Ulice nenaplněných přání...

Autor: Ainä
Název: Ulice nenaplněných přání
Žánr: Drama/ Romance (Slaďárna)
A/N: Neznám členy The Rasmus. Tento příběh je čistá fikce a nikdy se nestal ani nestane. Žádná část tohoto příběhu nesmí být publikována bez mého souhlasu. (pozn: tento příběh neexistuje)



Kráčel temnou ulicí. Ozvěna jeho kroků se rozléhala nocí a doprovázel ji jakýsi šplouchavý zvuk. Kroky v deštivé sestře dne. Šel a ani pořádně nevěděl kam. Věděl jen, že potřebuje oraz, odpočinek. Ty věčný koncerty ho ničily. Miloval je, ale ubíjely ho – čím dál tím víc.. Těch lidí, křiku.. Fanynek, o jejichž inteligenci si kolikrát myslel svoje.. Jako by jediným smyslem jejich života bylo ho – kapelu – vidět. Dotknout se ho, získat podpisy.. A na každém koncertě – pořád to samé.. Proto se teď toulal tady.. Tady?.. Vlastně ani pořádně nevěděl, kde je.. Jediné, co věděl s určitostí bylo, že je mu tu dobře, dokonce skvěle..
Prohrábl si vlasy – v ruce mu zůstalo jediné černé vraní pírko.. Zamyšleně se na něj zadíval a poté ho vhodil do černého hávu noci. Ve vzduchu ho však zachytil slabý vánek a odnesl mu ho z dohledu. V očích se mu objevilo něco.. Něco zvláštního – ne nepodobného závisti.. Jak moc touží létat! Proletět se nekonečným nebem plným zářivé krásy hvězd.. Ale jen tak – bez všech těch moderních přístrojů a zrůd, vytvořených lidmi.. Jak moc po tom touží.. Rozletět se někam – někam daleko, pryč! Někam, kde by byl zcela sám. Kde by měl své útočiště, o kterém by věděl, že ho tam nikdy nemůže nikdo vyrušit.. A o kterém by věděl, že by na něj kdykoli čekalo s rozevřenou náručí a hřejivým úsměvem – polibky slunce..
Lauri pohlédl na hodinky – bylo něco po třetí hodině ranní.. Asi by měl jít zpátky, - kluci se po něm už budou jistě shánět.. Otočil se vracel se oklikou – chtěl poznat něco nového, něco jiného.. Něco, dosud nepoznaného. –Snad možné zakázaného..
Procházel teď tou nejneupravenější a nejzanedbanější čtvrtí, jakou kdy viděl. Chudoba, bída a utrpení jako by tu zcela převládly lásku, štěstí – a dokonce i jejich nejdůležitější vůdkyni – naději. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se tu vůbec kdy objevily. Okny dřevěných domků profukoval nemilosrdný vítr a místo záclon se v nich pohupovaly jakési zetlelé zbytky „něčeho“.. Sklo tu nikde neviděl – jen všude po zemi.. Snad miliony jeho ostrých střepů.. Znovu a důkladně pohlédl na okna – ano, někde ještě byly zbytky, nasvědčující tomu, že kdysi v jejich rámech skutečně bylo. Že je taky chránilo před tímhle krutým větrem a zimou..
-Tady snad ani nikdo nebydlí – nemůže.. -, přesně v tu chvíli, kdy mu tato myšlenka proplula hlavou, se z jednoho z domků ozval křik. –Někdo se tam velice hlasitě hádal se svým protějškem. Dva různé hlasy – stále nabývající na síle.. Pak následovaly nějaké rány, křik..
Na okamžik zaváhal, ale pak se přece jen rozběhl k oknu toho podivného obydlí. V tu chvíli křik ustal. Zevnitř se teď ozývalo jen tiché vzlykání, přerušující tak znovu nastalé ticho.. Náhle bouchly dveře a Lauri uslyšel kroky, - poznal, že směřují přímo k němu..
Zpoza rohu vyšel jakýsi muž, sáhl si do kapsy a zapálil si cigaretu. Potáhl a otočil hlavu na Lauriho.
