jeho doteky už dost stačily zapříčinit její nedočkavost. Nehty zabořila do kůže jeho ramen, v té chvíli stačil jediný pohyb, jediné společné zavlnění těl a veškerý prostor přestal existovat. I prostor mezi nimi. Nic je neoddělovalo, naopak vše spojovalo. Ochromila ji rozkoš, kterou v první vteřině ani nečekala. Ale postupovala dál, pohyby byly silnější a srdce pukala a krvácela.
Zasténala překvapením, slastná rozkošnická bolest v jejím nitru způsobila, že se vše kolem nich proměnlo v jediný kouzelný vesmír, v němž existovala jen jeho vůně a chuť. Lehounce se třásl v jejím náručí. Ohromeně a něžně zároveň se díval do jejích očí, láskyplně klouzal pohledem po její tváři a stále odměňoval polibky její obličej a rty.
Vášnivě začal líbat její šíji a přestával vnímat cokoli kromě jejího těla. Mačkal ji ve svém sevření a nehodlal už nikdy propustit. Rukou něžně tahal za její vlasy. Rozlévaly se mu v prstech jako hedvábí, přitáhl si její hlavu blíž a něžně ji políbil. Nedočkavě ho začala líbat, tak hluboce a hladově, jako on před pár okamžiky ji. Ruce přestala zatínat do jeho vlasů a zad a obě mu omotala kolem krku, jejich těla bouřila neznámou silou, již oba nenasytně vychutnávali.
Pustila ho do svého těla, ponořil se do nejtajnějších místeček jejího nitra a sobecky všechno trhal na kusy a ukrádal pro sebe. Těžce oddechovala přerušována svými vlastními povzdechy. Venku se strhla bouře. Déšť zesílil a přinesl s sebou i blesky a hřmění. Přicházela stále blíž. Bouře - mocná, nezastavitelná, nepokořitelná a čarovná - jako touha. Ale oni to vůbec nezaznamenali, netušili, co venku řádí. Měli jen jeden druhého a jedna divoká bouře řádila i uvnitř jejich těl. Vlastně těla, měli jedno společné. Jediné. Neviditelná moc poutajíc je k sobě drtila poslední zbytky svědomí a rozumu. Poslední zbytky lidského vnímání.
Jejich plíce nestíhaly možnostem svalů a žil, ve kterých hučely nekonečné vodopády slasti. Její kůže byla jemná, heboučká a křehká jako pavučina. A přesto ho udržela. Omotala ho svým horkým tělem a věděl, že se z jejích magicky přitažlivých nitek už nikdy nedostane. Polapila ho, zajala, ochromila a přitom mu dala takovou volnost, svobodu a krásu! Něžně mu vzdychala do ucha a on ji k sobě tiskl, jako by mu ji měli uloupit. Jeho paže byly všude, v jejich zajetí se vznášela korigována a vedena jen jeho tělem. Bouře venku strhávala listí a antény, jejich vnitřní strhávala poslední zábrany a vířila ve vlnách nespoutané rozkoše.
Zalykala se přicházejícím výbuchem, cítila, že déle své tělo už neudrží při vědomí. Explodovala mu v náručí a celá obloha, jež ji obklopovala zaplála požárem. Ten magický okamžik ho vynesl do nezkrotných výšin, adrenalin extáze převzal vládu nad ním samým. Celé tělo jí zvláčnělo a zachvívalo se slastnými imlpulsy společně s těmi jeho. Společné steny byly tou nejsmyslnější a nejsladší symfoníí jejich chvíle. Jen jejich. Byla jeho a on věděl, že za tu chvíli by v tom okamžiku vraždila. Láskyplně se mu dívala do očí a prsty jemně bloudila po jeho vlasech a šíji. Stulil se hlavou do důlku na jejím krku a odmítal rozpojit jejich těla.
Kroužil ukazováčkem v její volně položené dlani a kochal se jejími lehounkými záchvěvy, věděl, že ji to šimrá. Přitiskla ho k sobě ještě víc a roztouženě se nadechla. Po té šílené vichřici ve svém těle jí ještě stále hučelo v hlavě i končetinách a jen zdálky vnímala, že do oken prudce bubnují kapky a obloha jiskří od blesků.
Kažičký centimetr kůže teď cítil rozpálenou tíhu druhého těla a že leží na měkkém povlečení. Velice příjemnou tíhu....
V hlavě se míhalo mnoho neskutečně kouzelných barev a vibrací. Nechala se unášet jeho dechem a mocným bušením srdce, které znatelně cítila a dávalo jí pocit nehorázného bezpečí a síly. Ozvěny zvonů lámajících strach a trápení.

Prolomili konečně svůj strach a ukončili trápení? Nebo se toho budoucího naopak mají bát?