Ospalé čekání
Jako vánek, jako bouře
Jako vlnka, jako tsunami
Jako větrem polapené pírko, jako houf vyplašených ptáků
Jako kapka, jako vášnivý déšť
Tak se cítím...
Autor: Mortyša, že...
Shrnutí? Přečíst někdy zabíjelo? Vás na základce možná jo, ale tohle tak strašný nejni...
Pozn.: Nekopírovat bez mého vědomí!
Kapitola I. - A mlhy v tvých očích se rozestoupily...Průzračná voda olizovala špičky jejích bot. Hladila je a pomalu prozkoumávala, co že jí to tak drze leze do písku, který smí omývat přeci jen ona!.
Usmívala se. Ten úsměv zářil více než hořící červánky na obzoru. Protože to vnímala, všechno cítila a dovedla si toho užívat plnými doušky.
Stále se ještě statečně držící srpek zlatého kočáru ozařoval její bledý obličej. Brzy však zapadne. Šero se rozplizne jako bahno na studenou pláž a zahalí i její myšlenky. Sotva si na to vzpomněla, zničeně vrhla tvář do dlaní jako z nebe sestřelený pták.
Zavrtěla hlavou a protáhla se. Brzy to skončí a bude volná. Už to přeci umí ovládat.
Otočila se k odchodu a ryla botou v písku cestičku. Jako by chtěla, aby ji moře našlo. Až tam, kde bude ona. V koutě, schoulená pod dekou jako první nejisté kvítí pod roztávajícím sněhem.
Ano, ten sníh, co na ní leží, už konečně roztává. Pomalu a jistě. Za chvíli už se rozplyne úplně a ona bude volná. Jako to moře. A nebude se bát noci a tmy. Zase pro ni budou svobodou, která ji teď tak svazuje.
Před světlými zdmi budovy se na okamžik zastavila a neodpustila si lehký povzdech. Možná že to tady i začala mít ráda. Vždyť tady začala...
Rázně vykročila ke schodům a opřela se o prosklené dveře.
„Tady jsi tulačko! Však už zavírám!“ zaskřehotal pan Čmuchal. Jeho jméno to nebylo, ale pro místního hlídače a vrátného to bylo ideální. Pousmála se. Úsměvný úšklebek orámovaný bílým strništěm jí opětoval. Její úsměvy byly jedny z těch mála upřímných a opravdu patřících na tuto pevnou zem. Vídal jich tu dost, ale všechny jako by patřily prázdnotě a neviditelným stínům v koutech.
Poslední tři týdny vždy musel čekat na ni. Ať už bylo po zavírací době, dokud nebyla v budově, nezamklo se. Procházky pro ni byly tak uzdravující a očišťující. Těžko odolávala pokušení - vždy chtěla odletět pryč a nevrátit se tam. Ale musela. Když se vrátí a bude hodná, má větší šanci se dostat ven.
Zamířila už po zvyku k oranžově natřeným dveřím. Z jejich právě se otevřivších úst vyklouzla dívka zachumlaná ve volné mikině a závoji svých vlasů. Plaše na ni kývla a jako duch prošla do postranní chodby. Chvíli za ní hleděla. Jsou tací, kteří se svých stínů bojí a nedovedou s nimi bojovat. Duše jí zajásala úlevou, protože ona to dokázala.
Zaklepala. Pocítila, že to zní mohem sebevědoměji a odhodlaněji, než když na ně klepala poprvé. Ani tenkrát nechtěla.
Ohlédla se za tou křehounkou princeznou. Dívka z chodby zmizela opravdu jako přízrak.
Ozval se hlas ženy, která se možná stane jejím vysvobozením.
„Dále...už na tebe čekám.“
Pocítila teplo a vůni vyhřáté místnosti, kterou konečně vnímala jako příjemné prostředí. Zaklapla za sebou dveře a usadila se v křesle naproti uhlazené a jemné ženě v barevných šatech. Jako by seděla na luční louce za chladného větru. Dovedla si ji tam představit.
Sedačka byla ještě teplá od těla předchozího pacienta.
Když to pocítila poprvé, před čtyřmi týdny, děsilo ji to.
„Tak jak bylo na procházce?...typická otázka. Já vím. Ale díky ní jsi tehdy konečně začala mluvit.“ rozbušil jí srdce hlas ženy kterou vnímala jeho zdroj tepla téhle budovy i chvíle. Když jí otevřela sama sebe, stala se paní Zvědavka její blízkou duší. Byla totiž jednou z mála jejích pacientek, které se přiměly k nějakému pokroku.
„Nádherně! Byla jsem zase u moře! Na té osamocené pláži... Jako bych tam nechala všechno roztrhané a černé. Jeho hlas byl tak živý a hladil! Miluju zvuk vln!!“ poskakovala v křesle, div necítila, že radostně skáče s ní.
Zvědavka se zasmála. „ To jsem ráda, žes tam nechala své chmury, protože si s tebou potřebuji promluvit o vážné věci a myslím, že by ses teď měla soustředit...“
„Já se přeci soustředím!“ čertila se, ale dychtivě se naklonila dopředu. Zvědavka nakoukla do papírů na svém klíně.
„Poslední týden u tebe pozoruji samé zlepšení a myslím, že už bych tě tady neměla trápit. Potřebuji to ale shrnout. Když jsi sem přišla...vím že to bude nepříjemné, slyšet o svých temných dnech...“
„Já to chci slyšet...uvědomuju si, jak jsem na tom byla.“ odvětila jí. Havrani v břiše se jí začali cukat a poplašeně poskakovat. Nechtěli už slyšet o trhání havraního peří a zraněných křídlech.
„Dobře...“ zazářil paní Zvědavce na unavené tváři úsměv.
...to be continued...
Wed 13 May 2009, 18:52
Bráška! Ne, to prostě jako se nedá! Ještě jednou od tebe uslyším, že neumíš psát; či něco podobného a těš se, a to jako beze srandy. Je to úžasný, vtáhne tě to do děje a přidáš si, jako bys byla jí. Cítíš vlnky moře, naději sálající z jejího úsměvu a nedá ti to nepřemýšlet nad tím, co asi zažila a co si vytrpěla. Překrásný, poklona před tvým psaním. Pokráčko, šup! 