„Co tu chceš? Špehuješ nás?!“, znělo to výhružně a on rozpoznal ten samý hlas, který se před chvílí hádal s tou ženou. S tou, která teď někde uvnitř plakala.
„Ne..“
„Tak vypadni!“, zakřičel na něj ten chlap jako smyslů zbavený..
-Ale já se vrátím..-, pomyslel si, když se k němu obracel zády a odcházel..
Co je tohle za místo? Nikdy o něm neslyšel, nebyl tu.. Nevěděl, že existuje. Je sám? Určitě ne! Co se to tam asi děje?.. Procházel kolem řady přeplněných a značně zapáchajících popelnic – když to uslyšel! .. To je přece pláč. Ale.. Takhle přece pláče..
Zašel ještě o krok dál – a skutečně! Poblíž jedné z popelnic se krčilo malé dítě. –Asi tak šestiletý chlapeček! Lauri se rozhlédl kolem – nikde nikdo. Žádná matka, otec, žádný poručník.. Žádný dospělý.. Přiblížil se k hošíkovi..
„Ahoj..“, pozdravil ho opatrně. Klučík se na něj jen zadíval svým smutným pohledem hnědých očí a cosi ještě pevněji stiskl v náruči.
„Copak to máš?“, Lauri si k němu přiklekl. Konec jeho dlouhého černého kabátu se válel na mokrém špinavém chodníku, ale na to teď ani nepomyslel..
„Méďu.“, špitl tiše, - zřejmě byl velice vyděšený..
„Méďu? A ukážeš mi ho?“, povzbudivě se na něj usmál. Chlapec okamžik váhal, ale pak natáhl ručku s hračkou. Lauri spatřil starého, plyšového, kdysi však zřejmě krásného medvídka. Teď z něj padaly kusy plyše a jedno jeho černé očko mu dokonce vypadlo..
„Ten je krásnej.. A jak se jmenuje?“
„Méďa.“, opakovalo dítě.
„Aha.. Promiň – Méďa, to je hezké jméno.. A.. Povíš mi, jak se jmenuješ ty?“
Chvíli mu trvalo než odpověděl : „Joni..“
„Já jsem Lauri.“, představil se. „Joni, kde máš maminku? Nebo tatínka?..Proč jsi tady?..“, pohlédl mu do očí.
„Já.. Utekl jsem..“
„A proč?.. Rodiče se o tebe už určitě bojí..“
„Ne.. On.. táta.. táta.. uhodil maminku a ona.. Tam leží.. já jsem se bál..“, po tváři mu spadly další dvě slzičky a stiskl medvídka. Lauri byl zaskočený.. Tohle.. Nebyl připravený na takovou situaci, netušil co má dělat. Co by měl dělat.. Zavolat policii?.. Ne, to ne.. Nakonec se rozhodl.
„Joni?.. Půjdeš se mnou?..“
„Já.. nemám nikam chodit s cizíma lidma.“, pípnul tiše a přitiskl bradu ke kolínkům.
„Ale já přece nejsem cizí..Jsem Lauri.“, usmál se na něj. Ne – on nelže. Jen musí to nevinné dítě dostat z dosahu jeho otce.. Aspoň prozatím.. Zítra se sem vrátí a ještě uvidí. Musí se seznámit s panující situací..
Natáhl k němu ruku : „Jdeme?“, Joni se na něj opět podíval tím pohledem, tou tichou prosbou.. Ale pak se usmál a vklouzl svou ručkou do té Lauriho.
//Kdyby tu místo Lauriho teď byl někdo jiný, to důvěřivé dítě by za to nejspíš krutě a tvrdě zaplatilo..//
Ale on už je tu, už se nemusí bát..//
Vyzvedl ho do náručí, cesta byla ještě dlouhá a malý už byl velice ospalý – a není divu. Opět překontroloval čas – opatrně, aby mu Joni nevypadl. Čtyři hodiny. Neubránil se unavenému zívnutí, dnešní den byl dlouhý..
Pohledem sklouzl na Joniho tvář – vypadal jako malý andílek, kudrnaté vlásky se mu slabě míhaly ve větru. Po tváři měl rozlitý úsměv, který Lauriho zahřál u srdce, a svého Méďu stále tisknul v pevném objetí..

ach bože to je krása....klaním se tvému talentu Lauri se zachoval jako pravý muž ....máš velké nadání...jen tak dál!!!!!!

