Růže z mých slz /complete/

Jeden hodně starej a divnej kousek... tragický příběh z dětského domova.

Autor: Mortyša
Párovaní: hmmm, vlastně nic moc...
Hodnocení: přístupné
!! Upozornění !!: Nic z toho není pravda a je to pouhý záchvěv smutné a vzteklé fantazie... Není nic krásného na tom, brát si život, ať už takhle… prosím, nenapodobovat scény! = Život je s*ině, a proto za to stojí!
Publikace zakázána bez mého vědomí!

RŮŽE Z MÝCH SLZ…

Jako vánek, jako bouře…
Jako vlnka, jako tsunami…
Jako větrem polapené pírko, jako houf vyplašených ptáků…
Jako kapka, jako bolavý déšť…
Jako pramínek krve, jako jí plná vana…
Tak se cítím…A cítila jsem se pořád…střídá se to… Co se to děje? Nedosáhla a nedostala jsem ničeho.
A v krvi ve vaně plavou prameny černých vlasů. On to udělal… ztratila jsem ho, ztratili jsme se navzájem. Dívám se s ostatními do místnosti, jež jako pekelné slunce prozařuje rudě zaplavená vana a v ní potopené to vyhublé tělo, jež chladne, navzdory horké vodě.
Vlastně už není horká, sotva jeho život tak bolestně, pestře a kouzelně odešel, jako by sama paní Smrt svým dotykem proměnila vodu v čerstvě roztátý led.
Já jediná jsem přistoupila, klekla k vaně jako malá holčička a ponořila dlaň do vody. Studená… Já mám zmrzlé ruce pořád, ledové, on to říkal tak rád a občas neodolal a zahřál mi je svými. Jeho dlouhé, štíhlé prsty, jeho ruce jsem tam milovala.
Tahle voda je studená, jako moje ruka. Nahmátnu jeho ruku, teď už tě na oplátku nezahřeju ani já, Modrý Anděli… Stisknu jeho prsty a tolik toužím aby moje slzy stékaly do rudé vody a prosily ho, aby můj stisk opětoval. Ale žádné netečou…
Jen moje oči bloudí po okolí a obrazech, jako jeho. Byli jsme prý tolik stejní, tolik podobní, že nás jednou napadlo, že můžeme být oddělení sourozenci. Musím se uchechtnout, smutný smích se rozlehne po místnosti, po ostatních. Neznám je, možná tak jednoho, dva…
A teď, svírám Ho. Zvednu jeho tvář z vody, modré oči jsou zavřené, hubený bledý obličej, jejž lemují slepené dlouhé cáry temných vlasů. Po tom obličeji stéká jemně červená voda. Přikloním se k jeho rtům, naposledy, udělat něco, po čem jsem toužila.
Neznala jsem ho moc, vím, že není vysněný, pozorný a ohleduplný princ, ale pro mě tenhle padlý anděl znamenal hodně. A já tomu bohužel nemohla bránit.
Do poslední vteřinky vidím jeho tvář, jsem od něj snad pět centimetrů. Pak ale prsty setřu krev z jeho rtů.
„Tohle jsi měl udělat ty… Modrý Anděli…“
Nechám jeho tělo zase klesnout do rubínové vody. Nechám klesnout poslední pírko křídla, které mě mohlo osvobodit. Ale ten polibek by znamenal hodně, i když ho neucítí a nepochopí, a já na to nemám sílu.
Na hladině se zavlní prameny černých vlasů. Hladím je v dlani.
Ledová… Nikdy se nedozvím, co cítil, jaký byl. Možná po tom netoužím, možná mi to stačí…
A teprve teď v ty poslední dny jsme se sblížili, nikdy jsme totiž spolu moc nemluvili, pár slov, pár úderů srdce. Alespoň. Milovala jsem ty jeho doteky, pohledy, jak jsme se spolu nasmáli. Já kvůli němu neužívala pořádně všechno kolem sebe. Všech. Už jsem nepotřebovala ostatní děti ani vychovateky ani ty děsivé zdi "domova". Vlastně to jediný, co jsem měla. Takhle sobecký to, co mě ovládalo, bylo.
Dokázali jsme se škádlit i pořádně naštvat, ale smích a legrace a hlavně naše dobré duše nás nikdy nerozdělily.
Když jsi tenkrát vstoupil do místnosti, vlastně hodně velké haly, kde nás bylo spousty pitomých a do únavy otravných spratků, tak jsem si vymyslila modrou barvu, k tobě, nechápu to, ale šlo to, hodilo se to k tobě. Pomáhal jsi jako jeden ze starších vychovatelce, která s námi měla opravdu kříž. A v posledních dnech i se mnou. Ale všechno jsme zvládli, spolu.
Párkrát jsme spolu mluvili, ale všechno jsme najednou věděli. Ty tvoje oči…modré a nádherné. A ta modrá barva? Vždyť nosíš pořád jen černou. Jsi ve svém světě. Musím přiznat, že ten svět taky zbožňuju, jen díky tobě… tys mi na tohle všechno přivedl…Jen ty jsi chyběl k tomu, abych začala žít tím, co mě přitahovalo a toužila jsem to poznat.
Ale tenkrát jsi mě moc nezajímal, ovšem nezapomenu na to, že jsem měla pořád na mysli motýla, který byl v tobě, ty jsi mi tenkrát připomněl motýla. Modrá… A já tě musela přejmenovat –Blue Angel. Všichni jsme z tebe byli paf, měl jsi nás tam skoro samý holky, a kamarádka se s tebou trápila, celý rok. A my dva jsme se občas podívali do očí, vzpomínáš, hodně často, koukla jsem na tebe a ty tvoje oči…
Kamarádka, zvláštní bytost, se přiznám, ale ty jsi jí znal líp. Ta si toho prožila…
A teprve ke konci všeho dění jsem si tě začala všímat víc. Tehdy jsem si uvědomila, že mi něco pořádně motá hlavu, změnila jsem se, a teď v poslední době je mi čím dál tím hůř, snad se to změní.
Musela jsem pozorovat ty jeho rty, pohyby, jak leží, jak se chová… Blue Angel.
Jak já toužila mít ho blíž. Toho havrana, který mi zaklel celičkou duši a sám se zmítal ve vlnách vlastního bloudění a smutku.
Prohlašovala jsem, že nesnesu, když se někdo podřeže, zabije… Ale často jsme to s humorem probírali. A já mu nikdy neřekla, že pro něj bych našla odvahu něco takového udělat. Nikdy jsem mu vlastníma slovama neřekla, co Blue Angel doopravdy znamená. On to nevěděl. On.
A jednou mi řekl, že to udělá. Naštvala jsem se a s pláčem utekla. Když mě pak potkal, jeho pohlazení po tváři…a slova, že mi nechtěl ublížit, ale proč mě to tak vzalo…?
Já mu nic neřekla, nic… A o pár dní později…