Juj, děkuji ) Tak další dílek...

„Lauri! Konečně jsi tady – už jsme měli strach!“, přivítali ho kluci vřele, jen co vešel do domu.
„Ticho! On spí..“
„Kdo?“, zeptal se Aki stále nechápavě, mezitím co si všichni ostatní už všimli malého uzlíčku v Lauriho náruči.
„Kdo to je?“, zeptali se všichni – div, že ne úplně sborově.
„Joni.“
„Noo.. Lauri.. Skvěle jsi nám to objasnil – nechceš začít dělat detektiva? Protože to by se k tobě hodilo daleko víc.“, ušklíbl se Eero, zatímco ostatní se usmáli – dokonce i Lauri.
„Zbyla ještě nějaká volná postel?“
„Jo.. Ještě zbyl jeden neobsazenej pokoj, - kdoví proč zrovna ten vedle mě.“
„Pauli.. Ty přece víš proč. To tvoje chrápání by rozdrolilo i skálu.“
„Já teda nechrápu!“, rozčilil se Pauli a vrhnul se na Akiho. –Nebo to spíš jen předstíral..
„Kluci, nechte toho. Buďte ticho, ať se neprobudí – půjdu ho uložit a za chvíli jsem zpátky.“
„A pak vám všechno povím.“, zašeptal Eero.
„A pak vám všechno povím.“, dopověděl Lauri a odešel, aniž by si všiml úšklebků za svými zády.
+++++
Vešel do ztemnělého pokoje – téměř poslepu, ale přesto velice opatrně došel k posteli. Položil na ni Joniho – jen se trochu zavrtěl, obrátil se na bok a spal dál. Zadíval se na něj – co asi všechno zažil? Co všechno viděly jeho dětské oči? Kolik zakázaných věcí?..
Zachumlal ho do přikrývky a vydal se ke dveřím, které za sebou nechal otevřené – teď sem díky tomu dopadal úzký paprsek světla. Na okamžik zaváhal, nevěděl, jestli má Joni při spaní radši světlo, nebo je jednou z těch výjimek, co milují tmu.. Nakonec za sebou nechal dveře přivřené..

„Tak co, už nám konečně prozradíte řešení, pane Detektive?“, nedal si Eero pokoj.
„Pan detektiv taky může jít spát.“, usadil ho Lauri a nepotlačil další zívnutí.
„Tak už klid – kdo to teda je? Kde jsi ho našel? Co rodiče?“, Pauli konečně zvážněl.
„Nevím – všiml jsem ho úplnou náhodou. Jeho otec asi týrá matku. Utekl z domu, když ho viděl, jak ji zbil. Bál se.. Viděl jsem mu to na očích.. Domů nemohl – zpátky k němu ne. Tak jsem ho vzal prozatím sem k nám. Totiž.. Nevadí vám to, doufám?..“
„Ne, to ne, ale.. Jak dlouho ho tu chceš mít? A jeho matka o něj určitě bude mít strach – proč jí zbytečně přidělávat starosti.. Už takhle jich má – podle toho, co říkáš – nejspíš dost.“
„No, zítra máme přece celý den volno. Přemýšlel jsem, že bych tam znovu zašel a trochu se poptal. Zjistil toho o něm víc..“
„A vezmeš ho s sebou?“
„Joniho?.. Nejradši bych nebral.. Postaral by se někdo z vás o něj?..“
„Jo, klidně..“, ozval se Pauli, „stejně nic na zítra neplánuju.“
„A co ten mejdan?“, ozval se Eero.
„A jo.. Vždyť už jsem vám říkal, že se mi tam nechce. Nemám náladu. Radši budu tady a udělám něco užitečnýho.“
„No jak chceš – tvoje škoda.“, ušklíbl se Aki.
„Já toho litovat nebudu – spíš se těším až uvidím vás dva.“, zasmál se Pauli.
„Tak fajn, dík Tonni.. Tak a já se jdu konečně aspoň trochu vyspat. Dobrou noc.“, popřál jim ještě a odešel za jejich opětovaného popřání dobré noci a hezkých snů.. Nemohl se dočkat okamžiku, kdy zalehne do postele a zavře oči. –Nejprve ho však čekala koupelna a čisté, suché a teplé oblečení..

Tak konečně v posteli! Přitáhl si přikrývku ještě blíž k tělu. Hlavou se mu míhaly zmatené myšlenky a teorie. Pomalu propadl spánku a poslední, na co pomyslel, bylo očekávání, co asi mu přenese zítřek – nebo spíš odpoledne..


Vzbudil se, když ucítil nějaké jemné šťouchání. Otevřel oči.
„Lauri, kde je maminka?“, Joni tam stál, na sobě to samé, co měl včera a v ruce svíral toho svého nejlepšího plyšového kamaráda.
Lauri si sedl a mlčky ho vyzval, aby ho Joni napodobil.
„Dnes tam zajdu, ano?.. Povíš mi, kde bydlíte?“
„A.. Přivedeš maminku?“, Laurimu se zalesklo v zelených očích.
„To ti nemůžu slíbit, Joni. Víš, není to tak jednoduché..“, v očích dítěte se objevil smutek. Lauri ho objal : „Neboj se, já něco vymyslím.. No tak, usměj se na mě..“, - byla to prosba. Ničilo ho vidět tohle – snad ani ne šestileté – dítě takhle smutné. Co se to u nich jen děje?
Lauri to tušil, ale odmítal uvěřit. Třeba si jen něco špatně vyložil.. –Snažil se teď nemyslet na to, jak Joni vypadá, jak působí – smutně, zanedbaně a podvyživeně..
„Chceš něco k snídani?“
„K snídani?“, zeptal se, jako by snad ani nevěděl, že něco takového vůbec existuje..
Lauri se vyhrabal z postele : „Tak pojď.“, vyzval ho.. Vyšli z pokoje.
„Co máš nejradši?“
„Mně je to jedno.“, odpověděl tiše. Lauri si prohrábl vlasy a vydal se k ledničce.
„Chceš jogurt?“, zeptal se ho po usilovném pátrání v ledničce.
„Třeba.“
„Tak já ti to připravím – jdi si umýt ruce.“, Joni odešel a Lauri přešel ke kredenci. Ještě napůl spal. –Kolik je hodin? Vzhlédl – něco málo před desátou..
Do kuchyně vešel Aki.
„Ahoj.. Co to je?“, zeptal se, když mu pohled sklouzl na stůl se snídaní pro Joniho.
„Dobrý ráno“, ušklíbl se. „to je pro Joniho.“
„A, maminka se stará, co?“, neodpustil si Aki rýpnutí.
„Maminka se o něj zrovna moc dobře nestarala..“, usadil ho a v tu chvíli se z chodby vynořil Joni. Uviděl snídani a ihned se na ni vrhnul – zřejmě byl dlouho o hladu..
Náhle se však otočil a pohlédl na Lauriho : „Můžu?“
„No jasně, vždyť je to pro tebe.“.. Proč je stále tak nejistý? Co se sním asi dělo?
Zavrtěl hlavou, zatímco malý se začal ládovat.
„V kolik hodin tam vlastně chceš zajít?“, Aki se na Lauriho významně zadíval.
„Nevím.. Možná, že už někdy kolem tý druhý..“
„Chceš to mít brzo za sebou?“
„Ne.. Ale tomu malému se stýská. Je nešťastnej a já ho tak vidět prostě nemůžu!.. Měl by být u rodičů co nejdříve..“, řekl, i když ve skutečnosti tomu moc nevěřil.
„Tak ho vezmi s sebou rovnou, ne?“
„Ne, to ne.. Napřed chci vědět, co se to tam děje, a jestli je to tam pro něj vůbec bezpečný.“
„Jo, tak to chápu.. My tu budeme ještě chvíli s Paulim a pomůžeme mu, a pak půjdem..“
„Jdete pařit ve tři odpoledne?“, vyvalil Lauri nevěřícně oči.
„Ale ne.. Chceme se ještě projít městem.. Po čase.. Už dlouho jsme nebyli doma..“
„Jo, přesně.. Doma.“, Lauri si to slovo vychutnával.
„Ještě jeden koncík a máme po turné. Začínali jsme doma – končíme doma.“
„To mi povídej, se zas jednou konečně pořádně vyspim..“
„Aki – vždyť ty přece vždycky spíš z nás všech nejdýl.“, Lauri se zasmál.
„No – a co teda myslíš, že to bylo dneska?“, zeptal se ho, krapet nešťastně.
„A jo.. Počkej – to jako všichni ostatní ještě spí?“
„Jo.“, zněla Akiho stručná odpověď.
Lauri se ohlédl na Joniho – už měl dojedeno a zřejmě netušil, jak se má teď zachovat.. Co dělat..
„Pomůžeš mi vzbudit kamarády?“, zeptal se ho Lauri..
„Jasněě..“, ožil najednou.
„Tak vzhůru do akce, kapitáne.“, zasalutoval Lauri a Joni se rozesmál.
„Plavčíci do pozoru, připravit – vyrážíme!“, - rozběhl se chodbou. Lauri se jen díval, jak klučík najednou ožil. Rozběhl se za ním.
Mezitím už rozrazil dveře Eerova pokoje.
„Vstávat, plavčíku, nebo nebude snídaně!“
„Co se děje?“, Eero rozespale vykoukl zpoza peřiny.
„Vstávat, dělat, nekecat!“, Lauri přistoupil na hru, - Joni byl šťastný, nevěděl, proč ta náhlá změna. Co ji způsobilo, co za myšlenky se promítlo tomu malému hlavou, ale nemyslel na to. Ať už to způsobilo cokoli – musí to tu taky co nejdéle vydržet!
Ohlédl se po Jonim, ale ten už dávno odběhl do protějšího pokoje k Paulimu. –Ten už byl vzhůru a oblečený.