Je to strašný pocit, než aby mě zahubil pomalu a děsivě… a teď prý najít tu odvahu. Sice jsem nikdy nechtěla, ale On to rozhodl.
Starý dům, tam jsme se často potkávali. Vana, místnost, prkenná podlaha. Nic víc, tak stejná místnost, jako ta, kde jsi skončil svůj život. Ale taková místa se nám líbila.
V téhle vaně jsme se z legrace topili. A pak se honili po tomhle starém, šedém domě ve studeném mokrém oblečení.
V černém tričku si lehám do horké vody, která mi však přijde neskutečně ledová. Je tak šerý smutný čas. Venku září zapadající slunce a oranžové paprsky prosvítají přes prkny ledabyle překrytá okna a díry ve stěně. Je tu díky tomu přátelské a uklidňující teplo.
Nůž, ostrý a krásný. Alespoň se tolik nebojím. Vždycky jsem se strašně bála. Přitahuje mě. Přitahuješ mě ty…
Čepel přejíždí po světlé hladké kůži. Ze začátku to šimrá a potom ledové bodnutí, které se prohlubuje do té doby, než se studený kov přestane dotýkat těla. Au… Ale je to nádhera, jak to rudé nezbytné bohatství našeho těla kane do vody. A teď druhá.
Přijdu si tak jinak, je to tak neuvěřitelné. Rudnoucí voda, která náhle rychle chladne. A na tančící obrazce červené tekutiny roztahující se ve vodě svítí prudké oranžové světlo. Takhle jsem si to přála. Pamatovat si tu nádhernou barvu zapadajícího slunce, které mi září na slábnoucí tělo. Slunce jde spát, já taky…
Voda je už úplně ledová. Nelituju toho. A chápu lidi, co to dělají a udělali.
Takhle jsi se cítil…
Jako vánek, jako bouře…
Jako vlnka, jako tsunami…
Jako větrem polapené pírko, jako houf vyplašených ptáků…
Jako kapka, jako bolavý déšť…
Jako pramínek krve, jako jí plná vana…
Tak se cítím…. … .. .


KoNeC