„Jaké jsou vaše další rozkazy, pane?“
„Vzhůru na palubu! Sraz za pět minut.“, v Joniho očích hrály veselé ohníčky.
„Ano!“, Lauri se musel přemáhat, aby se nerozesmál. Ten malý je úžasný! Ten jeho náhlý zápal a nadšení.. –To skutečně nečekal.. Aspoň ne takhle brzy..

Za pět se minut se všichni skutečně sešli v kuchyni. –Dokonce i Eero.. Nikomu neušla ta Joniho proměna. –Jako by je nakazil energií a optimismem..
Při snídani se hlasitě bavili smáli. Joni jen seděl.. –Ale určitě ne tiše. Dokonale zapadl mezi ostatní -bylo to, jako by s nimi vyrůstal od narození..

„Tak já teda jdu..“, oznámil Lauri ostatním a oblékal si svůj kabát, „držte mi palce.“
„Jasně, zatím se měj.“, rozloučili se ostatní a Lauri už už sahal po klice, když k němu doběhl Joni.
„Ano, kapitáne? Nějaké přání?“, Laurimu to nedalo, věděl, že tahle hra se mu líbí.
„Plavčíku.. Najdete na ztraceném ostrově moji maminku?“, Joni znejistěl, - ne, už není žádný kapitán.. Zadíval se na zem..
„Rozkaz kapitáne!“, Lauri se na něj povzbudivě pousmál a konečně vyšel ze dveří.

Můj názor znáš naprosto kouzelný a malej je k sežrání. Čtenář cítí u milou atmosféru a lásku k tomu malýmu, kterej ani neví, co to opravdový dětství je. Miluju to. Těším se na další!

Tak jsem se konečně dokopala k tomu sem hodit další dílek :oD Snad se bude líbit ;o)


Chvíli sice bloudil, ale po chvíli přece jen našel tu správnou cestu. Ubíhala mu rychle. Hlavou se mu míhaly tisíce zmatených myšlenek, jak to vysvětlí? Rodiče museli mít neskutečný strach.. Odvedl jim dítě..!!..
Ne, - musí jim dát najevo, že mu chtěl jen pomoct. –Vždyť je to pravda, ještě by se mu tam v té temné noci něco stalo.. Snad ho pochopí.
S těmito myšlenkami došel až před jeden z těch zanedbaných, chudých domků. Zaklepal a rozbušilo se mu srdce. Ta chvíle byla tady. Uslyšel pomalé kroky, koutkem oka zahlédl, jak se někdo mihl u okna.
„Kdo jste a co chcete?“, ozval se zevnitř jakýsi nevýrazný hlas.
„Chci vám vrátit vaše dítě.“, odpověděl po krátkém zaváhání.
„Cože? Kde je Joni, co jste s ním udělal?“, dveře se prudce rozletěly. Lauri spatřil asi pětadvacetiletou ženu.
–Její syn jí byl velice podobný. Měla menší, ale štíhlou postavu, dlouhé kaštanové a poněkud kadeřavé, vlasy, které jí splývaly po zádech a ve tváři neustále měla jakýsi podivný výraz. Jako by se něčeho bála.. Přímo děsila..
-Kdyby nebylo toho výrazu, mohla by být docela hezká-, neubránil se té myšlence Lauri.
„No tak, kde je?!“, neznělo to výhrůžně, ale spíš nešťastně..
„Můžu dovnitř?.. Nerad bych to řešil tady na ulici..“
„Ne, to teda nemůžete, jen mluvte!..“
„No, tak dobře. Včera – vlastně spíš dneska – jsem ho našel, jak se krčí tam vzadu u nějakých popelnic.“, Lauri pozorně sledoval každý pohyb i výraz té ženy.
„Plakal.“, dodal nakonec..
„On utekl.. My jsme se doma..“, zmlkla a trochu provinile se ohlédla přes rameno, dovnitř svého bytu. Lauri tušil, proč asi. Nejspíš tam někde poslouchá její muž.. Nesmí se prozradit. Nesmí prozradit jeho. Sama asi ví, že by za to zaplatila.
„No, tak kde teda je?“, zeptala se náhle, Laurimu se zdálo, jako by najednou někam pospíchala.
„Teď je u mě doma.. A volá maminku. Slíbil jsem, že přijdete.“, Lauri se na ni zadíval a doufal, že toho nechce moc..
„Já? Proč jste ho nepřivedl rovnou, chlape? Já nemám čas na-..“
„-na své vlastní dítě?“, skočil jí do řeči.
„Ne.. prostě.. prostě teď nemám čas.. Tak ho přiveďte vy..“
„Já? Je to váš syn.. A zřejmě se tu nemá zrovna dobře. –Nejsem slepý. Tohle by měly řešit úřady.“, byl vzteklý, ale snažil se nekřičet a zůstat v klidu . Musí se udržet. Ale.. Tahle ženská – co je to proboha za matku?..
Znovu se ohlédla kamsi do domu..
„Tak dobře.. Já půjdu..“, špitla nakonec tiše.. Lauri v tu chvíli zapomněl na svůj vztek.Zalila ho vlna obdivu. Má odvahu.. Musí svého syna milovat nadevše.. Litoval, že ji hned tak odsoudil – že na okamžik zapomněl na to, co ona prožívá doma. Čím tak trpí.. Její noční můra a on na to jen tak zapomene..
Zavřela dveře : „Půjdeme?“, Lauri byl ještě trochu zaskočený náhlou změnou událostí, ale přikývl.
Cesta probíhala za oboustranného ticha. Přesto se na ni čas od času zadíval. Všiml si, že čím více se vzdalují od jejího bydliště, tím víc její tvář září..

„Tak jsme tady.“, řekl nakonec a sáhl do kapsy pro klíče. Odemkl.
„Mami!!..“, z chodby vyběhl Joni a objal ji. Lauri se neubránil úsměvu.
„Joni.. Joni, promiň mi to, promiň..“, políbila ho do kadeřavých vlásků a on se k ní přivinul ještě blíž..
„Mami, já tam zpátky nechci..“, po tváři se mu skutálela slza..
„Joníku.. Musíme.. My tam musíme, broučku.“
„Ale Lauri je tak hodnej, proč nemůžeme zůstat u něj?.. Bylo by nám tu skvěle..“
„Ale nemůžeme tu zůstat, víš.. On má vlastní život a my do něj nepatříme Nemůžeme mu překážet. -Ani ho pořádně neznáme-“
„-ale já ho znám, mami.“, pohlédl na něj. Lauri mu pohled poněkud bezradně opětoval. –Stále stál u dveří a připadal si jako nevítaný svědek cizího neštěstí.
„Ale já ne.. Pojď, Joni.. táta čeká.“, jen co dořekla větu, Joni sklonil hlavičku k zemi. Ramínka se mu třásla a dřevěnou podlahu začaly skrápět jeho smutné slzy.
Chytla ho za ruku : „Pojď.. Mrzí mě to..“, pohledem sklouzla na Lauriho.
„Děkuju, že jste se o něj postaral.. My teď už půjdeme.“
„A.. Nechtěli by jste tu přece jen zůstat?.. Místa je tu dost..“
„Musíme domů“, pousmála se, ale její oči volaly o pomoc.
„A.. Uvidím vás ještě někdy?“. Viděl, jak se zarazila..
„Možná..“
„Můžu k vám někdy třeba zajít?..“, sám se podivil tomu, co právě řekl. Nechápal to.. Ale nemůže je takhle nechat. Přál by si jim pomoci.. Přál si ještě někdy vidět Joniho. Ujistit se, že je v pořádku. Že mu nic nechybí..
„Radši ne..“, sklopila hlavu a společně s Jonim vyšli ze dveří. Lauri se jen mlčky díval, jak se zabouchly za těmi, kteří – hlavně Joni – si pomalu, ale jistě, nacházeli cestu k jeho srdci. –Ale přinutil se otočit a odejít do svého pokoje. Do své samoty..

Ležel na posteli a civěl do stropu. -Myšlenkami v úplně jiném světě.. Joni a.. –Až teď si uvědomil, že ani nezná jméno jeho matky..
-Joni se svojí maminkou.. Kde teď asi jsou? Co zažívají? Uvidí je vůbec ještě někdy?.. Nevěděl, - nezbývalo mu nic, než jen doufat.. Věřit..

Když se konečně trochu vzpamatoval, bylo něco kolem sedmé večer.. Samotného ho to překvapilo.. –Hned vzápětí si uvědomil, že Pauliho po celou tu dobu vlastně ještě neviděl.. Zvláštní.
Vyšel z pokoje, aby se po něm trochu porozhlédl..
-Našel ho rozvaleného na pohovce v obývacím pokoji. –Zřejmě se teprve před chvílí probudil. Díval se kolem sebe totiž zmateně a trochu nechápavě..
„Odkdy zrovna ty spíš odpoledne?“, nechápal Lauri.
„Kde je Joni?“, odpověděl mu na otázku otázkou – stále ještě mimo.
„Ten už odešel. Přišla si sem pro něj jeho matka..“, při těch slovech ho zabolelo u srdce.
„Přišla..?“, zívl Pauli.
„No.. Přivedl jsem ji.“
Pauli už mu neodpověděl. Místo toho vyrazil do kuchyně..
Přistoupil k lednici se slovy : „Dáš si taky něco?“
„No.. Ale jo. Najednou jsem dostal hlad..“, zakručelo mu v břiše.. –Vždyť poslední, co měl ten den k snědku, byla snídaně..

Tichá noc.. Pauli šel spát už asi před hodinou – zase si skvěle popovídali. Po dlouhé době.. –Vlastně už mu to začínalo scházet..
Náhle se do ticha ozvalo hlučné bouchnutí dveří a následně vesele se bavící hlasy.
–No jo, Eero s Akim se vrátili..-, pomyslel si Lauri a zavřel oči, aby se znovu pokusil propadnout království snů..
Hlasy po chvíli skutečně ztichly a dům se znovu ponořil do temného klidného ticho, -tentokrát docela. Lauri netušil, co má přijít a co přijde.. Možná, to tak bylo lepší. Klidně oddychoval, nevěda, že jeho život se má od základů změnit..

Juhůůůůůůůůůůůůůů! Bráška....válíš! A to ty víš...